Michel Odent: „Těhotná žena by měla být vedena otázkou: Co může lékař pro mne a pro mé dítě udělat? Pokud si uvědomíme, že žena nejlépe ví, od kdy je těhotná, a pokud si nemá důvod stěžovat na nějaké potíže, tak by upřímná odpověď zněla: Nic moc kromě případného zjištění nějaké abnormality a nabídky potratu. Neměli bychom tedy přehodnotit koncept rutinní prenatální péče?“
Už v 70. letech jsem v nějakém tom samizdatu psal, a počátkem 90. let v rámci televizního dokumentárního cyklu Alternativa prohlásil, že společnost, ve které starší generace nedovolí té mladší, aby byla lepší, upadá. Byli jsme toho svědky celou dobu normalizace, a v některých odvětvích (např. profesoři na některých vysokých školách, nebo čeští porodníci) to bezmocně sledujeme nadále.
Psycholog Jeroným Klimeš v článku o svém oblíbeném webu (Respekt 40/06) trochu odborně, ale snad srozumitelně, na podobné téma napsal: „Příslušníci vymírajících societ mají zvláštní druh rigidit. Jak se blíží jejich konec, naplňuje je to zoufalství, které jim brání flexibilně hledat nové způsoby, jak zvrátit nepříznivý trend. Úzkostně lpí na metodách, které kdysi přinášely úspěch. Tento jev je univerzální. Můžeme ho vidět jak u hroutících se politických stan, tak manželských párů, které se blíží rozvodu, nebo u církví.“
A u porodníků, dodávám.
Chci zde naznačit jen jeden z mnoha důvodů, proč je třeba řadu věcí, a především lpění na „tradičních“, jakkoli dnes zastaralých metodách, transformovat. Také proto, abychom se i my všichni ostatní, s klesající kvalitou spermií a (přes současný dočasný nárůst) stále menší porodností, nestali vymírající societou.
„Přestože bychom mohli předpokládat, že hlavním zájmem lékařů v rámci prenatální péče by bylo chránit emoce těhotných žen a rodiček, každý jistě slyšel přinejmenším vyprávět o velkém počtu žen, které byly naopak návštěvou lékaře emočně velmi rozrušeny,“ píše Michel Odent, jeden z nejznámějších zastánců přirozených porodů, jakoby znal současnou situaci mezi českými těhulkami (viz jeho vynikající stránky www.wombecology.com). „Je zřejmé, že obvyklý dominantní styl předporodní péče – neustále se soustřeďující na potenciální problémy – s sebou nese efekt nocebo (negativní vliv zdravotnického personálu na těhotné ženy a nepřímo na jejich rodiny). K nocebo efektu dochází vždy, když lékař nadělá víc škody než užitku tím, že negativně naprogramuje představivost nebo víru těhotné ženy.“
Jak se lze dočíst i v denní tisku (Pátek LN, 6.10. 2006), „intenzivní úzkost a paranoia, jestli není něco špatně, jsou nejnápadnějšími znaky těhulkovského syndromu…“
Těhotná žena v současnosti tedy nemůže být „požehnaná“, protože, jak píše Odent, „má neustále čím se trápit: váš krevní tlak je příliš vysoký nebo nízký, vaše váha jde příliš nahoru nebo dolů, jste anemická, můžete dostat hemeroidy, vaše děťátko je příliš velké nebo malé, kolem dítěte je příliš vody, placenta je příliš nízko, je vám jen 18 (nebo je vám již 39) let a vaše těhotenství je proto rizikové, vašemu děťátku se ještě nenatočila hlavička, dítě je v poloze, která může porod zkomplikovat, krevní vzorky naznačují, že vaše dítě by mohlo být postiženo Downovým syndromem, jste Rh negativní, jestli neporodíte ve středu, musíme uvažovat o umělém vyvolání porodu atd. Je vůbec ještě možné být normální ženou a rodičkou?“ ptá se Odent i za nás. A klade otázku nejen českým ženám (ale především českým, a světe div se, i americkým nebo brazilským porodníkům): „Těhotná žena by měla být vedena otázkou: Co může lékař pro mne a pro mé dítě udělat? Pokud si uvědomíme, že žena nejlépe ví, od kdy je těhotná, a pokud si nemá důvod stěžovat na nějaké potíže, tak by upřímná odpověď zněla: Nic moc kromě případného zjištění nějaké abnormality a nabídky potratu. Neměli bychom tedy přehodnotit koncept rutinní prenatální péče?“
Buďme s Odentem konkrétnější: „V mnoha zemích je běžných nejméně deset návštěv lékaře v průběhu těhotenství. Jinými slovy, každá těhotná žena má nejméně desetkrát možnost slyšet o všech potenciálních problémech a komplikacích. Tyto tradiční vzorce chování lékařů jsou přitom založeny na víře, že čím víc návštěv, tím lepší výsledek. Ale vědecká fakta hovoří o něčem zcela jiném.“
Vážené již těhotné i v budoucnu požehnané ženy, co kdybyste začaly znovu důvěřovat přírodě, sobě a svým tělům? Co kdybyste si opět začaly užívat svého daru, svého „požehnání“, nejposvátnějšího období svého života? Co kdybyste se nechaly svými muži a rodinou hýčkat, obletovat, co kdybyste se celé dny smály a především si zpívaly (čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím líp děťátko v životě prospívá)?
Co kdybyste si nikým, ani příslušníkem nějaké vymírající society (porodníků), nenechaly pokazit oslavu zázraku stvoření?
Vlastimil Marek, sobota 7. říjen 2006
