„Je třeba nechat probíhat – žádnými věrozvěsty absolutních pravd nespoutanou – spontaneitu lidského vývoje, protože jinak všechno dopadne daleko hůře.“ Řekl Václav Klaus v rozhovoru k vydání jeho knihy proti environmentalismu (Modrá, nikoli zelená planeta) na téma lidských aktivit (viz LN 17. 5. 2007). Samozřejmě, má svou pravdu, ta je ovšem použitelná jen teoreticky. Klaus jako knihomol a teoretik kolem sebe konjunkturálně mává svými absolutními pravdami (když se někdo odváží mít jiný názor, jeho přístup je naprosto, ale naprosto falešný) o sto šest. To by nebylo zase až tak nebezpečné, pokud by ovšem nebyl makroekonom Klaus zároveň prezidentem, jenž má z titulu své funkce jakýsi bianco šek důvěry značného počtu obyvatel tohoto státu. A pokud by nemíchal soukromé názory s názory, které jsou pojímány reprezentativně.
Spontaneita lidského vývoje totiž v posledním století dostala řádně na frak. Ovlivňovali ji nejen diktátoři a politické strany, jimž se zdravý rozum utrhl z řetězu, přírodní katastrofy a spekulativní ceny na burzách, různé náhody a především neustále se zhoršující genofond. Každá další generace je totiž zároveň chytřejší, ale i postiženější medikalizovanými porody. Jakoby nestačilo, že půl lidstva hladoví (a destruktivní vliv hladu na zdravý vývoj těhotenství a také děťátka, jak v děloze, tak v prvních lidskou psychiku cele formujících letech jeho života, je jednoznačně prokázán), a další, ta dospělá půlka lidstva musí celý den tvrdě pracovat pro misku rýže (takže nemá čas zabývat se nějakými vznešenými myšlenkami a teoriemi).
Naznačuji, že páně Klausovy (ale i Havlovy) teorie platí v optimálním prostředí diskusního klubu, kdy „proměnných“ je co nejméně. Jenže život, cele ovládaný pravidly, původně vymyšlenými, aby lidem ulehčily jejich snažení a pinožení, a jenž se většinou nakonec obrátí proti těm, kterým měly pomoci, není pouhou salónní teorií (nebo divadelní hrou, v níž lze při její tvorbě donekonečna měnit slova a repliky). Jak to dopadlo s tvrdošíjnou aplikací některých vznešených teorií víme všichni. V tomto ohledu jsou i Klausovy větičky věrozvěstské a jeho pravdy absolut. A ve výbušném postmoderním čase, ve kterém vládnou média, je úporná snaha být na prvních stránkách (a pak znovuzvolen) nebezpečná. Václav Klaus se takto utrhává z řetězu a je snadné si představit, že přijde den, kdy své tak lehkověrně z řetězu vypuštěné oře teoreticky fungujících myšlenek nezvládne.
Z řetězu utržených a do sebe zahleděných mluvků a teoretiků máme dost (co škod napáchala zbrklá slova pánů Ratha, Macka, Čunka a dalších). Nabízí se ale všeobecnější otázky: je běžný Čech (či jiný špatně porozený, nedovzdělaný Evropan z bývalých států Varšavské smlouvy, či běžný Afgánec či Saúd nebo jiný fanatický muslim) utržený z řetězu původní tendence vývoje člověka směrem k tvoru vzájemně spolupracujícímu? Je v každé další generaci většina mužů (a zvláště těch, kteří se dostali do soukolí mocenského boje) z řetězů humanity ještě utrženější? Přitom už prokazatelně víme, že děti násilníků jsou s velkou pravděpodobností také násilné (v Česku týráním trpí až 40 000 dětí). Jak moc přispívají k utrhování se z řetězů díky soutěži o zisk z řetězů stále utrženější média? Je vstup a postup v jakékoliv současné politické straně neodmyslitelně spojen s nevyhnutelným utržením z řetězu původní ideje politiky jako služby lidu už z podstaty systému (v důsledku nepřetržité kampaně je politické elita zaměstnána sama sebou, což oslabuje zemi, tvrdí politolog Doležal)? Je stále širší výběr hormonální antikoncepce (dnes i pro muže!) jen dalším urychlením utržení z řetězu evolučně přirozených a původně téměř k dokonalosti dotažených procesů rozmnožování savce, který sám sebe nazval dvakrát rozumným, a přitom dělá stále nerozumnější věci? Atd.
Nejen Václav Klaus, nejen politici, poslanci, senátoři a ministři, nejen média: člověk sám je se stále častěji chová jako utržený z řetězu.
Takže to, o co jde, je třeba vidět poněkud jinak. Je třeba se nedat zastrašit, vytrvat, a v duchu Werichova rčení, že blbost je neporazitelná, ale boj s ní nesmíme nikdy vzdát, se neustále pokoušet nenechat spontánně probíhat vývoj (i když často ne vl. vinou) poškozených mozků agresivních jedinců. Protože jinak se vývoj lidstva jako takového utrhne z řetězu.
Vlastimil Marek, středa 23. květen 2007
