Napsala mi jedna šťastná (protože cílevědomě připravená a informovaná) maminka, která nedávno porodila (přirozeně, ideálně). Viděla ukázky z filmu Orgasmic birth a četla můj článek. Dostal jsem několik podobných reakcí, tato je ale konečně taková, jakou jsem čtenářkám a všem ženám přál: převratná (v onom AHA! efektu ) a odhodlaně inspirativní. A tak jako doslov své aktivity na tomto poli něco naznačím a především ocituji:
Absolutně nadšená z ukázek a myšlenky filmu Orgasmic Birth, se slzami v očích, nedá mi nenapsat vám. Ano, ta věta ve vašem blogu, že ženy, které to zažily, se "stydí" hovořit o svém porodu, aby neuvedly do rozpaků ženy, které zažily těžký, dlouhý, bolestivý porod, ta věta mnou otřásla. Vždyť to je celé špatně! Ano, zažila jsem rychlý, radostný a BEZBOLESTNÝ přirozený nemedikamentózní porod, a až teď mi docvaklo, že místo šeptání této skutečnosti jen blízkým a zasvěceným osobám, je třeba o tom hovořit, křičet, zpívat – a tím osmělit všechny ženy, že se to dá, že to existuje! Že nejvíc ženy svazuje STRACH, který do nás proniká už při poslouchání strašidelných historek o porodech, když jsme byly malá děvčátka. Dodnes nevím, jestli jsem skutečně fyzicky neměla bolesti, anebo jsem si jen v transu absolutního ponoření dokázala vědomě posunout hranici bolesti.
Ano, dá se rodit v extázi štěstí, a tak, že byste už druhý den šly rodit znovu! …moje památná věta na druhý den, protože porod byl velmi rychlý, byla: škoda, že jsem si to ještě víc neužila! Ze srdce děkuji za vaše postřehy, práci a inspiraci, Kristína
Děkuji, Kristíno. O to tu teď totiž jde: ženy u nás v naprosté většině netuší, že netuší, neví, že neví, a přes rostoucí počet informací o možnostech přirozeného (a tedy pro ně i jejich miminka bezpečného a zdravého) porodu stále zůstávají v neviditelné virtuální kleci negativního celospolečenského naprogramování minulostí. Je nejvyšší čas aby zjistily, že jsou v pasti, aby se z ní mohly dostat. Je také nejvyšší čas jít (pozitivním) příkladem.
Na jedné přednášce už přece jen informovaná žena ve vysokém stupni těhotenství chlubivě vypočítávala, co všechno už ví, že není důležité (protože pro ženu rodičku je přece rozhodující podmínkou zdravého přirozeného porodu vyrovnaná zklidněná psychika), a tak to odříkala: stěhování, budování příčky, malování… a zatímco ostatní ženy jí začaly tleskat, ona (zatím typicky, nechtěně) dodala: Akorát si dodělám diplomku…
Dospěli jsme v Česku na další životní křižovatku (nebo, chcete-li, na vyšší úroveň)? Už se začíná všeobecněji vědět o tom, že stávající, převládající způsob porodu (ve velké nemocnici, pardon, porodnici) není ani bezpečnější, ani levnější, a zdaleka není ideální (také protože předem odsuzuje ženu do pozice pasivní oběti). Už začínáme vědět, že tudy cesta nevede, ale aby se něco změnilo, musí se změnit především myšlení zainteresovaných: žen i porodníků.
Co kdybyste se, vy, ženy, které jste šťastně a bezbolestně (nebo dokonce orgasmicky) porodily, přestaly stydět ze to, že jste „normální“. Co kdybyste přestaly svým mlčením, nebo šeptáním, podporovat generačně předávaný negativní vzorec vztahu k porodu (ale i k menstruaci)… Co kdybyste vy, které jste už šťastně a bezbolestně (nebo dokonce orgasmicky) porodily, přestaly o tom zázraku jen šeptat…
Místo šeptání se radujte, zpívejte o tom, mluvte nahlas a pyšně: vždyť jste naplnily své evoluční poslání, realizovaly jste dar života, zrodily jste se v Ženu, a daly jste zdravý a šťastný život. Buďte na sebe pyšné.
Že by nastal začátek konce šeptání?
Vlastimil Marek, pátek 6. červen 2008
