Čtvrtstránkový inzerát pražského radního pro kulturu ing. Milana Richtera v novinách, vyzývající Pražany k zodpovězení otázky, jak rozdělit každoročních 200 milionů korun na kulturu, měl zcela jistě vypadat jako objektivní pokus o jakousi spravedlnost (když už se ti umělci tak hádají). Financování kultury (ale i všeho ostatního) nikdy eráru a úředníkům nešlo.
Ona otázka je ale položena vskutku (ne)návodně: „Má být takové množství peněz rozdělováno pouze na základě subjektivních kritérií? Nebo raději vneseme do celého procesu i jasná, objektivní a měřitelná kritéria?“ Připomnělo mi to variaci na podobně vrchnostenské téma: v kresleném vtipu sedí za velkým stolem velký kocour úředník s brejlemi na čtení na nose, má v ruce lejstro, přísně shlíží na malinkou myšku před sebou, a říká: „Tak mně pověřili, abych vyřídil vaši stížnost na mě!“
Problém rozdělování tolika peněz mezi tolik tak rozdílných potřebných je tu odjakživa. A odjakživa se ví, že se jeden nezavděčí, že panská láska po zajících skáče, že nikdy nic není jistého, a taky že když si nevíš rady, zeptej se chytřejšího nebo zkušenějšího. Stačilo by poohlédnout se jak to dělají v těch velkých městech, která jsou kolébkou kultury (i té mladé, velmi současné, viz případ Berlín). Anebo, pokud není ani rady ani pomoci, rozhodovat podle dvou nejosvědčenějších metod. Když komise, tak z umělců samotných. Erár zadá zadání, a na umělcích bude, aby garantovali transparentnost (to je hezká a užívaná floskule, že), a pravidelnou rotaci posuzovatelů.
Vždy je tady poslední naděje – los. Co takhle pravidelně vylosovat ty, kteří peníze dostanou (na své tak dlouho předem připravované akce), a ti ostatní budou muset zase třeba půl roku počkat. Co je na tom tak složitého (pokud ovšem úředník nechce, aby se rozhodovací proces a pocit moci, spolu s možností dostávat nadité obálky do kapsy, nikdy nedostal z jeho dosahu)?
Mám, ale ještě jednu alternativní připomínku: možná, že by fungoval prastarý, a v kterési orientální pohádce ventilovaný fígl, jak na ty, kteří se ne a ne dohodnout (já to používal vždy, když se mé dvě dcery hádaly o kus jídla, čokolády nebo čehokoliv, co se dá rozdělit na menší díly – a to přece platí i co se týká hromady peněz na kulturu): jedna rozdělí a druhá si vybere. Jedna dcera rozkrojila koláč, nebo ulomila čokoládu – a druhá si pak vybrala. Bylo tak vždycky zaručeno, že dělení proběhne spravedlivě. Funguje to už i u vnuček.
Recept pro pana radního nemám. Návod ale, pokud vůbec chce dát na hlas lidu, snad ano.
Vlastimil Marek, středa 24. říjen 2007
