Chtít po lidech, aby si všímali a respektovali ty druhé, je téměř nemožné. Každý člověk je sám sobě vesmírem se svými neopakovatelnými, v mozku zabudovanými cestami, cestičkami, a tedy vlastními způsoby a zvyklostmi vnímání, jednání a chování.
Od porodu, přes prvních šest let, kdy se buduje a dobuduje emoční systém (na těch prvních, poporodních, jednoduchých, jako jsou „je mi fajn“ nebo „ohrožují mě“, se pak budují další a další vrstvy těch stále složitějších), přes školní docházku (kdy ubíjející a přirozenou zvědavost ubíjející drezůrní systém, a jedna špatná poznámka nevšímavé učitelky, malá nespravedlnost mezi kamarády nebo dokonce šikana mezi dětmi pak dokáže potrápit celý další život, protože je nadosmrti nahrána v databázi emocí) a pubertu až k období kolem jednadvacátého roku věku (kdy se propojují čelní mozkové laloky a člověk v tom optimálním, ale dnes bohužel velmi výjimečném případu nalézá své místo v čase a prostoru), mozek každého jednotlivce vytváří neopakovatelný a unikátní vesmír tónů, akordů, podvědomých reakcí a tělesných i sociálních dovedností.
Být nakonec, po všech těch úskalích a rizicích dětství a dospívání relativně zdravým a příležitostně čestným a tolerantním člověkem je fuška. Málokomu se to (mnohdy ne vlastní vinou) beze zbytku podaří. Protože pak totiž nastupuje ještě společnost se všemi svými tabu a zákazy, omezeními a nevšímavostí předchozí generace (všelijak postižených rodičů a zapšklých funkcionářů), která svou arogancí a nedostatkem tolerance a základního respektu k nějak odlišnému způsobu vnímání a jednání těch dospívajících a život začínajících tvorů, kterým se říká děti, či dospívající, opět, jak na běžícím pásu, poškozuje další a další poškozené a do země zadupává génie, virtuózy, vynálezce a umělce. Kteří, pokud uspějí, uspějí navzdory „péči“ státu a společnosti.
A potom ještě nastupuje zvláště u nás četná závist a nepřejícnost, a to, co ilustruje přísloví „doma není nikdo prorokem“.
Někdy je ale tou hlavní brzdou přirozeného rozvoje potencialit třeba jen vysoká klika. A jindy vlastní nepozornost (třeba k tomu, čím a jak se živíme).
Když mne v první třídě rodiče přihlásili do Lidové školy umění, byl jsem nadšen. Ale ouha, byl jsem celkem malého vzrůstu, a tak jsem se vůbec nedostal do budovy školy: na velkých vratech byla velká mosazná klika příliš vysoko. Nedosáhl jsem na ni. Zmatený a ponížený jsem zkoušel počkat, až kolem půjde někdo, vrata otevře a já se dostanu dovnitř, ale dvakrát třikrát, když jsem bezmocný čekal u příliš „vysoké kliky“, nešel nikdo. Nebyl jsem navíc sám, všiml jsem si, že se kolem těch vrat bezradně motají další malí žáčci. Já jsem odcházel z domu, jako že chodím do hudebky, ale pak jsem se hodinu poflakoval na náměstí. Provalilo se to až za půl roku, dostal jsem z mého hlediska nespravedlivý výprask, a rozhodl se, že nikdy do žádné hudebky chodit nebudu.
Vysoká klika na dveřích do hudební školy mi tak dodnes symbolizuje zdánlivě bezvýznamnou nevšímavost a absolutní nedostatek respektu jedněch (v tomto případě starších) k těm druhým (v tomto případě k těm menším a mladším).
Souvisí to i s nedostatkem umění vnímat v souvislostech. Černobílé sobecké vidění světa bylo na počátku všech malých, větších a civilizačních katastrof, válek, diktatur.
Lékaři v nemocnicích operují, předepisují diety, poučují pacienty o způsobu stravování atd., ale pak jdou všichni do jídelny, kde denně spořádají běžné hovězí či vepřové. Občas jsem přednášel a pouštěl ukázky relaxační hudby v různých psychiatrických odděleních a byl samozřejmě vždy pozván do tamní nemocniční „závodní“ jídelny na oběd. A s hrůzou jsem zjistil, že všichni ti velmi vzdělaní lékaři a věhlasní chirurgové do sebe ve fanatickém spěchu ládují onu „sebevražednou“ českou stravu, a pak si zapálí cigaretu, jako by se nechumelilo.
Když moje dcera porodila svou první dceru, byli jsme ji tehdy navštívil hned druhý den po porodu. Jen tak mimochodem, jsem se zeptal, co jsem měli k jídlu, a s překvapením se dověděl, že hrachovou kaši s uzeninou. Vyděsil jsem se: „To ale musí ti novorozenci hezky plakat, co? Co dělají doktoři?“ „Přijdou a dají jim injekci,“ odpověděla k mému zděšení z vlastní čerstvé zkušenosti novopečená maminka.
Nedávno jsem se zúčastnil odborné konference muzikologů a hudebních žurnalistů, kteří celé hodiny diskutovali o poctivosti, životních posláních a kvalitách těch, o kterých píší a uvažují: o zpěvácích, hudebnících a jejich kapelách. V poledne se všichni zvedli a odešli do místní restaurace, kde se naládovali vepřovou a samozřejmě si dali i pivo. Nikomu, ani pořadatelům nedošlo, že výkony, které pak odpoledne podají, budou velmi omezené také tím, že tělům i myslím bude chybět energie, kterou ze 70% spotřebovává trávicí trakt.
Několikrát jsem byl v parlamentu jako přísedící na nějakém tom slyšení, a s hrůzou zjistil, že mnozí poslanci jsou celá léta živi uzenou klobásou, českou kávou s lógrem, a pivem či becherovkou.
Jakoby nám všem v dětství a mládí – k dosažení moudrosti, tolerance a respektu k jiným (co nechceš, aby dělali tobě, nedělej ty jiným) – překážela nějaká ta vysoká klika. Řada jinak vzdělaných a společensky úspěšných lidí už asi nikdy nedosáhne na kliku, která by jim otevřela vrata k radosti, zdraví, štěstí a pohodu přinášejícím světům vzájemné úcty a radosti ze zázraku stvoření. I těch druhých.
Takovým lidem chybí onen základní a přirozený respekt k dětem, k jiným, k pacientům či vlastnímu tělu, ke světu, k životu.
A také z právě z respektu a pokory vyplývající umění nalézat souvislosti.
Učitelé na všech těch různých hudebních i základních školách života si až příliš často a dnes stále častěji nevšimli a nevšímají, že (reálné i ty pomyslné) kliky na vratech jsou pro ty, pro které tam jsou, tedy pro děti a jiné zvědavé a zvídavé, někdy příliš vysoko.
Protože učí z povinnosti, zvyku, a pro plat – ne proto, aby z dětí vychovali přímé čestné krásné lidi. A děti, které na kliku nedosáhnou, se zařeknou, a nikdy nepomůžou těm starším, až budou starší.
A pak se jim (a nám) to všem vrací: pomyslná klika na vratech ke štěstí, spokojenosti, a z toho vyplývajícího zdraví a šťastnému stáří je a bude i pro ně (i pro nás) příliš vysoko.
Vlastimil Marek, čtvrtek 18. leden 2007
