Míra zášti a nenávisti, která přímo odkapává z některých internetových diskusních „kanálů“, mne nepřestává překvapovat. Tihle chroničtí špinitelé si ovšem neuvědomují, a pro špínu kolem sebe ani nemohou, že tím, jak tak usilovně nadávají, špiní, urážejí, a s jakou natrénovanou lehkostí z nich vypadávají písemně, a lze předpokládat že i ústně, celé arzenály oplzlých a velmi sprostých slov a vět, škodí především sami sobě. Řešení pro nás, pro které je každá sebemenší dávka špíny, pokud se neumíme bránit, nepříjemným překvapením a zklamáním, ale i pro ně (jakkoliv se téhle představě budou usilovně bránit), je poslat jim (každému a každé z nich) duhu.
Tedy odpouštět jim a odpustit, ale jaksi „aktivně“. Všichni umíme odpustit štěněti, když udělá loužičku na koberci, nebo rozkouše sandál, který jsme zapomněli v předsíni na zemi. Jenže tohle umění odpouštět, nebo „vidět“ za vnější agresivitou vnitřní slabost a nejistotu, se dá, jako ostatně všechno na světě, trénovat. Je těžší umět odpustit (tak jako hravému štěněti) další incident nepříjemnému a věčně nabručenému sousedovi, nebo řvoucímu šéfovi. Nebo nějakému arogantnímu politikovi.
Na seminářích a kurzech to děláme, je-li třeba, už pár desetiletí, jako mentální cvičení (pozitivního myšlení) někde na stráni, s výhledem do krajiny: nasloucháme stromům a cvrčkům a údolí a kopcům, a pak, když už jsou všichni zharmonizovaní, usměvaví a šťastní, na cinknutí všichni pošlou, v představě, duhu někomu, koho mají doma. Někomu živému. Manželovi, ženě, dítěti, pejskovi, rybičkám, kytkám. Obvykle se všichni začnou usmívat ještě víc, a já vysvětlím: Co se stalo, když jste poslali duhu? Abyste mohli někomu poslat duhu, museli jste si ji ve své mysli představit, vytvořit. Takže posíláním duhy jiným harmonizujete především svou vlastní mysl. Té je totiž jedno, jestli máte v ruce jablko, a při pohledu na něj začnete trochu slintat, nebo jestli si se všemi detaily představíte, že máte v ruce jablko a… začnete slintat. Pečlivá představa dokonale vyklenutého oblouku duhy, se všemi barvami, je právě tak radostidárná, jako když ji vidíme před svou. Navíc takto, poslaná, je daleko intenzivnější než obvyklá neadresná „duha“ (vzpomínka).
Nemá cenu se zlobit a trápit (a škodit vlastnímu zdraví) kvůli aroganci nebo nenávistné špíně někoho, kdo nerudně kritizuje za každou cenu cokoliv a kohokoliv (viz nádherný článek na téma trolů a flamerů na aktuálně cz, vřele doporučuji). Třeba je nešťastný, sám ze sebe zklamaný, a vnější (v tomto případě slovní) agresivitou jen maskuje své niterné negativní pocity svého těla a života. Nic nevylepšíme, když mu taky sprostě vynadáme: tím ho jen rozpálíme do běla, a navíc ušpiníme sami sebe. Nejlepší je usmát se a v duchu mu poslat duhu.
Nejprve to asi bude dost obtížné, ale všechno se dá trénovat. Naučme se „posílat duhu“ štěněti, milované osobě, někomu, komu je to snadné a jde to samo, a postupně si „zvyšujme laťku“. Zkusme poslat duhu zmíněnému nerudnému sousedovi, řvoucímu šéfovi, regionálnímu či vrcholovému politikovi, který nás spolehlivě rozpálí do běla, šprti mohou začít posílat duhu Bin Ládinovi. Až to nacvičíme, budeme od rána do večera samá duha. Niterně šťastní, harmoničtí, zdraví (protože to přímo souvisí), nepřetržitě usměvaví a optimističtí. A za nějakou dobu budeme umět automaticky, každému kdo si to zaslouží a kdo to potřebuje (a v současné mediální či diskusně internetové záplavě špíny to je prakticky každý), poslat duhu.
Vlastimil Marek, středa 1. srpen 2007
