Omylem odhalené ňadro Janet Jacksonové v rámci slavné přestávky televizního přenosu finále amerického fotbalu rozpoutalo vlnu mediální hysterie, včetně okamžité reakce tamních strážců morálky. Ti rozhodli, že další celosvětově sledovaný televizní přenos (z udílení cen Grammy) budou vysílat s pětivteřinovým zpožděním – aby měli čas na případné vystřižení choulostivých scén nebo na náhradu potenciálně sprostých slov např. rappera Eminena známým písknutím. Nakonec, protože přece nejsou žádní troškaři, z toho bylo vysílání „přímého“ přenosu zpožděné o celých pět minut.
To jsou paradoxy, že? – přímý přenos a přitom pětiminutová rezerva pro cenzory. Tedy žádné „být u toho“ a slavné a apologety moderních médií tak zdůrazňované here and now, teď a tady.
Svět chce být klamán. Už pár tisíc let tvrdí Indové, že svět je iluze, mája. Dnes to vědí (a empirické poznání dávných mudrců tak potvrdili) psychologové a hlavně neurologové, zvláště ti, kteří zkoumají mozek za pomocí magnetické rezonance. Zjistili (konečně, chce se zvolat každému, kdo léta cvičí jógu a ví na vlastní tělo a mysl, co to je duchovnost a Cesta k ní, a komu se především vědci celé roky ironicky posmívali), že Indové měli pravdu: svět je to, co nám mozek zpožděně (navíc zbarvený emocemi a celoživotními předchozími vlivy) promítá na monitor naší mysli.
Dnes to navíc víme konečně i přesně: každý z nás prožívá svět na jedné, a své pocity, vjemy a dobrodružství v něm na druhé straně, s půlvteřinovým zpožděním. Pokud rádi čtete, doporučuji obtížný, ale velmi výživný text knihy S. Pollacka z roku 1999 (Mladá fronta, edice Kolumbus 2003) „Chybějící okamžik“ (se zvláště „obrazoboreckým“ podtitulem Jak nevědomí utváří moderní vědu).
Neodpustím si ironickou vsuvku. Čeština zná (dík za propagaci, Láďo Merto) slovíčko „mimoň“. To označuje člověka, který je jaksi „mimo“ mísu, realitu, události v nichž se vyskytuje. Připadá mi, že naprostá většina našich současných politiků (ale i celá řada i těch „světových“) je jaksi permanentně mimo mísu. Nejen o onu evolučně danou půlvteřinu, ale možná tak o těch pět minut (i když někteří jsou snaživci a jejich mája je někdy až pětiletá).
Ukázalo se tedy, že tak jako film a televize (přesněji napsáno, pohyb v nich), i naše vnímání světa je „iluze“. Iluzí bylo a je také podlehnout tvrzení o jediné objektivitě dneška, vědě. Je stále zřejmější, že iluzí, májou, je i právě ona zvláště v minulém století staletí (a bohužel u nás doposud) tak obdivovaná a propagovaná „objektivita“ vědců. Každý vědec je přece (vnucuje se mi sem floskule „v neposlední řadě“) jen člověk a i on tedy žije v téže půlvteřinové iluzi přítomnosti. „Nad podílem nevědomí ve vědě nelze jen tak mávnou rukou,“ píše S. Pollack. Každý, i ten proklamativně nejobjektivnější vědec (nebo ryzí racionalitou se neustále zaštiťující makroekonom typu V. Klause), ať se ohání objektivními podklady svých tvrzení sebevíc, je tedy také jen a pouhý člověk ovládaný emocemi.
Což by nám je, všechny scientisty na piedestálu Vědy, mohlo zlidštit. Jsme jako oni, přesněji, oni jsou jako my. Všichni žijeme v iluzi reality, jen někdo ji má půlvteřinovou, a jiný poněkud delší.
Všichni musíme začít znovu chodit do první třídy školy života (o sobě samých a o způsobech, jak fungujeme). Mnozí z nás do ní už pilně dochází.
Přítel mi připomněl kreslený Renčínův vtip, na kterém otec za dřevěným plotem instruuje syna: „To je svět. Běž. Návod k použití nebyl dodán.“
Všichni potřebujeme návod na (sebe)pouŽití. A čím dříve a houšť, tím líp. Přinejmenším se nám může podařit pětiminutovou máju zkrátit na onu evolučně danou půlvteřinu.
Vlastimil Marek, pondělí 18. prosinec 2006
