Marko Pogačnik (slovinský sochař a geomant) cestuje po Evropě a po světě, „měří“ různá vyzařování krajiny a na oslabených místech vztyčuje své litopunktury, sochařsky opracované kameny, které tam slouží jako jakési akupunkturní body. On i jeho dcera pilně přednášejí.
Protože jejich „učení“ oplývá takovými pojmy, jako jsou zemské čakry, andělé, elementární bytosti, orákulum, zjevení, kosmogramy, duchovně duševní jevy v krajině aj., a protože Marko běžně popisuje, jak dokáží on i jeho dcera „komunikovat“ s anděly a duchy krajiny, je snadné buď mávnout rukou (jsou to nesmysly), nebo začít všechno, co dělá a říká a píše, nekriticky obdivovat a uctívat.
Protože umím hledat vodu a tzv. geopatogenní (ale i geopozitivní) zóny, a mám co se týče meditací a „naslouchání“ krajině něco za sebou, a protože jsem o Pogačnikovi psal již v posledním čísle časopisu Baraka a prolistoval jsem také řadu jeho knih, rozhodl jsem se pomoci několika přátelům, kteří zatím nevědí, jaký postoj k němu zaujmout, několika subjektivními postřehy a informacemi.
Není pochyb o tom, že člověk, natrénuje-li to, umí pomocí virgule či jiných pomůcek jaksi zesílit to, na co jeho tělo dokáže reagovat (existují již ale velmi citlivé geofyzikální přístroje, registrující totéž. Nedávno jsem tchánovi překládal návod na malý přístroj na baterie, pomocí kterého lze ve stěně či v půdě najít jak elektrické dráty, tak zapomenuté kovové trubky.): tedy různé ty homogenní nebo nehomogenní geologické zlomy, vyzařování, toky různých energií atd. Různé ty dračí žíly a leylines uměli rozpoznat nejen Číňané či Britové, ale i naši předci (i staří Římané a Řekové atd.). Osobně jsem viděl, jak si jeden takový „proutkař“ sedl na židli na kopec a jen tak, bez jakékoliv virgule či jiné pomůcky, rukou přejížděl po obzoru a diktoval pomocníkovi, kde přesně a v jaké vydatnosti je pramen vody pro případnou studnu.
Není pochyb o tom, že lidská mysl dokáže neuvěřitelné věci, jen když si uvěří a trénuje. Dnes víme, že mozek se přizpůsobuje a dokonce i hardwarově mění v rámci každé soustředěné, motivované a delší dobu pravidelně vykonávané činnosti. Londýnský taxikář má tu část mozku, která je zodpovědná za orientaci v prostoru, abnormálně vyvinutou a daleko výkonnější (právě tak jako je větší a výkonnější ta část mozku pubertální pisatelky esemesek, která řídí činnost pravého či levého palce ruky). Malíř má výkonnější tu část mozku, která zodpovídá za vjem a zpracování barev, hudebník zase ty části mozku, které řídí buď tu ruku nebo ty prsty, které pravidelně a usilovně cvičí a používá, nebo zvukové a sluchové vjemy. Diktátor či bankéř po dvaceti letech diktátorství nebo počítání v miliardách prostě není fyzicky schopen soucitu či alespoň vcítění se do pocitů jiných lidí atd. Náboženským fanatikům (v těchto případech pak původně v pozitivním úmyslu) krvácí ruce přesně v místech, ve kterých přikovali Krista na kříž, a opačně, středověkým flagelantům a současným filipínským sebemrskačům rány sice trochu krvácí, ale zase až tak to nebolí a brzy se to zahojí.
Jenže. Když se nadšenec (meditací, modlitbou, půstem, hyperventilací, extatickým náboženským zážitkem, pomocí drogy či halucinogenu, ale někdy i alkoholu) „napojí“ na nějakého toho „ducha“ nějaké té studánky či jeskyně, rozumějte, určitou energetickou strukturu, jde o věc pro jeho mysl reálnou. Následná interpretace je ovšem spíše případ autosugesce. Mozek a tělo takového člověka zareaguje na nějaké to energetické vysílání (či jiný než obvyklý energetický vzorec), ale pak, v závislosti na kulturní či náboženské tradici, příslušný program v jeho mysli „přeloží“ vjem pomocí pojmů a zkušeností, které již má v databázi svého mozku.
Funguje to i kolektivně. Po pár tisících letech pak posvátná místa v té které kultuře „vyzařují“ pro lidi zjistitelně, ale poněkud odlišně: zatímco my máme vodníky a rusalky, Skandinávci mají trolly, skřítky a víly, Peruánci či Brazilci pak „vidí“ a komunikují s gigantickými leopardy a anakondami.
Když Marko Pogačnik požádá nějakou tu vílu či nějakého toho anděla o radu, jeho tělo a mozek reálně na něco reagují, jeho mysl je zcela jistě v tzv. rozšířeném stavu vědomí, ale myšlenky, které mu „sděluje“ víla či anděl, jsou sestavovány a vyslovovány (jakkoliv nevědomě) jen a jen jeho vlastní myslí a jejími programy.
V jistém smyslu to dokážeme každý a umí to kdejaký hypochondr, který tak usilovně přemýšlí o svých nemocech, až je na sebe „přivolá“ a dostane je.
Když tedy takový novodobý šaman Marko Pogačnik (a podobně tisíce jemu podobných všech kultur a věků) naučí své tělo a mysl reagovat na jemné energetické toky a proudy krajiny a kamenů, je to v pořádku. Když pak ale (a navíc dlouhodobě) přisuzuje svým zjištěním (pocitům, reakcím těla) všeobecné nebo dokonce globální (a někdy i vesmírné) parametry, a píše o tom knihy, je to spíše přání otcem myšlenky, a také rázem vyvstane nebezpečí přinejmenším na dvou úrovních.
Zaprvé, nové programy jeho vlastní mysli cele ovládnou „racionální“ mozek, který pak slepě uvěří čemukoliv, co se objeví na monitoru mysli. Takovému člověku to prostě funguje: pokud nemá nějaké ty kontrolní mechanismy nebo neumí pravidelně nástroj nástrojů, tedy mozek a mysl, čistit, jeho vize se (pro něho, jeho rodinné příslušníky a jeho nejbližší žáky) stávají realitou.
Zadruhé, ti, kteří tam na tom kopci tehdy nestáli, a kteří si o Pogačnikových vizích či dialozích s anděly jen čtou, a těch je naprostá většina, ovšem snadno spadnou do pasti jen „čteného“: nemají jak si to (synesteticky, více smysly, nebo jinak) ověřit, a nezbývá jim, než to buď přijmout, nebo odmítnout. Pak ale jen levohemisférově papouškují a jsou tak jaksi nevědomě manipulováni (nic na tom nemění možnost, že když tomu opravdu uvěří, i jim samotným začnou některé věci a jevy, popisované nějakou tou vůdčí osobností, zvláště pokud tu či onu víru praktikují ve skupině, nějak fungovat).
Nemám nic proti jakémukoliv tréninku pravé mozkové hemisféry, i kdyby to mělo být na Pogačnikových kurzech (protože o to v zásadě jde). Namítám jen, že jev a pocit je jedna věc, jejich interpretace (a možné zneužití) docela jiná a často i individuálně ale i celospolečensky pak spíše nebezpečná věc. Jakmile se jakýkoliv individuální prožitek stane (geomantickým, ideologickým či náboženským) dogmatem, jakmile původní autentická duchovnost zinstitucionalizuje, přestává (pro všechny jiné než původce) v tom pozitivním smyslu slova fungovat.
Pogačnikovy metody a návody jak se vyladit na krajinu (a varování před znečištěním našeho vztahu ke krajině) jsou chvályhodné.
Pogačnikovy všeobecné teorie a termíny a (jemu fungující) zjištění ovšem (pouhým) čtenářům jeho knih svým způsobem zabrání vnímat krajinu (a energie v ní a možnosti svého těla mysli registrovat je a naučit se je interpretovat) nepředpojatě a necenzurovaně, a vnutí se jim (protože je to z druhé a třetí ruky, jen levohemisférově) tak, až se stanou ne motivací a pozváním, ale diktátem a manipulací.
Je krásné učit se a naučit vnímat krajinu (ale i obrazy, hudbu, lidi) nejen očima, ale holisticky, synesteticky, celou bytostí (včetně zděděných poznatků předků). Tak jako platí rčení, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, tak také platí tvrzení, že když se třeba v padesáti letech naučíš čínsky, hledat vodu, nebo meditovat, nebo si s Pogačnikem projdeš Prahu či nějakou krajinu, velmi tě to obohatí (a přinejmenším zabrání pozdější skleróze).
Je ale nebezpečné slepě uvěřit zážitkům a interpretacím jiného člověka (a zbudovat na takto vratkých základech mnohdy mnohaletou nebo dokonce celoživotní) konstrukci své identity.
Síly země, přírody, ale i mysli člověka jsou neuvěřitelně mocné a vyžadují pokoru a případný postupný nácvik, jak s nimi zacházet. Zatímco Pogačnik to dělá nejméně třicet let, a ví už, co a jak, čtenář jeho knihy, který by si to chtěl prakticky vyzkoušet, není psychicky, tělesně a mentálně připraven. Mohl by si ublížit (protože se nemůže nechovat jako slon v porcelánu).
Pogačnik je v pořádku, síly země a mysli jsou v pořádku, ale spojovat je a hrát si s nimi bez předchozího výcviku, či alespoň návodu na upotřebení, je naivní ignorance (podobající se způsobu, jakým si jako obyvatelé této planety pod sebou podřezávají svou ekologickou větev).
P.S.: „Já jsem vůbec nebyla naštvaná na přírodu, spíš jsem najednou měla pocit, že to právě ona křičí o pomoc. Ona si nevybírala, jestli jste z Čech, z Thajska nebo z Ameriky, jestli jste modelka nebo hoteliér. Všichni jsme byli takhle malinkatí a já si uvědomila, jakou sílu příroda má. A že teď křičí… My jsme dopustili, aby se narušila rovnováha mezi přírodou a člověkem a to se právě díky cunami změnilo…“
Modelka Petra Němcová popisuje, jak se se zlomenou pánví a krvácejícími zády osm hodin udržela na palmě.
Vlastimil Marek, čtvrtek 21. prosinec 2006
