V Kavárně, kulturní příloze víkendového vydání MF Dnes (11. 11. 2006), byla shodoou okolností na téže stránce otištěna závěrečná kapitola studie „feministy“ Mirka Vodrážky Aktivismus bez hnutí (pod názvem Ženské hnutí tu stále neexistuje), a recenze knihy Joan Borysenko Cesta ženy k Bohu (DharmaGaia 2005), pod názvem Vybídnutí k cestě, která má schopnost rozšířit mysl i srdce.
Vodrážka nezklamal, a mužsky shrnul některé body celé studie do sedmnácti bodů (to muži milují spíše aritmetiku, pořádek v pořadí, tedy hezky od jedné do… kolika chcete, stručná zevšeobecnění) až k nesrozumitelnosti. Například (náhodně vybírám) bod 11: Hnutí jako takové funguje coby horký urychlovač systémových změn, který se nedá a nemůže zaměňovat ani nahradit za studenou technologicko-úřednickou politiku takzvaného genderového mainstreamingu Evropské unie. Redakce cítila povinnost termín mainstreaming přece jen svým čtenářkám dovysvětlit a tak v závorce uvedla (zahrnování, braní v potaz genderové problematiky).
Hm. Přečetl jsem to ženě a ta to chápe tak, že by to (hnutí) nemělo být byrokratické, ale živoucí. Protože ale článek poctivě přečetla, namítla, že ale Vodrážka v dalším bodě stejně konstatuje, že už byrokratické je. Tedy to ženské hnutí.
Tak tedy bod 12: Hnutí se vyznačuje fázovými přechody od spontánních aktivit k institucionalizovaným formám a k těmto fázím po roce 18989 nemohlo dojít jednoduše také proto, že na základě historické padesátileté absence ženského aktivismu a především absence feministického diskurzu musely ženské skupiny čelit především obrovskému symbolickému deficitu a malému sociálnímu kapitálu…dál už nemám sílu opisovat.
Teď to pro potřebu naznačit, o co mi jde, přeženu, a při vší úctě k Mirkovi nemohu nepoznamenat: kdo Mirka Vodrážku, nadšeného a věčného studenta filosofie (domácích univerzit z dob pozdního socialismu) někdy zažil při diskusi, a kdo jen držel v ruce jeho tisícistránkovou knihu esejů Chaokracie, hned ví, že onou absencí „feministického diskurzu“ míní především fakt, že feminista Mirek Vodrážka nedostal adekvátní, nejlépe několikahodinový prostor pro svůj diskurz na každé ženské, feministické nebo genderové schůzi.
Ať se snaží nosit sebevíc křiklavé oděvy a sebevětší barety v pastelových barvách, Mirek je typický muž, především ve svém myšlení, v neschopnosti připustit jiný než svůj názor, a v touze „logicky“ svazovat dlouhá učená souvětí do (obyčejným lidem, a tedy v tomto případě i ženám) nesrozumitelných odstavců (chcete-li, „diskurzů“).
Recenze „konzultantky“ a vedoucí projektu Quo vadis, femina? Marie Haisové je bohu a ženám žel psána také mužským jazykem. Pokud někdo najde odvahu a zkusí si ji přečíst nahlas, zjistí, že je napsána stylem vynucené slohové práce nějakého studenta. Haisové z knihy utkvěly příklady a čísla, které obyčejně utkvívají mužům. Například že v Bibli (jmenovitě ve Starém Zákoně), která byla psána muži pro muže, je 1400 jmen mužů a 151 jmen žen. Nezmínila ale vůbec celkové vyznění knihy, která je velmi ženská, citlivá a ženskému (holistickému, objímajícímu, tolerantnímu, intuitivnímu, více námětů najednou zabírajícímu) myšlení lahodící. Za všechny „mužské“ (tedy popisné a návodné, protože je to muž, který mluví, aby sdělil nebo obdržel instrukci) věty recenzentky uveďme alespoň tuto: „Borysenko doporučuje žít tak, aby nám život neutekl dřív, než si stačíme uvědomit, kdo jsme a proč tu jsme“.
Dámy, dejte si pozor, pokud musíte pracovat či tvořit, či déle se vyskytovat v mužském světě a mezi muži (práva, parlament, ministerstva, strany, technické univerzity, filosofické kroužky nebo nějaká manažerská funkce atd.), na své myšlení. Nenoste si „práci“ domů. Preventivně dělejte po večerech cokoliv, ale jen ženského: háčkujte nebo pleťte (divili byste se, jak meditativní a efektivní jsou tyhle babičkovské způsoby relaxace), setkávejte se s kamarádkami a povídejte o dětech a vaření atd. Když žena mluví, odpočívá. A zůstává ženou (s docela jiným myšlením).
Muž (v tomto případě Mirek Vodrážka) ani ve světě feminismu nemůže přestat být mužem (takže v typicky mužské ješitnosti si není schopen všimnout, že pokud chce pomoci ženám, je svými „diskurzy“ kontraproduktivní), ale to nemůže způsobit nic vážnějšího, než případnou ztrátu několika hodin času, které ženy Mirkova fanatismu neznalé obětují někde na feministické schůzi nebo při čtení jeho tlustospisů.
Žena (v tomto případě Marie Haisová, ale pro další příklady stačí nahlédnout do světa politiky) ale podvědomým přizpůsobením se mužskému myšlení a uvažování, aby v dominantně mužském světě například výše zmíněných oborů a profesí obstála, postupně začíná myslet „mužsky“. Změní ji to a ne právě vhodným a „zdravým“ způsobem.
Což je v případě snahy napomoci důkladnější emancipaci žen v tomto státě a světě taktéž společensky (ale i individuálně, a dokonce i zdravotně) kontraproduktivní.
Psát o ženských věcech (hnutích či knihách) a pojmech mužsky je prostě nesmysl.
P.S.: Ve smyslu Vaculíkovy věty „Vaše námitky proti tomu, co píšu, si umím představit a promíjím vám je“, předem zareaguji na typickou a očekávatelnou námitku, jak to, že já, muž, píši (v některých svých jiných fejetonech a knihách) o porodech. Tak tedy, já nepíši o porodech, ale o mužích porodnících, kteří svým mužským způsobem (jistě v dobré víře) cele opanovali, často ke škodě žen rodiček, novorozenců a nás všech, porodnictví. A o systému, který často škodí. A o omylech a mýtech s tím spojených, které pramení právě z mužsko-ženských odlišností.
Vlastimil Marek, čtvrtek 16. listopad 2006
