V nejnovějším, sedmdesátém devátém čísle Revue Prostor, věnovaném „výbuchu informatické bomby“, zveřejnil svou zprávu „o životě bez médií“, tedy o tom, jak v roce 2001 strávil 40 dnů bez rádia, televize a novin esejista a překladatel Blumfeld S. M. (se kterým jsem spolupracoval při vydávání čtvrtletníku MANA a několika čísel časopisu BARAKA). Protože však jeho jako vždy alternativní názor zbytečně sklouzává do mainstreamových vod pesimismu, nabízím nejen jiný pohled, ale i náznak řešení.
Dobrovolný mediální Robinson napsal, že po čtyřiceti dnech mediálního „půstu“ vylezl na kopec a při kochání se výhledem zaregistroval, že se okolní kopce ježí mobilněoperativními vysílači. Došlo mu, že ať se člověk snaží sebelépe ukrýt před vnějšími a viditelnými médii, neskryje se před tím „neviditelným“ mediálním nátlakem současnosti. „Ocitl jsem se tu zacuchán do suprahusté sítě všemožných křížících se signálů. Připadal jsem si jak bezděčný terč informačních střel přelétajících ze všech směrů. Pocítil jsem zvláštní brnění a šok z poznání: skrýt se před viditelným nestačí, je třeba se skrýt i před neviditelným!“
Otázka je nasnadě: „Televizi lze odnést na půdu, novinové předplatné odhlásit, do rádia nekupovat další baterky, ale jak silného odstínění by bylo zapotřebí, aby se člověk dostal mimo dosah působnosti nejrůznějších elektromagnetických vln a polí?“
Blumfeld, jakkoliv se mu před těmi lety ode mne dostávalo instrukcí o meditaci a různých způsobech „obrany“ před hlukem, tehdy asi „pro uši neslyšel“, a tak si nezapamatoval jednoduché fígle, jak se chránit. A zoufá: „Náš organismus nelze obelstít. Z viditelné a slyšitelné frekvence infokultury se lze naoko vymanit, z její neviditelné oblasti – tvořící skrytou část plujícího ledovce – zřejmě nikoliv.“
Všechno je jinak, Čaroději (tak se mu od 70. let min. stol. říkávalo). Stačí jen důvěřovat své mysli a svému tělu. Netušíme proč a jak, ale lidský mozek, jakkoliv je z jedné části ovlivňován programy a emocemi lovce jelenů z paleolitu, má na druhé straně evolučně zabudovánu možnost přizpůsobovat se. A ony neviditelné (a nevnímané) procesy a reakce (např. následná tělesná reakce na negativní vzpomínku nebo představu, či reakce na hrozný sen) nás ovlivňují daleko víc, než se odvažujeme tušit.
V opačném gardu – když má nějaký člověk fotografickou paměť (nikdy nezapomene co si jednou přečetl), znamená to, že potenciálně máme fotografickou paměť každý. Když nějaký člověk dosáhne osvícení (ve smyslu duchovní realizace svých individuálních ale i vše lidských potenciálů), znamená to, že osvícení může dosáhnout každý – jen se dát do práce a vytrvat.
K čemu směřuji? Japonec Masaru Emoto začal před lety fotit prudce zmrzlou vodu a zjistil, že nádherné a nikdy se neopakující krystaly (vločky) se liší v závislosti na čistotě mrznoucí vody. Zatímco voda z pramenů a čistých potoků vytvářela nádherné pravidelné vločky, voda ze špinavých jezer nebo vodovodu „krystalizovala“ do amorfních chuchvalců, které se krystalům vůbec nepodobaly. Když ale na ampulku, ve které byla nějaká ta voda z nějakého toho špinavějšího zdroje uchovávána, nalepil cedulku s nápisem Miluji tě (nebo jiným pozitivním slovem, vyjadřujícím nějakou tu pozitivní emoci), začaly se postupně vytvářet stále harmoničtější a vločkám přece jen podobnější krystaly.
Ukázalo se, že voda z nádoby, která stála před obrazovkou televizoru, nebo která byla položena vedle neustále mobilem telefonujícího člověka, vytvářela různě destruované krystaly, když ale člověk v té samé televizi koukal na přírodopisný film o štěňátkách, nebo když mobilem vyznával lásku, voda vytvořila pravidelné, neporušené krystaly. Na staženém těle a mysli pesimisticky naladěného člověka, který vnímá život jako problém, nebo naopak na uvolněné mysli optimisty, pro kterého je život sám zázrak a radost, totiž setsakra záleží.
Ještě odjinud: při výzkumu slyšení se celkem nedávno zjistilo, že když člověk poslouchá něco, co miluje, zvládne to poslouchat i v hlasitosti, která jinak (a jinému člověku) rve ušní bubínky a „bolí“.
Ukázalo se, že lidské tělo a jeho orgány se umí přizpůsobit, a pokud není působení něčeho negativního (v případě slyšení hluk) dlouhodobé, umí „snížit“ práh bolestivosti. Umí se přizpůsobit. Mimochodem, proto zvuk vrtačky v paneláku ve tři ráno nebolí toho, kdo vrtá, ale toho, kdo to musí poslouchat.
Právě tak mohu pozitivně vnímat křik rozčileného šéfa „harou“ (třetí, energetickou čakrou): dodává mi energii. Místo, abych byl stažen a pak zapomněl, co jsem mu vlastně chtěl říct, zůstanu volněn (především v oblasti hrtanu, hlasivek)… a dostávám od šéfa energii!
Jiná forma obrany proti „hluku“ (akustickému, ale i elektromagnetického smogu) je představa žaluzií: zatímco my většinou v obraně před něčím nezvladatelným zvnějšku jednotlivé lamely pomyslné žaluzie stáhneme (a musíme pak vynakládat energii jak na udržení lamel, tak na odstraňování následků stažených žaluzií, tedy zvýšeného tepla či energie), stačí lamely (žaluzie) otevřít, a to, co by mohlo být škodlivé, pustit (druhou stranou těla, mysli) ven. Metaforicky to ilustruje jedno duchovní rčení: když zabedním okna a dveře, aby dovnitř nemohl zlo, jak pak ale může dovnitř dobro?
V tomto ohledu tedy neplatí Čarodějovo až zoufalé zjištění že „náš organismus nelze obelstít“, protože není co obelstívat. Naopak, pro ty, kteří už ví, a natrénovali to, platí, že náš organismus (v mnoha ohledech daleko dokonalejší, než tušíme) lze přizpůsobivě využít.
Pole lidmi generovaného elektromagnetického smogu je bezesporu stále hustší a intenzivnější (a nikdo zatím netuší, jak se na našich mozcích podepíší mobily, radary a mikrovlnky), ale člověk se neustále vyvíjí (evoluce neskončila, naopak, zrychluje): stačí pozitivní úmysl a dokáže se „bránit“ i neviditelnému. Ostatně i přes filtry magnetosféry, atmosféry a ozónové vrstvy jsme každý okamžik bombardováni kosmickým zářením, a při každé protuberanci i výrony slunečních těžkých částic. Právě tak od počátku existence rodu homo sapiens využíváme elektřinu (např. při výměně informací mezi neurony), a i když jsme ji celkem nedávno začali využívat, stále netušíme, co to vlastně je.
Naznačuji, že pokud bude určitá obezřetnější a svým způsobem zodpovědnější část populace „bojovat“ proti vlivu médií (nebo stále hustším polím elektromagnetického smogu), bude to v konečném důsledku opět jen ztráta energie. Lépe bude naučit se média (a pole energií) chytře využívat a dopředu rozpoznávat negativní tendence.
Rozvoj technologií a médií změnit nemůžeme – můžeme ale pozitivně změnit svůj postoj k onoho překotnému rozvoji a k médiím samotným. Nebuďme oběti negativního nálepkování a pojmenovávání (čímž situaci nejen že nevyřešíme, ale právě naopak, spíše naprogramujeme mysl, mozek a tělo k energeticky náročnějšímu způsobu pasivní ochrany před něčím, co samo o sobě negativní není), ale zkusme k situaci (technologii, objevu, trendům) přistupovat pozitivně: co je na nich dobrého? Jak může to či ono obohatit evoluční přizpůsobivost člověka? Co to či ono naznačuje (abych se připravil)?
Tvrdím, na rozdíl od pesimistických filosofů, myslitelů a prognostiků (i když i oni to vlastně myslí dobře), či literátských úvah o „výbuších“ informatické bomby, že při správném postoji a úmyslu má praktický člověk ve svém těle a mysli zatím netušené možnosti (a obrovské rezervy) jak zvládnout prakticky cokoliv. Jen to chce přestat pouze pasivně komentovat, a začít něco aktivně dělat. Například trénovat umění získat energii z hlasu řvoucího šéfa, nebo stále hustšího pole elektromagnetických záření. Pak se každý, kdo o to bude stát a vytrvá, může stát skutečným čarodějem: šamanem (elektronické a elektromagnetické) budoucnosti.
P. S.: Tohle číslo revue pro „společnost, politiku, kulturu a umění“ je opět povedené. Ankety, přednášky, a komentáře na dané téma vytvářejí velmi pestré spektrum názorů a někdy provokativních myšlenek, nutících k zamyšlení. Jistě, člověk musí umět „číst“ (což ve věku krátkých senzačních popisků pod šokujícími fotografiemi není tak běžné), ale pokud vytrvá a nepředpojatě a tolerantně se prokouše někdy i nezvykle dlouhými články, přestane mít při pohledu na denní tisk či televizní zprávy pocit, že společnost blbne a neumí se vyjádřit.
Vlastimil Marek, středa 17. září 2008
