Vždy, když čtu nějaký článek o (současných) ženách, zpozorním. Většinou pak najdu, co bych raději nenašel: rádoby moderní úvahy o ženách, založené na moderním genderovém názoru (který ovšem vychází z logiky levohemisférového a soutěživého myšlení, ne ze současného poznání o rozdílech mezi mužem a ženou). Ve víkendové příloze LN mne upoutalo zamyšlení Lindy Kholové Jsou ženy vtipné? Je mi jasné, že se časopis musí prodat, a články tedy musí být „vtipné“, nejlépe senzační. Přesto se ale divím, jak hluboko jsou ochotny nejen autorky, ale i zpovídané ženy, nebo, jako v tomto případu, „komičky“, klesnout. Protože pokud se budou ženy jen vymezovat vůči mužům, budou nadále ztrácet čas a energii k nalezení sebe samých.
Ony „vtipné“ komentáře a texty nehodlám citovat, ty si případně přečtěte sami(y). Zaujalo mne a rád bych komentoval něco jiného. „Zahraniční seriály jako Zoufalé manželky, Ally McBealová, Sex ve městě nebo Odpočívej v pokoji odhalují, že ženy mohou být nejen krásné a inteligentní, ale také zatraceně vtipné,“ tvrdí autorka. „A že jejich žerty mohou být i jízlivé a vulgární – jako ty mužské.“ Nejen mohou, ale ony jsou.
Ironické poznámky ženy dokáží každého muže dovést až k výbuchu vzteku (nebo dokonce agresi). Zopakujme si: zatímco žena když mluví, odpočívá, když mluví muž, sdílí informaci nebo dává instrukci. A když muž naslouchá ženě, automaticky slyší právě jen ty instrukce. Jinými slovy, ženy si stále nejsou dost dobře vědomy třeskuté nebezpečnosti svých poznámek (které ani tak nemyslí, a pak jsou většinou překvapeny reakcí muže).
„Z výzkumu českého sociologa Jaromíra Janaty, který analyzoval výpovědi žen v amerických a evropských manželských vtipech, prý vyplynulo, že ženy v nich nejčastěji projevují nespokojenost se svým partnerem“, píše se v článku dále. Jenže ženy si neuvědomují, že takto se negativně a kriticky bavit s mužem, navíc třeba se svým celoživotním partnerem, je ve skutečnosti automatické podvědomé programování muže: vidí-li ho žena jen negativně (protože neumí mít na paměti zároveň všechny jeho přednosti, kvůli kterým si ho vzala), on se negativním stane (a nejen v jejích očích). Je nebezpečné probírat takhle svého celoživotního partnera s kamarádkami (žena tak vůči němu „trénuje“ automatický negativní vztah), ale o to nebezpečnější přímo s Ním. „Nejvíc pak pochybují o jeho inteligenci. Že by pomsta za vtipy o blondýnách?“ dodává Linda Kholová (mimochodem, teď jsem vyluštil v tajenkách křížovek dva, které stojí za zmínku. Jak rozsvítit blondýnce oči? Posvítit jí do uší… A druhý, genderově "vyvážený": zastaví policajt řidičku blondýnku a chce po ní řidičský průkaz. Blondýnka chvíli nechápavě kouká, tak jí policajt pomůže: Je to takový malý, plochý a hranatý, a je na tom vaše fotka. Myslíte tohle, ptá se blondýnka a vyhrabe z kabelky zrcátko. Policajt se podívá a řekne: To ste mohla říct rovnou, že ste taky policajt).
Jenže tak jako když učitelka „vidí“ nějakého toho žáčka jako debila, a on se debilním pomalu stává, právě tak je dvoustranně (jako meč) nebezpečné pochybovat (třeba jen slovně, nebo dokonce jen v myšlenkách) o inteligenci svého manžela: nevědomě to škodí mysli ženy, přímo (sebe)jistotě muže. Manželka si tak ze svého muže debila (rozuměj, muže vždy směrem k ní a k čemukoliv od ní nejistého) „vychová“.
Karel Čapek napsal, že skandály patří k ženským mystériím právě tak, jako je vtip mužskou záležitostí. Proto asi ženy často nerozumějí mužskému humoru a obráceně. Ženy zajímá, co se děje ve vztazích v jejich okolí a neustále to vyhodnocují. Jak píše Janata – ženy jednají také více podle kolektivního povědomí a „cítí se být hluboce dotčeny narušením společenských pravidel hry“. Pokud už „udělají vtip“, pak je to zároveň trochu drb. Muž vtipy-drby (ošklivě řečeno „slepičárny“) ze své evolučně-psychologické perspektivy nemůže ani pochopit, natož docenit, píše se v článku.
V pořádku, ale jen pokud tahle zjištění neslouží ke vzájemné konfrontaci a ironickým poznámkám. Vzájemné odlišnosti, v období zamilovanosti hormonálně zahalené důkladným závojem iluzí (je to jako kdyby oba brali opium) totiž dříve či později v kulisách všedních dnů vyvstanou v plné „kráse“, a řeší-li je žena dlouze s kamarádkami (trénuje-li tak k partnerovi negativní vztah), dříve či později už nebude (v mysli ženy) cesta zpátky.
O měsíc později se v článku Dědičky lotosových květů (Pátek LN, 22. 8. 08) zamyslela nad „ženskou otázkou“ posledních dnů v Číně Nora Grundová. Aniž to slovo napsala, celý článek je také o „soutěži“: současné sebevědomé a na mužích nezávislé Číňanky totiž mají se svým stále vyšším a společensky lepším postavením a touhou po manželovi stále větší potíže. „Dám si ho k večeři“, zní titulek pod jednou fotografií mladé Číňanky, s dovětkem, že „stále více Číňanů se rozvádí, protože je jejich žena napadá a uráží.“
Naznačuji, že pokud žena začne s mužem, tak jiným tvorem, který si většinu jejích gest a poznámek překládá jinak, než byly učiněny a myšleny, soutěžit (kdo koho víc shodí), je na světě automaticky soupeřivá reakce a nic neřešící bitva. Přitom původně byly ženy (a některé stále jsou) stvoření objímající, odpouštějící, hladící, konejšící. Přitom soutěž (a sport a olympiáda) je veskrze mužská forma reakce.
Důsledek onoho soutěžení i v oblasti zatraceně vtipných poznámek? Cokoliv pak muž udělá, je (automaticky, ve dvou desetinách vteřiny) ženou, resp. jejím podvědomím, vnímáno a následně i komentováno negativně.
Vývoj nejspíš přiměl člověka v posledním století k tomu, že se fyzická agresivita mužů přesměrovala do sportu a slovní agresivity. Do třeba i dost krutých vtipů, píše dále Linda Kholová. Nedochází jí ale až nesmírná krutost některých vtipů (viz i blog který bude následovat). Sama (jako housku na krámě) uvádí příklad z Kunderova románu Žert, kde Markéta špatně pochopí Ludvíkův vtip, a udá ho, a tak se nejen rozejdou, ale mladík je i vyloučen z komunistické strany a odvelen na vojnu. Pro ni to je jen příklad literární, pro onoho muže to byl celoživotní trest. „Agrese vtipu nebo smíchu je otevřená, agrese pomluv a skandálů se skrývá pod rouškou porušeného morálního jednání,“ píše doktor Janata. To, jak muž dokáže vtipně (a rychle) reagovat, je pro ženy také důkazem, jak dobře se dokáže vypořádat s životními problémy.
Na začátku vztahu určitě ano. Jenže pak výše zmíněná tendence žen soutěžit (s kamarádkami o to, čí partner je nejpitomější nebo nejvíc nepořádný, ano i takovou debatu jsem vyslechl před několika lety v tramvaji) s muži (tedy používat mužský způsob konfrontace). Ostatně ve studii Evoluce a lidské chování napsali psychologové Eric Bressler a Sigal Balshine, že schopnost ženy dělat vtipné poznámky neovlivňuje mužův názor na to, zda se mu líbí či nikoliv. Pro muže bylo spíš důležité, zda ženy „braly“ jejich vlastní vtipy, protože to mohlo značit sexuální zájem.
Tedy znovu zásadní „sémantické“ nedorozumění (vodorovně švihající ocas psa je vítání, vodorovně švihající ocas kočky je znakem nejvyšší koncentrace před útokem)! „A to je ta věc,“ dodává Linda Kholová, „někdy muži vůbec vtipní nejsou, ale ženy se smějí, aby uspokojily jejich ego.“
Rozumíte, dámy? Z pohledu muže znovu podraz, předstírání, taktika (tak jako líčení nebo podprsenka push-up) a ne upřímnost (kterou zamilovaný nevnímá, ale partner po deseti letech manželství vycítí)!
Partnerství a manželství totiž není ani bitva, ani olympiáda, ani soutěž ve vyprávění vtipů.
Vlastimil Marek, středa 27. srpen 2008
