Letošní letní jaro mi umožnilo už v lednu vytáhnout kolo a na nákupy tak dvakrát týdně jezdit mezi poli, po úzké vyasfaltované cestě, které místní odjakživa říkají polňačka. Když projedu ves a vyjedu jakýsi placatý pahorek, odkud vidím na celý Kolín, jako když mávne kouzelným proutkem: člověk opustí vesnici, tedy domy a zahrady v různém stupni opečovanosti, a musí projet tak 300 metrů mezi poli, aby se dostal na silnici, níže už procházející městem a vedoucí k nádraží. Pak už kraluje město, s jinými zvuky a energiemi. Ale polňačka sama je jakousi přechodovou komorou, která mne spolehlivě „vyladí“ do příjemna.
Polňačka je ale jakési krajinné bardo, prostor MEZI. Když jedu do Kolína, vlevo mám letos již téměř zralou řepku olejnou, kterou u jedné meze, porostlé vysokou kvetoucí trávou, zdobí trsy vlčích máků. Zeleň vysoké řepky, ozdobená sem tam posledními žlutými květy, je docela jiná než zeleň na jaře vysetého obilí na pravé straně polňačky: tahle je šedavě stříbrná, a obilí jen asi dvaceticentimetrové. Nádherná je i v zimě, pod sněhem, někdy brzo ráno ojínělá, po Velikonocích posetá rozbitými a rozježděnými vykoledovanými vajíčky, po žních a na podzim na ní fouká od obou strnišť. Vítr někdy překáží, ale přes převažující větry od západu někdy fouká od východu a pak mne to s nákupem hezky žene kupředu.
Na jaře bylo téměř napínavé sledovat expresní změnu hnědé ornice, z počátku jen sem tam zeleně poskvrněné. Když se ale člověk podíval pod určitým úhlem, bylo nazelenalé celé pole. Řepka totiž letos překonávala rekordy v rychlosti růstu. Pravá strana od polňačky byla dlouho jen hnědá, pak ale zeleností krajinu nalevo dohnala. Letos si kromě řepky zvláště pospíšily třešně, a tak jsem změnil trasu, a na kraji města jezdím čtvrtí rodinných domků, nazvanou 15 kop, a zvláště Třešňovou ulicí. Vyhnu se tak jedné nebezpečné křižovatce, a mohu pozorovat, jak postupuje proces zrání sezónního ovoce, které patřilo k mému mládí právě tak jako tehdy tak četní chrousti.
Protože jezdím velmi tiše, nedrncám, občas potkám zajíce, a včera jsem se potkal se srnkou. Majestátně si to šinula přes polňačku, zblejskla mě, chvíli se rozmýšlela, jestli se má leknout a skočit, ale protože jsem asi nepředstavoval žádné nebezpečí, klidně přešla asfalt a zaplula do řepky. Slyšel jsem zvuky „kopýtek“ a pak šumění, jak se neviditelná prodírala řepkou.
Na cestě z města, s nákupem v košíku, zase z polňačky vidím sbíhající se meze, lemující asfalt, a na obzoru nezaměnitelný kopec Kaňk, za kterým se ukrývá Kutná Hora. Když je dobře vidět, vlevo v dálce pak z tepelných výměníků elektrárny Chvaletice stoupají jeden či dva sloupy páry. Vpravo je kopec Opaťák, kam místní chodí na houby. Vesnice Polepy leží v údolíčku, silnice se vsí klikatí a je odtud vidět, jak znovu vystoupá do krajiny a ubíhá k Červeným Pečkám.
Zažíval jsem podobné okamžiky tiché vnitřní intenzivní radosti vždy ráno, když jsem kolem sedmé vycházel v Praze z domu koupit si noviny a čerstvé pečivo. Několik let jsme bydleli v Široké ulici (poblíž Staroměstského náměstí), a poslední čtyři roky v Lázeňské ulici, dvě stě metrů od Karlova mostu. Ulice bývaly ráno bez turistů, takže klidné, a já si koupil rohlíky a noviny a prolistoval si je a pročetl titulky např. na zábradlí mostu.
Poslední dobou jest mi ale dokonalou duševně očišťovací imaginární sprchou buď cesta kolem potoka Polepka (psal jsem o ní např. v příspěvku Podzimní sonáta), nebo polňačka.
Vlastimil Marek, středa 30. květen 2007
