Měl jsem, právě tak jako mnoho jiných krajanů, celé roky normalizace na půdě na chatě ročníky časopisů (Mladý svět, MY 64, Film a doba, ale i Dikobraz) a novin (nejen Listy, ale i Student, ale i Lidová Demokracie, Mladá Fronta) z roku 1968. Pak je někdo dal do sběru, a tak jsem něco znovu ze Sběrných surovin odkoupil, ale dnes už (po tolika stěhováních) nemám nic. Ne že by nebyla rozkoš mít možnost občas si zalistovat v zažloutlé „historii“. Jde o to, že osobní dojmy z těch dob jsou, přes záplavu fotografických výstav a novinových článků ke čtyřicátému výročí okupace, nesdělitelné. Pokusím se tedy podat další subjektivní zprávu o tom, jaké zprávy ovlivňovaly a obohacovaly naše tehdejší životy.
Šokující byly (po letech novinářské nudy) ranní fronty před Trafikou a novinovými stánky: kdo nekoupil ráno, už noviny nesehnal. Ale neuvěřitelně otevřené a necenzurované byly i filmové týdeníky (které se tehdy promítaly v hojně navštěvovaných kinech vždycky před hlavním filmem). Neustále se konaly nějaké demonstrace (dodnes vzpomínám na šok z otevřenosti a odvahy studentů s do té doby nevídanými transparenty v průvodu pražského Majálesu), besedy s politiky, zkrátka pořád se něco dělo a člověk byl neustále příjemně překvapován stále větší a necenzurovanou otevřeností.
A všichni jsme poslouchali zprávy z rozhlasu. Tranzistorová rádia a tužkové baterie se staly nedostatkovým zbožím. A v prvních dnes po okupaci pak „zprávy“ rozváželi taxikáři, pekaři, mlíkaři, ale i my, zaměstnanci pohřební služby. A tak jsme hned věděli, kam už se vojska dostala, kolik je mrtvých, kde že sídlí štáb Rusů, kdo (z politiků nebo novinářů) je udavač atd.
Navíc v rakvích se daly docela snadno skrývat balíky zvláštních vydání všech možných tiskovin (a přejíždět např. z jednoho břehu Vltavy na druhý – všechny mosty byly blokovány tanky).
Partičce mladých vlasáčů (vzpomněl jsem si na jméno toho hlavního organizátora: Martin Beneš, kdepak a jakpak asi žil v následujících letech?) se nějak podařilo objednat Lucernu a uspořádali hudební festival květinových dětí (jak jsem byl pyšný na svou novou košili, ušitou z látky s množstvím drobných květinek, a kalhoty do zvonu!), který ovšem začal už odpoledne shromážděním stovek „květinových“ dětí na Staroměstském náměstí. Jak jsme pyšně předváděli i na korze na Václaváku své dívky v minisukních (a přehlíželi ale registrovali pohoršlivé pohledy starších páprdů, a vychutnávali si bezmoc příslušníků Veřejné bezpečnosti: bylo nás příliš mnoho a oni nedostali z velitelství žádný pokyn).
To byly doby: nejenže bylo co číst (oteplení na knižních trzích trvalo už nějakou dobu). V prodejně knih Československý spisovatel na Národní třídě jsem pravidelně kupoval novinky z překladové literatury a měsíčník Světová literatura, ale také i pro mne třeskuté Sešity pro mladou literaturu. Bylo co číst i slovensky a prodejna Slovenská kniha na rohu Václaváku a Štěpánské neustále nabízela další poklady (právě tak jako prodejna Polského kulturního střediska na opačné straně, kam jsme chodili pro komixy, knihy o filmu a především pro gramofonové desky). Zpráv o tom, co se dělo v Paříži, Varšavě, a Mnichově či Berlíně, jsme měli tolik, až oči přecházely. Samozřejmě jsme si pyšně užívali zpráv o zprávách, tedy převzatých zpráv zahraničních agentur o tom, co se děje v Praze.
Bylo to krásné a trvalo od jara do podzimu. A pak postupný, plíživý ale o to tíživější normalizační šmytec.
Symptomatickou příhodu jsem zažil na sídlišti Spořilov (které jsem tehdy pomáhal stavět v partě zedníků a tesařů, abych měl kde bydlet a abych poznal život): každé ráno všední den stály před novinovými stánky dlouhé fronty zájemců o denní tisk a časopisy. Já jsem kupoval dvoje noviny a prakticky denně nějaký ten časopis navíc. Pravidelně jsem ale pozoroval staršího pána, který chodil pro noviny s velkou taškou: skupoval všechno. Jednou jsem stál za ním a oslovil jsem ho: „Pane, proč kupujete všechno? Já to ani nestačím číst, a přitom jsou ty noviny den ode dne lepší.“ On se na mne podíval a vysvětlil: „Já to zažil před únorem roku 1948. Tehdy jsem si taky myslel, že už to bude i s novinami jen lepší, ale pak jsem neměl dvacet let co číst.“
V ten okamžik jsem si pomyslel něco o starých lidech, ale pak jsem na toho člověka vzpomínal hodně často. Přinejmenším hned v následném týdnu po invazi, když se pak v ulicích a stáncích objevily kolaborantské Zprávy, vydávané sověty (někde na Kozím plácku). Ještě sice sem tam propukly pouliční „boje“ (čeští furianti házeli balíky „rudých zpráv“ do Vltavy, nebo do kanálů, „kradli“ je ze stánků a házeli do popelnic atd.), ale historie cvakla kolečkem a nastala éra cenzurovaných zpráv na povel velmi jásavých (o říši socialismu a komunismu) nebo přemrštěně kritických (o světě zlovolného a dělníky vykořisťujícího kapitalismu, kde se mají pracující tak bídně, že musí stávkovat).
Nejčastější a nejnenáviděnější, ale také nejneuvěřitelnější zprávou bylo slovo „dočasně“. Zvykali jsme si postupně na jeho nekonečnost, a nikdo z nás pak už nevěřil, přinejmenším do roku 1988 a 89, že by se cokoliv mohlo změnit. Ale pak přicházely zprávy o postupné erozi berlínské zdi (a maďarských hranic), chodili jsme se dívat na ulice plné odložených Trabantů (protože jejich majitelé přijeli z NDR, vystoupili z bakeliťáků a přelezli zeď západoněmeckého velvyslanectví). Ale to už je jiná pohádka.
http://marek.blog.respekt.cz/c/9238/Nasi-furianti-verze-68.html
Vlastimil Marek, středa 20. srpen 2008
