Po smutných zkušenostech z tohoto blogu, kde na každý můj článek v diskusi ihned negativně zareagovalo (z těch pár set čtenářů) jen několik osočovatelů, jsem chtěl vyzkoušet i takové internetové noviny, na kterých diskuse (pod články) není povolena.
A tak jsem do Britských listů poslal příspěvek, alternativně reagující na několik předešlých článků o domácím násilí (které problém typicky, tedy jen abstraktně, popisovaly) a naznačující i jiné než obvykle citované příčiny domácího násilí (druhý a závažnější díl mého zamyšlení na toto téma, článek Porod a násilí, mi totiž provozovatel odmítl zveřejnit, přestože jde většinou o citace odborníků – prý je tam příliš neprokázaných fakt).
Trochu ironicky, i když vážně, a na základě nových objevů a zjištění posledních deseti let, naznačuji ženám třeba toto:
Co kdybyste se tedy, vážená ženo, pokusila „spatřit“ vše z mužské perspektivy? I had, krysa nebo jakékoliv zvíře útočí, je-li zahnáno do kouta. Tak také muž, neschopen svým logicky orientovaným rozumem pochopit vaše z jeho pohledu iracionální a jemu nepochopitelné chování, jednání a slova, je občas tak zdeptán a znejistěn, že je jeho jedinou možností násilí. Brání se útokem. I muž, jakkoliv hrdinsky se tváří, totiž potřebuje svůj koutek. Místo, kam by zmizel, když „ztratí tvář“. Tedy když je mu vámi něco vytýkáno. Každou výtku totiž muž chápe jako téměř životní prohru. Když např. zametáte nebo luxujete a koštětem či hadicí vysavače začnete šmejdit i pod židlí, na které se muž snaží být nenápadný a nepřekážet, je to právě jako s krysou v koutě. Berete mu tím symbolicky poslední kousek místa, kde ho nikdo neponižuje. Vy jste vždy královnou domácnosti, stvrzovaná ve své vůdčí roli právě každým uklízením, každým vymetáním… a muži pak často skutečně nezbývá než odejít (např. do azylu hospody, fotbalu, zahrádky).
V závěru pak vše uvádím na pravou míru:
Když se naučíte svého muže brát a milovat takového, jaký je (vždyť to přece umíte se svým pejskem), a navíc chválit, chválit a chválit (protože každý pejsek miluje drbání za ouškama), budete s ním šťastná až do smrti. Když mu ale budete vnucovat své (evolučně tak odlišné) způsoby vidění světa (notně podporované bulvárními ženskými časopisy), když ho budete ponižovat tím, co vám konvenuje (např. nutit ho ke společným, z jeho pohledu bezcílným procházkám, nebo dokonce mučit při společných nákupech), dříve nebo později vybuchne.Domácí násilí je podle mne ve většině případů (někdy i vědomě, ale většinou naprosto nevědomě) nastartováno nějakou (mužským mozkem naprosto odlišně interpretovanou) ženinou poznámkou. Tak obrovskou moc má žena nad mužem… (jen jí většinou chybí „know how“).P. S.: Dva náměty k uvažování pro pokročilé:* Matky dělají muže.* Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny.
Reakce na dle mého názoru ženy a jejich moc nad námi muži téměř oslavující zamyšlení byly nečekané. Nejprve se ozvala (dle mého názoru v těchto věcech velmi neinformovaná) autorka předchozího popisu vzniku domácího násilí:
Užitečný recept pana Marka: zametej, jen když jsem s kamarády v hospodě, nákupy tahej sama, dej mi najíst, poslouchej mě a chval mě, možná ti pak nezlomím čelist… Doufám, že se najde čtenář-muž, který se ohradí proti monstróznímu obrazu muže, který je čtenářkám předkládán. Může mi někdo vysvětlit, proč by vlastně nějaká žena chtěla žít s takovou zrůdou? Pokud ubohý homo sapiens sapiens opravdu prožívá záchvaty existenciální úzkosti, když musí zvednout nohy, aby samice druhu mohla utřít podlahu i pod jeho židlí, proč prostě nevstane a nejde třeba mýt záchod nebo se jinak podílet na očistě příbytku? Naštěstí všichni muži nejsou citoví deprivanti a lenoši, jak je líčí pan Marek. Naštěstí existují muži, kteří nepředpokládají, že byt "se uklidí" bez jejich přičinění. Naštěstí existují muži, kteří dokáží používat na svou obranu slova, ne pěstí. Naštěstí existuje spousta mužů, kteří si raději povídají, než "čumí na bednu". Že by evoluční slepá ulička určena k brzkému zániku? Očekávám, že se ozve Liga otců a ohradí se, zcela oprávněně, proti tvrzení: "Matky dělají muže".
No tohle, říkal jsem si. Copak nepochopila nadsázku? Copak když jí někdo řekne vlez mi na záda, mu skutečně vleze na záda? Copak jí nedošlo, že použité příklady jsou záměrně nadsazující a ilustrativní – aby bylo to, co chci naznačit, lépe pochopeno? A aby si ženy v krizi či těsně před hádkou s mužem, která by případně mohla skončit nějakým tím verbálním (nebo dokonce fyzickým) násilím, dokázaly poradit?
Zareagoval i jeden (asi mladý a životem a ženami neozkoušený) muž, který dosavadní diskusi shrnul, a pokračoval:
Následovala reakce pana Marka na téma „ubohý vrah“, kde nám autor "odhalil" skutečné příčiny domácího násilí. Příčinou násilí páchaného osobou "A" je totiž dle jmenovaného terč násilí, osoba "B", která si neuvědomuje, jak je "A" citlivý, křehký, zranitelný, psychicky labilní, nechápavý a jak snadno může chtě nechtě reagovat násilně. Odpovědnost za násilí je stále kladena na oběť a nikdo zatím neupozornil na skutečnost, že špatné je především ubližovat druhému, nikoliv to, že si to druhý nechá líbit. Násilí je tak vnímáno jako problém oběti, místo aby se pozornost soustředila na pachatele… Nikoho zatím nenapadlo, že násilník má moc nad svým jednáním a že se k jiným osobám chová podstatně jinak… A jak pan Marek nakonec nechtě naznačil, podnětem k násilí může být jakákoliv poznámka, jakýkoliv špatně splněný úkol – záminek pro násilné jednání, od štorchovských představ o pravěku přes psychologizování na téma ženský mozek až po neurvalý úklid domácnosti, lze nalézt skutečně hodně a hodně dlouho jimi lze odvádět pozornost od toho nejpodstatnějšího – nesejmutelné odpovědnosti pachatele za vlastní chování.
Kroutil jsem hlavou, kde a co že to tento právník v mém článku našel. Asi ho nikdy jeho partnerka nevytočila k nepříčetnosti (tak jako ty, kteří a které – včetně žen: existuje i násilí páchané ženami na mužích – násilí páchají a spáchali), takže ho to teprve čeká.. A jak to, že zapomněl, že řada vražd a jiných násilností je často nepotrestatelná, protože byly spáchány právě v afektu, v nepříčetnosti?Načež se druhý den na Britských listech objevila ženská „pohádka“, svědčící o naprostém nepochopení tématu (a mužů).
Dobrý den, dovolím si jednu pohádku na motivy V. Marka. Jeden nenápadný, nejistý muž seděl v obýváku na židli, v koutě, logicky se radoval, že ho momentálně jeho iracionálně se chovající žena neponižuje jedovatými poznámkami, když tu ona královna domácnosti se přiblížila s vysavačem a začala šmejdit i pod tou židlí, posledním útočištěm mužova sebevědomí. Tentokrát nestačil před nebezpečnou ženou uprchnout do azylu, na zahradu, na fotbal nebo do hospody, tentokrát ho, milé děti, dostihla… Někdy stačí špatně volené slovíčko ženy a muž vybuchne a uteče nebo zaútočí. V našem pomyslném příběhu luxující žena řekla Uhni! A muž, ponížený jako hlava rodiny, zdeptaný jako hrdý samec, se zničenou synchronizací konce úklidu a začátku fotbalu v televizi – zaútočil. Zbitá manželka utekla k rodičům, trochu umazala vstupní dveře od krve, jak se o ně opírala, a otevírajícímu otci se vrhla do náruče se vzlykáním -Ten hajzl mě málem zabil. Moudrý otec jí vysvětloval, že muže ponížila, zdeptala, nepodrbala za ušima, chovala se nelogicky, řekla slova, která nemyslela vážně, prostě to celé pokazila, tak ať se nediví, že byla zmlácena. Ten tatínek se jmenoval Vlastimil Marek. Dcera se usmála, že je ráda, jak jí to tatínek hezky vysvětlil.
O čem to ta žena píše? Copak taky neumí číst? Naprosto nepochopila smysl článku: zasekla se na několika větách či slovech…létalo mi hlavou. Jak chce rozumět mužům kolem sebe, v akci, když nepochopí mužsky psaný článek pro ženy? Copak už neumím srozumitelně psát? Copak jsem na tyhle ženy moc náročný, protože jsou již roky naučeny číst jen krátké a návodné články v ženských časopisech?Copak už i ten přece jen předpokládaně kvalitnější typ internetových novin je už taky spíše žumpou než agorou, místem svobodné a k věci se vážící diskuse, místem pro dialog a ne napadání? Copak se nenajde nikdo, kdo pochopí a komu se článek líbí (protože ať vyzývám jak vyzývám, ti, kterým se články líbí, nikdy nenapíší)?
Načež přišla (e-mailem) i jedna, alespoň jak to vypadalo z počátku, pochvala… jenže konec „vše napravil“ a nasazenou úroveň reakcí čtenářů neporušil (velká písmena ponechávám):
Vážený pane Marku, předpokládám, že jste autorem včerejšího článku v BL na téma nedorozumění mezi muži a ženami a proto Vám posílám svoji reakci. Prakticky s celým článkem souhlasím a považuji ho za jeden z nejlepších, který byl na dané téma v BL zveřejněn. Jedno malé doplnění či upřesnění si však neodpustím. Pokud píšete, že muž je jenom jakási méně povedená žena, a proto je choulostivější a citlivější, pak se dopouštíte poněkud chybného zjednodušení. Rozdíl mezi ženou a mužem z hlediska genetické výbavy je zhruba následující: z pohledu ženy je muž taková "žena", která má oproti běžné ženě něco NAVÍC. A naopak z pohledu muže je žena takový "muž", kterému k tomu, aby byl úplný muž něco SCHÁZÍ. Neboli muž je geneticky CELÝ člověk, žena je NEÚPLNÝ člověk. To může na první pohled vypadat jako šovinismus, ale je to jednoduše fakt, který souhlasí nejen s biblickým popisem stvoření člověka, ale (a to hlavně) potvrzují ho i dnešní genetické výzkumy.
Uff. No tohle… dosud kroutím hlavou. Až tak hluboko klesla úroveň (ne)vzdělaných, (ne)informovaných, a bohužel až příliš jednostranně specializovaných mužů a žen téhle republiky? Kteří a které neumí číst, a cokoliv je pro ně nové a nečekané, berou automaticky jako útok na sebe?
Copak mi čtenářky, takto útočící na posla (pro ně špatných?) zpráv (viz podobné reakce žen v článku Pindy o nádherných zážitcích), chtějí mermomocí dokázat, že platí tvrzení mého chvalitele, že totiž „žena je neúplný člověk?“
Tomu jsem odpověděl, že se mýlí, protože právě mužský chromozon Y prostě přišel o jednu nožičku z ženského chromozonu X, a v tomto zjednodušení je skutečně muž jaksi nepovedená žena. Jak ale odpovědět ženám, které nepochopily prostý fakt, že se jim snažím pomoci tím, že (i když ironicky a opět zjednodušeně – ony by ale stejně, jak mi píší, nic delšího stejně nečetly) naznačím potenciální a skutečné, protože hlubinné a nevědomé počátky nedorozumění mezi nimi a jejich partnery? A místo aby chtěly vědět víc, útočí?
Tak ještě jednou, a pokud budete tak útoční a útočné, naposled, dámy a pánové: domácí násilí a naprostá většina všech nedorozumění mezi mužem a ženou je jen sémantické nedorozumění. Bible nemá pravdu, žena byla z genetického hlediska první (a teprve poté vznikl muž). Za posledních pár milionů let vývoje našich předků a za posledních pár set tisíc let kulturního vývoje se mozky žen vyvinuly prostě jinak, než mozky mužské. Jsme zcela jiní tvorové (prý na genetické úrovni existuje až 20 000 zásadních rozdílů mezi ženami a muži), a přesto a právě proto se navzájem neuvěřitelně doplňujeme. A potřebujeme. Mozek ženy je ve značné části procesů prostě jiný, ale to neznamená, že je horší. Je jen jinak specializovaný.
Tak třeba přítomnost muže (nebo jen jeho propocené košile) u porodu právě porod urychluje a usnadňuje (nebo, je-li muž dlouhodobě nepřítomen, jedna jeho nevypraná košile, ke které manželka občas čichne, jí upraví menstruaci). A nepište mi, rozhořčené dámy, nevymýšlím si.
Právě v nepochopení (a odmítání těchto rozdílů) a v nedostatku informací o všech těchto a jiných rozdílech tkví příčiny „domácího“ násilí (přičemž vaše reakce na můj článek považuji za formu „internetového násilí“).
Žena je právě tak úplný člověk jako muž. Howgh.
Kdo má chuť se brodit v originálech článků, zde jsou příslušné internetové adresy:
Poslankyně Čurdová: www.blisty.cz/art/31808.html
Vít: www.blisty.cz/art/31856.html
Martykánová: www.blisty.cz/art/31893.html
Marek: www.blisty.cz/art/31926.html
Pohádka (Cholevová): www.blisty.cz/art/31966.html
+ doporučená četba: http://marek.blog.respekt.cz/c/446/Pindy-o-nadhernych-zazitcich.html
Vlastimil Marek, sobota 23. prosinec 2006
