Za všechno se platí daň, a nemám na mysli jen tu ekologickou, dopravní (průměrná rychlost pohybu po větších českých městech se pomalu blíží průměrné rychlosti cyklisty, a někde i chodce) a jiné: dnes mi jde o tu, kterou budou muset někdy v budoucnu zaplatit ženy, které chtějí být, nebo už se staly „samy“ sebou. Militantní feministky upozorňuji, že jejich „argumenty“ znám předem, a že blog je subjektivní zamyšlení, které má bavit, upozornit, nebo, jako v tomto případě, varovat.
Roky mluvím a píši o tom, že žena má propojenější mozkové hemisféry (než muž), což přináší jak výhody (může odpočívat tak, že si pokecá s kamarádkou), ale i nevýhody (např. s mužem či milencem si nikdy nepopovídá tak jako s kamarádkou). Jednou z dalších nevýhod je neustálé (i menstruačním cyklem podmíněné) váhání (to muži se naopak umí rozhodnout), a také až nesnesitelná bezbrannost vůči médiím a (především televizní) reklamě, a také lehkost, s jakou nakonec, přes všechny řeči že tak se chovat nikdy nebudou, opakuje „program“ (rozuměj: chyby) rodičů.
Mnohé české ženy si přitom většinou vůbec neuvědomují, že dnes žijí luxusní životy (patříme mezi 5% nejbohatších obyvatel planety Země), a neumí přestat. Chtějí všechno. Když už mají vše, o čem jako dívky snily, tedy manžela, děti, dům, auto a digitální televizi (s pravidelnými sobotními velkonákupy ve velkoprodejnách), přesto nepřestávají toužit (po mladším muži či barevnějším automobilu nebo hezčím kostýmu ze strakatého časopisu) a chtít to všechno, nejraději hned teď, mít doma. Jinými slovy, nepřestávají se trápit: protože kdesi kdysi vznikla neukojitelná touha založená na velmi naivní představě, že když budou mít další hračku (auto, chatu, kostým, milence), budou ještě šťastnější. A protože nejsou, touží a trápí se a „konzumují“ stále víc. A kdo to zavinil? Ten muž po jejím boku.
Abychom si rozuměli: právě tak naivně touží po dalších hračkách někteří muži, a odjakživa toužili. Jenže ti (až na špatně porozené výjimky) rozbíjeli a rozbíjejí maximálně život svůj nebo své rodiny. Současné střelhbitě se rozvádějící úspěšné ženy (pořad TV Barrandov o gigolech vypovídal nejen o těchto mužích, ale především o jejich klientkách) padly do pasti evolučně nastavených programů ženského mozku. A jak tak touží po dalším a novém a jiném (spotřebním zboží), jsou stále méně šťastné. A vyvádějí… (slovy klasika: Nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou)
Dlouhý rozhovor (Pátek LN, 3. 4. 09) s MUDr Leošem Středou, někdejším idolem bohatých českých žen, multimilionářem a autorem všemožných zkrášlovacích prostředků (i na hubnutí), vypovídá nejen o něm, ale také o českých (a potažmo evropských) ženách.:
„Ženy celkově vždy chtějí, co nemají. Bělošky se opalují, černošky zesvětlují… Chtějí být krásné, a přitom vypadají jako mrtvoly. Dokážou se i zničit. A trh jim v tom napomáhá,“ komentuje svůj někdejší úspěch i celoevropský a západní trend.
Na otázku, jestli tedy kosmetika není obchodem s nadějemi, které se nikdy nenaplní, odpovídá: „Přesně tak. Já vyráběl krém, který v obchodní síti stál 135 korun. Kamarád to dal do jiné lahvičky, oparfémoval to, a prodával nejprve za dva, pak za čtyři a nakonec za šest tisíc. A prodal to, protože ženy jsou přesvědčeny, že drahé krémy musejí fungovat. Proč by jinak byly tak drahé? V kůži máme stejně tzv. Schulzeho bariéru, která brání pronikání cizích látek. A protože všechny chemické složky jsou cizí látky, nic, co daný drahý přípravek obsahuje, se do ní stejně nedostane. To přednáším na univerzitě. Posluchačky mě poslouchají s otevřenou pusou.“
MUDR Leoš Středa žil vždy několik let v Keni, v Thajsku, v Kambodži, a dnes žije na Filipínách se svými třemi mladými ženami z Kambodže, které ho milují, a které se u něho v posteli pravidelně (podle abecedy) každou noc střídají, přednáší v Česku na univerzitě, a doma vyrábí dál své kosmetické trháky. Je šťastný. Realizoval sen většiny (jen českých?) mužů.
„Asijské ženy okouzlí v mnoha směrech,“ vysvětluje, „a nemám na mysli jen sex. Nejsou tak emancipované jako ženy na Západě. Protože nejsou zvyklé na blahobyt, nejsou naučené rozhazovat peníze a jsou velmi přátelské. Jsou vychované k tomu, aby manželovi doma dělaly pohodu.“
Nabízí se tedy provokativní (a varovné) otázky:
Co když stále zjevnější celková (a ve srovnání s většinou světa marnotratně zbytečná) nespokojenost českých, na stále větší blahobyt zvyklých žen (co se týká partnerů, ale i stylu života) nakonec donutí jinak pohodlné české muže prostě si pořídit dvě tři mladé Asiatky (které jsou poslušné, a vychované pro službu svým mužům) a žít si šťastně někde v Asii?
Co když je jejich neschopnost „mít dost“ (nerozhazovat, nechovat se jako ta žena mužika z pohádky O zlaté rybce) začátkem jejich konce (a ony nakonec zůstanou samy, bez opory a partnerství, jen se svými nenaplněnými a neukojitelnými sny o dražších parfémech a opálenější kůži a lepším zážitku s gigolem)?
Nejsou jejich bezedné a rozmazlené touhy celospolečensky nebezpečné (například roste počet žen, které si nechají při porodu udělat „císaře“ na přání, aby je to nebolelo, a nekojí, aby si nepokazily postavu, aniž se kdo zamyslí nad dlouhodobými zdravotními i psychickými následky těchto trendů)? Není tak, kdyby se spočítaly skutečné náklady a porovnaly se zisky, jako u kouření a automobilismu, jejich pro DPH tak důležitá „spotřeba“ domácností kontraproduktivní, a dlouhodobě celý systém spíše ničící, než podporující?
Není jejich mužsky prosazovaná snaha o emancipaci začátkem jejich bezedného neštěstí? Nejsou ony tři mladé (z pohledu Západu nevzdělané) ženy Leoše Středy nakonec víc ženské a pro jakéhokoliv muže přijatelnější už jen proto, že „nejsou zvyklé na blahobyt“ (protože nejen v rámci současné ekonomické krize, ale i z ekologické perspektivy je cesta, nastoupená i českými ženami cestou vedoucí do pekel?
Tak ještě jednou: není nakonec, když si uvědomíme, že tyhle ženy zase až tolik šťastnější nejsou, jejich a naše daň z blahobytu příliš velká? A znovu: nepodřezávají si tak tyhle ženy větev pod sebou samými, protože může nastat a asi nastane situace, kdy si čeští muži řeknou „všude hezký, a navíc přítulný a ne tak náročný (holky), tak co tady?“
Viz také:
http://marek.blog.respekt.cz/c/41292/Vypustit.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/64591/Vsemi-mastmi-mazane.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/61626/Emancipovana.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/47036/Vtip.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1291/Vlozky-a-kytky-damy.html
Vlastimil Marek, pátek 10. duben 2009
