Skupina mladých plavců začala se svým trenérem před nějakou dobou žonglovat. Šlo a jde o „práci na volních vlastnostech každého sportovce“, o schopnost podat maximální fyzický výkon s maximální uvolněností (aby „rozum“ nepřekážel). Trenér zkouší tyhle „mentální“ prvky již delší dobu (a jedna jeho svěřenka byla donedávna naší nejlepší plavkyní). Jeho plavci a plavkyně se učí uvolňovat netradičními (ale v jiných kulturách ověřenými) způsoby, a také o sobě samých vyprávějí a mluví jen v 3. osobě. Nedávno dostali zadání: napište něco o svých pocitech ze žonglování. Petra napsala (a pro mne je to důkaz pozitivních směrů a potenciálů další generace, a zároveň, i v tomto Petřině podání, dokonalý popis Cesty dovnitř, k poznání):
„Žonglování zvenku je počáteční fáze, kterou odstartujete, a pak buď pokračujete, dokud se nedopracujete až k žonglování zevnitř, nebo nepokračujete (stojíte na místě – vaše hra skončila). „ Na startu“ jste informováni jak žonglovat, vezmete si tři míčky a pokoušíte se pochopit, jak se to dělá. Když po nějaké době chápete, začnete trénovat. Ze začátku to pro Péťu byla hra , legrace, odreagování…
Nejde to, míčky padají, Péťa se u toho náramně baví. Po delším tréninku sranda ale přejde.
Najednou to, že vám to pořád padá, začne být otravné a možná i trochu rozčilující.
No a jelikož to vlastně byla „ jen hra“, tak to jednoduše zahodíte, přestanete trénovat.
Jsem přesvědčená o tom, že kdyby se v žonglování nestalo součástí našeho tréninku, ale bylo by to třeba zadáno jako úkol pro volný čas doma, nikdo z naší skupiny by dnes neuměl žonglovat.
Tím chci říct, že v prváku jsem neměla tušení, co to je „ mé já“ a rozhodně by „Péťa“ v té době neměla sílu ani vůli něco takového po večerech doma provozovat. To, že se to stalo součástí našeho tréninkového řádu, že jsme to cvičili skupinově, že jsme navyšovali požadavky… to byla ta důležitá cesta, která nás dovedla k „ žonglování zevnitř“.
Při „ žonglování zevnitř“ teprve začíná ta práce. Soustředit se jen na míčky, na to, abych hodila každý stejně, aby nepadaly. Pak k tomu přidat pocit dlaní a prstů, který jsou v kontaktu s míčky, pak přidat pocit v nohách, který dodává pevnost a jasné spojení se zemí, na které stojím. A to všechno pozorovat naprosto nezúčastněně, jako když stojím za sklem terária. Udržet míčky dostatečnou dobu ve vzduchu, pak je položit a zůstat před tím teráriem a pozorovat, co se v něm změnilo a neběžet hned k jinému teráriu.
Vnitřní žonglování si Pétě uvědomuje mnohem víc teď, když se učí se čtyřmi míčky, než dřív se třemi. Protože teď už to umí lépe pozorovat a lépe to prožít, než dřív. Péťa například přišla na to, že před měřením ( před úkolem) nesmí míčky držet moc dlouho v dlaních, protože když má prázdnou hlavu a vstoupím do ní já, tak se zvýší její citlivost, a přesně jako dokáže nohama“ zarůst do země“, tak se vlastně ztotožní s těma míčky , a tak když je drží moc dlouho, moc s nimi sroste. A potom, když se spustí čas a ona má ten jeden míček vyhodit do vzduchu a začít, tak to nejde, nebo spíš to jde hodně těžko ( jako kdyby měla v ruce magnet, který ho přitahuje pořád k dlani).
Před závodem Pétě pomáhá žonglování, když stojí a vezme si čtyři míčky. Jak se soustředí na ten pohyb, tak začne růst i vnitřní energie a začne se potit. A jak jí začne být teplo, tak právě tahle změna se jí pozoruje nejlíp a právě díky tomuhle nastartuje ten pocit vlastního těla ( tu citlivost buněk v těle). Otázka je, jestli to pak dokáže udržet po celou dobu před startem.
Vlastimil Marek, pondělí 17. březen 2008
