Počítačové pojmy se dají docela dobře použít i v rámci objasňování určitých metod na Cestě poznání sebe sama. Každý bychom totiž měli umět (nejlépe denně) defragmetovat hard disk svého mozku, a co se týká nevyřešených emocí, moc by nám prospěl občasný reset. Dnes se ale chci zamyslet nad něčím, co sice není až tak vidět, a přestože o tom každý ví, nic s tím neděláme. Přitom už naše babičky věděly, že kdo kydá hnůj, nasmrádne. Co se v budoucnu stane s tou neustále rostoucí záplavou počítačových virů?
Nevím, jak přesně počítačový vir vypadá, a snad si správně představuji, že antivirové programy musí mít v databázi všechny minulé, současné, a potom i budoucí viry (nebo červy), aby je při své ochranitelské práci rozpoznaly. Při každé (dnes většinou automatické) aktualizaci je tak příslušné oddělení hard disku každého počítače nacpáváno dalšími a dalšími viry (a červy). A to je to, nač chci upozornit jak ve světě počítačů, tak i lidí.
Když si typická česká paní učitelka „nosí práci domů“, protože jí nikdo neřekl, že by měla umět odpočívat jak emočně, tak co se týká hlasivek, a jak nebezpečné je celé roky jen napomínat a kritizovat (a žádný manžel na světě nevydrží celé roky být neustále kritizován a napomínám jako školáček), je obětí kumulace pravopisných chyb, trestů a opravování chyb školáků. Její mozek trénoval a trénuje výtky, připomínky, a protože má lehký intelektuální náskok, vždy ví, jak co má znít a vypadat. Proto pak i svému muži skáče do řeči hned po pár slovech, všechno ví a zná, a nemůže připustit, aby neměla poslední slovo. I v duchu známkuje.
Když někdo jen a jen kritizuje, osočuje, nadává, nenechá na tom či onom nit suchou, a denně trénuje drby a pomluvy četbou bulvárních novin a časopisů, jeho mozek tak (i když nevědomě) trénuje jen a jen tohle negativní vidění světa, a zavirovává si tak vlastní mozek. Tohle ovšem platí i obráceně: když vám někdo sprostě vynadá, je to emoční nápor a hluboká rýha do plynulého toku emocí. Když pak ale vyprávíte přítelkyni do telefonu a pak kolegyni v práci a večer rodině o tom, jak vás ten či onen sprostě urazil, přiléváte oleje do ohně: mozek i vyprávěnou vzpomínku bere jako realitu.
Jak idylická a těhotná pozitivní změnou byla doba po 20. listopadu 1989. Co možností jsme měli a co všechno jsme mohli změnit a vyřešit. Jenže do práce se dali spíše vexláci, estébáci, a kariéristé (než pozitivní myslitelé a mladí realizátoři) a vzali nám tak všechny naděje na společenskou změnu (rozuměj, nejrychleji a nejlépe zareagovali ti, kteří měli mozky již zavirované minulými podvody a kšeftíky).
Právě tak idylickým se jevil svět internetu v jeho počátcích. Nabízel bezbřehou radostnou svobodu, a jen málokdo myslel (při virtuálním pohledu na ty vesmíry prostoru a šancí) na ploty a zámky na vratech. Kazisvěti, puberťáci a jiní zakomplexovaní, kteří nedokázali uplácat z virtuálního písku tak hezké bábovičky, je ovšem vzápětí začali těm úspěšným systematicky bořit. Princip sousedovic kozy, která dojí víc, a tak ji otrávím. Každý vir a červ je vymýšlen s úmyslem škodit. A právě tak jako každý revolver má jen jediný účel, tedy vystřelit a pokud možno zabít, tak i každý vir má účel poškodit cizí počítač. Úmysl je tedy vždy negativní, a tak jako u revolveru, nic dobrého z něj nevzejde.
Máme-li tedy každý z nás své počítače stále více zavirované (protože abychom se ubránili, musíme viry poznat), i my sami jsme stále zavirovanějšími. I naše mysli jsou stále více zavirované (sledováním televizních zpráv ve stylu černé kroniky, čtením bulváru, opakováním těch nejkrutějších záběrů stále dokola), bez možnosti resetu či přeinstalace.
Kam až to půjde? Budou hard disky našich počítačů za pár let především alby a seznamy virů a červů, a pak teprve užitečných programů? Už teď při spouštění Windows (a ochranných antivirových a anti-červových programů) zabere spouštění „zásad zabezpečení“ stále více (počítačového, ale i toho našeho) času. Už teď se musí někteří z nás (blogerů) občas zabývat osočováním v diskusích víc, než vlastním psaním, a uživatel počítače (nebo jeho programy programy) a sítě tráví stále více času zametáním všelijakého spamového smetí.
Naznačuji, že jsme už na začátku velkých věcí zapomněli na zadní vrátka a bezpečnost. Že podlehnout iluzi okamžité svobody znamená vystavit se nebezpečí útoku nějakého toho výrobce virů (či pomluv a urážek). Že si zbytečně a naivně (protože nedokážeme těch několik výrobců virů, spamů, nenávistných diskusních příspěvků mimo mísu, ale i agresorů a násilníků a zlodějů, odkázat do patřičných mezí) necháváme zavirovat celý svůj svět.
Naznačuji, že blahosklonně mávnout rukou ve stylu „jen je nechte, ať si hrají“, nebo „vždyť máme svobodu“, se podobá blahosklonnosti demokratických velmocí vůči Hitlerovi, či později Brežněvovi, nebo blahosklonnosti správce sítě vůči trollům a pomlouvačům. Ti totiž onu proklamovanou svobodu na síti zneužívají a zneužívat budou a ničí a zničí..
Tak jako jsou stále více zavirované naše počítače, tak je stále více zavirovaná (a prolezlá červy chamtivého boření) naše společnost. Co se stane s myslemi těch, kteří počítačové viry a červy vymýšlejí? Co se s těmi všemi viry stane, až se internet propojí (proskočí, zinterferuje) do jakési nejprve náhodné, a pak globální inteligence?
A jak moc jsme zavirovali (programy svých myslí) sami sebe každou další válkou za posledních tak 6000 let? Kolik virů a červů denně přidávají média a bulvár?
Vlastimil Marek, úterý 21. srpen 2007
