Recenze Alice Horáčkové ve víkendové příloze MF Dnes má typicky dryáčnický a navíc prodejně negativní titul: Coelho prodal miliony knih, teď napsal nejhorší. Neučtitelných 260 stran Čarodějky z Portobello prý představuje autorův osobní rekord v žánru patetického přežvýkaného moudra. Všechno je navíc korunováno – symbolem pupku. Nebo jste nevěděli, že září jako žluté světlo? Knihu jsem ještě nečetl (tohle taky není recenze knihy, jen reakce na recenzi), ale z uvedených citací přímo křičí fatální nepochopení recenzentky. Nepochopení tak gigantické, že mne zvedlo od stolu, donutilo spustit počítač a pokusit se naznačit, že zmíněná recenze vypadá, jako kdyby ruštinářka psala o anglickém překladu článku indického duchovního mistra o meditaci, a také že Coelho není Dan Brown nebo Michal Viewegh.
Je to jedno velké nedorozumění. Paní Horáčková totiž asi nikdy nezkusila meditaci, nikdy nezažila, nebo nebyla svědkem hypnózy, neví nic o tom, že pod pupkem je dle třetiny obyvatel světa energetické centrum člověka, netuší, že dnes se i manažeři učí meditovat (i na pupek), a tak jako miliony informovaných a vůči sobě a svému tělu zodpovědných žen ví velmi dobře, že i při mytí nádobí se velmi vyplatí umět meditovat. Nebo se modlit. Protože člověk, který se při mytí nádobí, tedy při jinak dosti nepříjemné a velmi neoblíbené rutinní činnosti, stále jen rozčiluje, škodí zdraví svému i své rodiny. Stejně to nádobí musí umýt. Když ale tím, že se při mytí nádobí modlí, nebo si zpívá mantru, nebo medituje tak, že vychutnává do detailu každičký pohyb rukou, každý zvuk každé skleničky či vidličky a šplouchnutí vody ve dřezu, propojí mozkové hemisféry a odpojí běžně kritickou racionální část své mysli, pak se i taková činnost, jakou je mytí nádobí, stává meditací, a tedy léčebným, harmonizačním a tělu a mysli velmi blahodárným procesem.
Právě tak manželští poradci všude na světě vědí, že nejlepším lékem na případnou krizi (rozchodu s partnerem) je skutečně smích. A v Japonsku, v Číně a Thajsku, ale i v USA, jsou dnes kurzy smíchu velmi navštěvované: protože fungují.
Paní Horáčková (a jí podobní redaktoři a žurnalisté, kteří prostě jen zaspali dobu) asi již dlouho nečetla žádné současné pojednání o tom, jak my lidé fungujeme. Jak se dnes stále častěji ukazuje, i naše babičky byly velmi praktické, a znaly fígle, které dnes věda objevuje a někdy vysvětluje. Zdánlivě paradoxní věci a jevy, o kterých neinformované recenzentky, protože to nikdy nevyzkoušely, obvykle píší, že to jsou nesmysly nebo patetické banality, prostě fungují.
Chtěl jsem začít tím, že snad i paní Horáčková dnes ví, že výš do výšky skáčí ti, kteří skáčí, paradoxně, pozadu. Ale vezmu to od vaření, tedy od pečení. Moje žena umí péct vynikající štrůdly. Tedy jablkové záviny. A protože nesladím, nepoužívá cukr. Vždyť ovoce, zvláště jablko, je přece sladké samo o sobě. Fígl, který by paní Horáčková, pokud by o něm četla v nějaké kuchařce, pravděpodobně označila za naprostý nesmysl, a který udělá ze štrůdlu kulinářský zážitek, je prostý: aby byly jablka sladší, osolí se.
V krajích, kde se odjakživa meditovalo, se ví, že aby mysl lépe (a rychleji) fungovala, měla by (se) zpomalit. Současní projektanti a softwaroví inženýři či matematici také už velmi dobře vědí, že aby jim tyhle „technické“ a logické disciplíny šly lépe, a aby jejich mysl byla více tvořivá, je třeba dělat něco pro pravou mozkovou hemisféru, tedy hrát na klavír nebo na housle, malovat, nebo se to naučit a občas meditovat. Klidně na pupek. Indičtí hudebníci, virtuosové ve hře na svůj hudební nástroj, vědí tisíciletí, že rychle se člověk naučí hrát jen tak, že bude celé roky hrát pomalu. Tím se mu ale prsty či ruce uvolní tak, že pak stačí zrychlit v mysli a uvolněné ruce, k překvapení hráče samotného, zahrají nepředstavitelně rychlé věci.
Zpěváci alikvotů a ti, kteří se pokoušejí napodobit ono neuvěřitelně hluboké mručení tibetských mnichů, dnes vědí velmi dobře, že uvolněním hlasivek uvolníme emoční bloky (a velmi rychle a efektivně tak zklidníme mysl), ale že takto dokonale uvolnit hlasivky nelze tím, že to budeme vší silou trénovat! Naopak, paradoxně, stačí poslouchat nahrávky mručících tibetských mnichů. Uvolněné hlasivky mnichů totiž po nějaké době rezonančně uvolní hlasivky obvykle napjatého západního posluchače, a k jeho překvapení i on najednou zvládne hluboce mručet jako tibetský mnich.
Mimochodem, i Karel Gott o tom ví své, a v posledních letech se před koncertem nerozezpívává fyzicky, jako dříve, ale prostě si pustí nahrávku Pavarottiho. Uvolněné rozezpívané hlasivky italského operního mistra z nahrávky hlasivky českého slavíka spolehlivě uvolní.
Atd.
Podobný problém se svými žáky, kteří zpočátku nechápou obvyklé a nutné metafory, mívali a mají všichni duchovní učitelé: ten, kdo meditaci, nebo hypnózu nikdy nezažil, nemůže tušit, o čem je řeč. Neumí si ani představit, že skutečně stačí natrénovat určitý stupeň soustředění mysli, nějako dobu v něm vydržet, a pak z výsledného změněného vědomí na odpočítání jedna, dva, tři! okamžitě vyskočit do tzv. normálního stavu vědomí: úmysl zůstává a je neobyčejně silný, chcete-li, koherentní (jako když lupou soustředíte a tím zesílíte sluneční paprsky).
Proto se také říká „Když je žák připraven, přijde učitel“. Paní Horáčková svou recenzí dokazuje, že nejen na Coelha, ale ani na dalekosáhlé globální i individuální změny, kterých jsme právě účastníci, připravena není.
Pokud by ale začala při pravidelném mytí nádobí meditovat (třeba tím, že se začne modlit, nebo myslet pozitivně, nebo si zpívat mantry), pak ovšem… pardon, nezní tohle jako patetické a přežvýkané moudro? To bych nerad…
Vlastimil Marek, pondělí 9. duben 2007
