Jak dnes víme, dobrá a trénovaná spolupráce mezi levou a pravou mozkovou hemisférou řeší případné spory těla s duší. Nebo jinak, naše racionální civilizace posledních pár set let až nekriticky obdivovala své „kritické“ myšlení, aniž tušila, jak moc je oněch pouhých několik procent kapacity našeho mozku, kterým se říkalo „rozum“ (a míněna byla tzv. logika), v područí z valné většiny nezvládnutých emocí a nevyjasněných vztahů (i s pravou mozkovou hemisférou). Konečně a pět minut před dvanáctou (možnosti zničení světa) začínáme poodhalovat, že jsme tvorové převážně emotivní, a až poté, a jen když nám to jde a jsme v pohodě, racionální. Konečně také začínáme domýšlet nenahraditelnou důležitost orální kultury našich předků, tedy mýtů, pověstí, pohádek. Začínáme doceňovat sílu pohádek.
Slyšené a později čtené pohádkové či dobrodružné příběhy jsou (nejen pro děti) jakýmisi virtuálními simulacemi situací, na kterých trénují na život. Kotě si hraje s provázkem a připravuje se tak na chytání myší. Kluk nebo holka sledují večerníček, nebo si čtou v knížce, uši červené, naprosto ponořeni do virtuálního světa příběhu, a jejich mysli jej prožívají tak, jako kdyby se skutečně, tzv. reálně, odehrával. Dostane-li se pak kotě, nebo čtoucí dítě, v budoucnosti do podobné situace, bude svým způsobem připraveno (napsal jsem před lety v článku Chvála čtení). Psychologové dnes o důležitosti pohádek (ale i hádanek a říkadel a poetických veršovánek a potažmo i umění) velmi dobře vědí. Když byly před lety v USA publikovány výsledky vědeckých výzkumů na toto téma, rozjela se v zemi, ve které každé dítě tráví téměř čtyři hodiny denně u televizoru, nadšená kampaň. Právě čtením pohádek dětem před spaním mohou rodiče stimulovat a podpořit správný vývoj dětského mozku a připravit tak svého potomka na život ve společnosti. Tyto děti pak dříve a lépe mluví, čtou, píší a v dalším životě se pak dokáží snadno a dobře vyjadřovat. Televizní společnost ABC dokonce vysílala seriál dokumentů o rozvoji dětského mozku, ve kterém účinkovali Tom Hanks a Robin Williams a kampaň za čtení pohádek ne náhodou podporovaly např. Whoopi Goldbergová, Barbara Streisandová, Whitney Houstonová a především Hillary Clintonová.
Když se totiž malý čtenář začte do pohádky, v jeho mozku se dějí neuvěřitelné věci. Neurony se propojují nově, jinak. Právě tak spolu daleko intenzivněji a víc než obvykle komunikují mozkové hemisféry. Dítě tím, že prožívá a domýšlí situace, posiluje jejich propojení. I dnes, a právě dnes, v době, která po nás vyžaduje jen konkrétní výkony a odpovídající výši vydělaných a utracených peněz (a daní), a kdy nevěříme nikomu a na nikoho, ani slova, není spolehnutí, jsou pohádky třeba jako sůl.
Přitom „my, vědečtí racionalisté jsme přestali věřit pohádkám, ale zato zase věříme, že v jogurtu jsou půlky jahod, že kosmetická mastička na břicho zúží špeky o centimetr měsíčně, a čisticí prostředek odstraní zažrané šmouhy jedním lehounkým tahem hadříku,“ všimla si Jana Bendová (MF Dnes, 13.3.2007).
Protože začalo vysílání další řady sci-fi (pohádkového) seriálu Hvězdná brána, musím opět přiznat nejen že čtu sci-fi odjakživa, a že jsem se anglicky hodně naučil právě na čtení těchto pohádek pro dospělé v originále (byly k vypůjčení jen pod pultem anglického oddělení knih a časopisů Státní technické knihovny), ale že mám rád i slavné sci-fi seriály.
Vzpomínám na jeden z dílů televizní seriálové varianty docela filmu Hvězdná brána, který na rozdíl od většiny jiných dílů a seriálů, kde se hlavně bojuje a střílí a dobývá, sice naivně a jen tak lehce, ale přece jenom naznačil, jak a kam by se mohlo lidstvo v nejbližších tisíci letech vyvinout, kdyby…
Průzkumníci, kteří se „bránou“, zbudovanou kdysi značně vyvinutější civilizací, a spojující červími dírami Zemi s podobnými a obydlenými planetami třeba tisíce světelných let vzdálenými, dostávají do styku s jinými civilizacemi, se na jedné prozkoumávané planetě setkali s podivnými lesními humanoidy, kteří jakoby z oka vypadli středověkým „zeleným mužům“. Pozemšťané jsou svými pronásledovateli zabiti, ale probudí se oživeni a vyléčeni v lesní chýši, obklopeni oněmi lesními bytostmi s květinami ve vlasech. Noxové, jak si říkají, se za pár hodin naučí „lidštinu“ a postupně se ukáže, že umějí „mizet“ a zase se objevovat. Jsou totiž zásadně proti jakémukoliv zabíjení a v jedné chvíli, když hrdinný voják ze Země konečně přelstí příslušníka zlé cizí civilizace a málem ho zabije, nechají zlosyna zmizet. Pošlou pak pozemšťany branou zpátky na svou planetu. Ti se ještě marně Noxům snaží vysvětlit, že se musí Ghoulů bát, že i když zničí bránu, přiletí v kosmických lodích a zničí jejich krásnou planetu. A tak aby se o ně „nebáli“, Noxové zviditelní a ukáží lidem vysoko v nebi se vznášející nádherné kosmické město.
Pro ty, kteří sci-fi nemilují, a stále nechápou, zjednoduším. Civilizace Noxů, a tedy i naše, může klidně žít na planetě, na které nebudou „viditelně“ žádné komíny, chladící věže atomových elektráren, odcizující megaměsta z ocele, špíny a hluku – jen příroda, zeleň, kopce, údolí a řeky. Veškeré výrobní, komunikační, zábavné a všechny další a jiné technologie mohou být tak malé, a tak recyklovatelné, a v takové formě, aby nenarušovaly dokonalou harmonii přírody. Dokonale zdravý a staletí žijící šťastný člověk si bude užívat kouzel přírody a své civilizace a třeba umět i mizet. Že je to jen utopie a sci-fi? Proč ne. Je to sice zatím jen vize, ale i možný projekt do budoucna.
Každá budoucnost totiž začíná právě teď a tady. Každý dům a každé město bylo nejprve jen přeludem, vizí v představě architekta (politika, vynálezce, spisovatele). Jaké by to asi bylo, kdyby domy, města, zákony, péči o zdraví, hudbu, obrazy, romány a seriály atd. vymýšleli a realizovali funkční, šťastní lidé jako důsledek niterné naplněnosti a oslavy harmonie bytí?
Brána ke hvězdám tam venku i uvnitř vědomí každého z nás totiž vypadá a funguje podle toho, jak se o ni (respektive o tělo a mozek) staráme. Jsme-li neustále (také díky vnějším stresujícím podmínkám, ale také díky způsobu porodu, výchově a výuce atd.) podráždění, pesimističtí, napnutí – to, co produkuje naše vědomí je právě tak zabarveno. Vymýšlíme sice, vynalézáme, otázka zní ale jinak: o kolik lépe a harmoničtěji bychom vymýšleli, kdybychom měli svůj nástroj vymýšlení, mozek (tak úzce propojený s tělem a myšlenkami a emocemi) vždy v optimálním stavu?
To, jak myslíme a jednáme, je branou k našim vesmírům uvnitř (a následně i vně). Sci-fi, písnička, vagón metra nebo šálek na čaj, to vše jsou jen realizované, zhmotněné sny a vize. Tak kvalitní, jak kvalitní bylo vědomí toho, kdo vymýšlel a vyráběl.
Náš svět (a většina počítačových her a sci-fi ság) je zatím spíše stresující, válčící, hladovějící, nespravedlivý (i když v seriálech a filmech stále většinou vítězí dobro nad zlem), tedy právě takový, jací jsme my. Změňme sebe, svůj způsob, jakým myslíme a vnímáme – a změníme pak i své vize, sci-fi, výrobky, a světy. Změňme a měňme příčiny svých potíží (tedy zadání inženýrům, vědcům, politikům), ne důsledky.
Pohádky, ve kterých vždy dobro zvítězí nad zlem, včetně pohádek pro dospělé (literatura, film, seriály) jsou pro člověka důležitější, než zatím chápe, a ani netuší, jak moc programuje sám sebe negativně tím, že jeho pohádky začínají být převážně negativní. Do určité úrovně je ovšem každá virtuální, filmová či pohádková agresivita terapeutická (a Stanislav Komárek dokonce tvrdí, že jen „díky“ televizi jsme tady v Evropě již šedesát let nezažili válku).
Takže sci-fi pohádky např. o tom, že se dá uniknout i z beznadějně nebezpečných situací, že sehraný tým pomůže překonat slabost jednotlivce, že vesmírné lodě mohou cestovat vesmírem nadsvětelnou rychlostí, učí mozky diváků a posluchačů pozitivně snít. A nabízejí dnes velmi nedostatkové zboží – vize.
Vlastimil Marek, sobota 17. březen 2007
