Anglicky to zní lépe: my dreams came true. Noviny přinesly článek, dokládající, že se mi „splnil“ další sen. V polovině 80. let jsem si nechával zdát sny na pokračování („knihu“ se svými sci-fi sny, v podobě jediného existujícího vázaného exempláře s řadou černobílých fotografií, jsem nedávno věnoval Libri Prohibiti). Kromě toho jsem na tehdy ilegálních seminářích rád a často „snil“ nahlas: vyprávěl jsem o věcech a jevech, o kterých se tehdy, navíc v totalitním režimu, dalo skutečně jenom snít.
Jeden ten „sen“ byl ekologicko čtenářský. Proťukal jsem tehdy celé noci (coby noční hlídač): nejen že jsem na psacím stroji rozmnožoval (propsat se tehdy čitelně dalo pomocí kopíráků osmnáct průklepových papírů) materiály VONSu a Charty 77, nejen že jsem tak šířil mezi přátele překlady zenové literatury, ale po roce 1986 (kdy už jsem se nebál, že mne zavřou do vězení, protože mne z něho právě propustili) jsem začal systematicky psát vlastní fejetony (které ode mne odebírali přátelé a známí). V jednom jsem popsal právě onen čtenářský a navíc ekologický sen.
Vyprávěl jsem tedy (a jednou to tedy také sepsal), že lidé si obvykle koupí něco ke čtení, jednou knihu přečtou… a ta pak už jen zabírá prostor. Navrhl jsem, aby se vyráběly takové knihy, na jejichž listech by se písmenka (chemicky? světlem?) ustálila prvním přečtením na dobu několika let. Pokud by ji čtenář vůbec neotevřel, písmenka by se rozmazala a zmizela a papír rozpadl na prach. Pokud by ji přečetl jen jednou, vydržela by těch několik let a pak by se rovněž rozpadla. Jen pokud by se k ní čtenář vrátil několikrát, a četl si v ní opakovaně, písmenka by se ustálila napořád.
Agentura Reuters přinesla zprávu o vzniku digitální veřejné knihovny: američtí čtenáři (už se přihlásili důchodci v karavanech) s přístupem na internet (a jedním z několika zdarma nahraných čtecích programů) si budou moci zdarma stáhnout z téhle knihovny libovolnou knihu (buď na čtení, nebo již načtenou, tedy ve zvukové podobě). A teď čtěte pozorně: „Soubory zůstávají v počítačích uživatelů tři týdny, aby se poté samy smazaly. Nikdo se tak nebude muset namáhat s vracením knih, CD či DVD zpět do knihovny.“
Není to nádhera? Odpadá problém se skladováním knih, a ty jsou neustále dostupné (a pokud některý titul právě dostupný není, je „v úschově“ a čtenář jej dostane automaticky později).
Už jsem kdysi psal také o snu, ve kterém obdivuji v nějaké té prodejně hudby v Budapešti (jedině tam se tehdy dalo jezdit na u nás zakázané filmy a nerealizovatelné koncerty) regály plné malých elpíček, plných hudby celého věta: dnes stačí projít se kdejakým Bontonlandem a oddělením etnické či world music.
I jiná krátká zprávička v novinách potvrdila, že se sny vyplňují, nebo že některé věci „jsou ve vzduchu“. I když je dnes nemožné vypátrat původní motivaci skladatelovu, možná je její původ v mém blogu z prázdnin před dvěma lety. Psal jsem o tom, že slova naší hymny nás Čechy neustále tlačí do jakési nerozhodnosti, váhavosti. A že kdybychom začali zpívat Zde domov můj… naše geopolitická a společenská situace lidí, obývajících střed Evropy, by se zcela jistě zlepšila.
Podle zprávy ČTK a Novy, kterou samozřejmě nemohl opomenout internet, excentrický skladatel Varhan Orchestrovič Bauer upravil českou hymnu: u příležitosti českého předsednictví v Evropské unii vytvořil novou, heroičtější a odvážnější verzi. Podle Bauera by Češi už měli vědět, kde je jejich domov, a neptat se na to dvakrát…
Naznačuji hned dvě základní roviny tohoto fenoménu: sny (a přání) se vyplňují, jen mít výdrž a důvěřovat (a snění neflákat). S tím ovšem souvisí ta druhá rovina: naučte se mít sny, pánové, prohlásil kdysi jistý slavný vědec, který už před stovkou let věděl, že i vědecká práce je kombinací a amalgámem racionality a imaginace.
Jinými slovy, jen ten, kdo se naučí zvládnout své sny a využít jejich kapacitu (jak očisty, tak transformace mysli a mozku), má sny a (architekta) mysl soustředěně efektivní (jako světlo lupou). Jen tomu se sny vyplňují.
Vlastimil Marek, pátek 19. září 2008
