Na cestě do Japonska jsem musel v roce 1979 přeletět velkou širokou zemi až do Chabarovska, kde jsem přesedlo na vlak do Nachodky (a odtud ještě tři dny lodí do Jokohamy). Protože jsme měli asi šest hodin času, místní zorganizovali asi obvyklou jízdu po tomto dálněvýchodním městě. Trochu mě zarazilo, že z budovy nádraží zmizely skupiny a zůstalo několik bezprizorně pobíhajících jedinců. Došlo mi, že v zemi, kde je vše na povel, mají „grupy“, tedy skupiny, automatickou přednost, a tak jsem mávl rukou na jednoho průvodce, řekl jsem, že jsme skupina cizinců, a když jsem se pak prohlásil za vedoucího této skupiny, mávl rukou, zorganizoval autobus a už jsme jeli na prohlídku města.
Už ten autobus byl ale dokonalou ukázkou socialistického kýče. Když přicouval před vchod, vykulil jsem oči, zvedl obočí a začal se smát. Ostatní cizinci z „mé“ skupiny netušili, čemu se tak směju, a tak jsem hned po nástupu a rozjezdu začal „skupině“ deseti cizinců vysvětlovat, že u nás platí „zelená modrá pro blázna dobrá“, a zvláště v téhle ruské variantě smetanových odstínů těchto v jiném než ruském světě zcela nekompatibilních barev že to je přímo dokonalá ukázka bezmyšlenkovitého socialistického kýče. A vyhlásil jsem soutěž o nejulítlejší kombinaci těchto dvou barev.
Už totiž sám autobus by se v téhle soutěži umístil hodně vysoko.Měl modrou karoserii, vyspravovanou záplatami zelené barvy, se zelenými blatníky, které byly pro změnu opravovány modrou barvou. A řidič se předvedl v modrém stejnokroji a smetanově a brčálově zelené typicky ruské čepici (říkali jsme jí „elpíčko“). Začali jsme se všichni řehtat a vydrželo nám to, k překvapení a potom nelibosti průvodce a řidiče, další dvě hodiny, protože Chabarovsk byl tehdy skutečně dokonale zelenomodrým městem.
Lavičky v parku měly neomylně pravidelně se střídající zelené a modré šprušle. Stojany na reklamy měly zelené pozadí a modré rámování. Výlohy obchodů, včetně zeleniny, měly okna natřená zeleně, dveře modré a nápisy modré, se zelenými rámy. Výloha pyšně předváděla malou pyramidu melounů (žíhaně zelené, jen jeden byl rozkrojený a nádherně červeněl) na dokonale modrém pozadí.
I místní „tuzex“, kam nás jako cizince odvezli si odpočinout (a doufali že i nakoupit nějaké ty voňavky či oplatky), se skvěl zelenomodrými dveřmi a výklady, a uvnitř, kromě matrjošek všech barev a velikostí, z nich některé byly modrozelené, vévodily hromady krabic s lahvemi vodky – se zelenými etiketami, ale zabalenými v tenkém, ale modrém balicím papíru.
Úplně zmoženi smíchem jsme byli dovezeni ke vchodu do místního parku kultury a oddechu. U pseudo rokokové brány se poflakovala partička místních chuligánů, kteří jakoby z oka vypadli onomu vlku z kreslených filmů Jen počkej, zajíci: placatá neforemná čepice, boty na vysoké „mechové“ podrážce, opovržlivě znuděný výraz a nezbytná cigareta přilíplá na odulém rtu. Park sestával z dlouhé asfaltové cesty k výhledu na široký Bajkal (za kterým byla Čína). Ta cesta byla ovšem lemována předlouhou alejí ruských a socialistických „výtečníků“, bust Leninů, Stalinů, Lomonosovů, Gorkých a dalších. Jenže jak byly vysochány z materiálů poněkud méně odolávajících místnímu podnebí, museli je občas opravit. A tak tihle výtečníci měli občas vypadlé oko nebo kus tváře, nebo utržené ucho atd. A místní údržbáři přilípli či přicementovali chybějící kus, a natřeli jej modrou, nebo zelenou vrchní (asi vodě odolnou) barvou. Ale i z těchto záplat občas něco vypadlo, a tak to bylo opět přicementováno, a natřeno tou opačnou barvou: na zelenou přece musí přijít modrá a naopak, že?
Když jsme se pak vraceli zpět na nádraží, na boční straně jednoho vysokánského paneláku byla umělecky ztvárněna hlava tehdejšího prvního tajemníka KSSS a předsedy vlády Brežněva. Poněkud moderní, rádoby picassovský obraz s velmi hranatými konturami ovšem také podlehl zubu času, a tak zatímco místní si ničeho nevšimli (anebo všimli, ale z bezpečnostních důvodů raději mlčeli, anebo si to tajně vychutnávali), portrét nejvyššího, tedy prvního tajemníka KSSS měl tu kus vypadlé vrstvy, onde se omítka sesula poněkud níže – takže Brežněv vypadal jako dementní vesnický idiot se slintající křivou hubou.
Jeli jsme pomalu, protože jsme se museli vyhýbat nějaké povinné demonstraci či oslavě: zelenomodrá exkurze po městě byla na chvíli zbarvena do ruda záplavou praporů a třepetálek.
Nedivím se, že mi diapozitivy nejen z Chabarovska, a strojopis podrobného cestopisu příslušníci StB zabavili a po propuštění a posléze v roce 1990 po rehabilitaci, spolu s řadou dalších písemných dokumentů doby, nevrátili (prý se to ztratilo).
Naznačuji, že cokoliv a kdykoliv, zvláště kombinace zeleného a modrého a rudého (myšlení), je spíše k smíchu a zábavě, než výzvou k nic neřešícímu protestu.
Vlastimil Marek, úterý 10. červen 2008
