Nový rok jsem začal s pocitem, že mi něco spadlo do oka. Mnutí, převracení víčka, výplachy vodou či očními kapkami nepomohly, a tak jsem se vydal k lékaři. Kupodivu jsem čekal jen dvě hodiny, a pak mi bylo řečeno, že si mám třikrát denně kapat do oka (jodidem draselným) a že to není nic vážného. Jenže, ač to přímo nebolí, nemoci číst a psát, protože při každém pohledu mi do centra vidění vpluje „zákalek“ ve sklivci, jak jsem se dopátral na internetu, je i psychicky velmi vyčerpávající a stresující. Jinými slovy, tímto se omlouvám svým pravidelným čtenářům a oznamuji, že v nejbližších měsících má publicistická aktivita značně ochabne.
„Tyto stránky byly založeny zejména z důvodu osvěty jak pro lidi postižené tímto onemocněním, tak pro ty české oční lékaře, kteří často pacientům sdělují, že se jedná o neškodnou, avšak neléčitelnou oční vadu. Z reakcí, které jsme sami zažili u mnoha různých očních lékařů, přitom vyplývá, že sami nemají reálnou představu o tom jak zákalky vypadají (jak je pacient vnímá), a proto zřejmě ani nechápou, jak hodně dokáží psychicky člověka vyčerpávat,“ píše se na stránkách, založených speciálně pro stovky stejně postižených lidí. Číst rady člověka, který má zákalky čtyřicet let, nebo stesky jiného, který „všem očním doktorům přeje pořádné oční zákalky tak na měsíc, aby to na své kůži pocítili, jaké to je mít sklivcové zákalky, aby se jimi konečně začali pořádně zabývat a přestali tento problém bagatelizovat“, také zrovna nepotěší.
Když se dívám do dálky, a netěkám očima sem a tam, jde to. Když se pokouším číst, zákalek mi vklouzne přesně do centra zorného pole a čtení znemožní (musím dodat, že to druhé oko mám „tupé“, nedokáži zaostřit od dětství: moje maminka celé těhotenství proplakala). A tak teď musím změnit styl života: zájemci o nějakou tu radu z oborů, o kterých jsem zde tak intenzivně psal, mi mohou napsat na mail (počítač nějak zvládám, když se mi podaří dlouze nemrkat) nebo si po telefonu (prozatím 311 510 785) domluvit setkání.
Jinými slovy, z publicisty se stávám (duchovním) poradcem. A jako bych to intuitivně předvídal, napsal jsem o vánocích řadu fejetonů (a některé vybavil i spoustou odkazů) a „řekl“ a publikoval tak vše, co jsem chtěl sdělit a co muselo být řečeno. Stejně mám pocit, že kromě mých žáků a absolventů seminářů je ti (a ty), pro které byly napsány, ani nedokázali(y) přečíst, natož pochopit. Musí, tak jako politici a (ne)zodpovědní, dozrát. Takže si beru oddechový čas. A pokud nedojde proud, budou všechny ty (nejen duchovno a společenské problémy, ale hlavně porodnictví a přirozené porody a rozdíly mezi ženami a muži a zcela jiné pohledy na základní problémy společnosti komentující a navíc rady jak z bryndy ven nabízející) fejetony skutečným zájemcům k dispozici.
Přednášky (jak jsem si vyzkoušel na hudební škole ve Stodě u Plzně) také zvládám a zvládnu (stačí zavolat a domluvit podmínky a termín).
Čeká mne asi víc potulování v krajině (jsem tedy ve správném čase na správném místě) a po delší době také víc poslouchání té dobré a lepší muziky. Zákalkové „howgh“.
Vlastimil Marek, pondělí 7. leden 2008
