O tom, že je „rodina“ v krizi, píší odborné i společenské časopisy rády a dosti často. Odborníci „radí“ v ženských časopisech, jak sbalit toho pravého, nebo jak se zbavit akné či celulitidy, ale zatím jsem nezaregistroval nějakou fundovanou radu jak být zralou ženou. A už žádný psycholog neradí ministrům a politickým špičkám, jak by bylo pro rodinu a společnost (která vymírá a stárne) dobré, kdyby se změnil pohled na ženu a přístup k těhotným ženám.
Mám na mysli odsun českých žen a matek do kolonky „ne tak důležité“, i když pravý opak je pravdou: právě tohle je nanejvýš důležité a mohlo a mělo by to následně změnit priority celých ministerstev.
Co když i tohle souvisí se způsobem, jakým jsem přišli na svět?
Kdybych musel přednést novoroční projev, asi bych ho začal takto: „Většina našich žen není zralá. Například není vůbec informovaná o porodu … Není to ale až tak jejich vina.“
Naznačím, odkud také vítr vane…V rámci pokusů té zodpovědnější části společnosti o nápravu pokřivených věcí lidských se totiž objevil apelativní „otevřený“ dopis lékaři porodníkovi, který před měsícem pomohl spustit mediální kampaň proti porodům doma (bude na www.iham.cz).
Manželé Marika a Benjamin Bermanovi z Kalifornie (nejen jemu) píší:
Prohlášení, která se objevila nedávno v tisku (např. „Porod doma představuje vyšší riziko pro matku i novorozence“) mě i mého manžela velice pobouřila. Jsou plná polopravd, zamlčených a překroucených faktů, lží a zastrašování a upravená za jediným účelem: odradit od porodu doma. Jedná se o subjektivní názory některých lékařů. Je snadno pochopitelné, proč ředitel a personál nemocnice propagují tento názor: 90% žen by podle statistik mohlo bezpečně porodit doma. Ale nemocnice potřebují pacienty! Upřednostňování porodu v nemocnici před porodem doma je výsledkem lživé propagandy ze strany nemocnic a farmaceutických společností (a to bohužel ve všech státech, kde vládne profit), a nemá co dělat s faktickými údaji.
Jak to vše souvisí s nezralostí značného počtu českých žen? I ony totiž byly většinou porozeny mužským, medicínským, přirozený postup porodu potlačujícím způsobem, tedy v nemocnici (jako kdyby těhotenství bylo nemocí). Neinformovaným ženám připadá, že to, že si neví rady se svým těhotenstvím nebo porodem (a následně dítětem), je jejich chyba. A nechávají raději vše v rukou lékařů, ti jsou přece studovaní. Tělo ženy je přitom evolučně dokonale přizpůsobené jak porodit, tak poradit si s vnějšími podněty: u porodu by stačilo jen nepřekážet (si, tedy svým „rozumem“) a nenechat si překážet (muži porodníky). Tělo a psychika ženy jsou totiž tak odlišné od těla a psychiky muže, že prostě není možné, aby se muž porodník dokázal přizpůsobit ženskému rytmu a pocitům (např. během porodu). Rozdíl pozná i novorozenec: „Už čtrnáctidenní dítě reaguje jinak, pokud je v noci v úplné tmě z postýlky zvedá matka nebo otec. Dítě zapojuje zcela jiné svaly, předjímá jiný způsob úchopu,“ tvrdí Lenka Šulová, vedoucí oddělení sociální psychologie katedry psychologie Filozofické fakulty UK v Praze (Respekt 42/06), a může si dovolit zevšeobecnit: „Zatímco žena poskytuje dítěti zázemí, pohodu, stabilitu a uspokojuje jeho potřeby, muž naopak dítě mírně destabilizuje, popichuje, vyzývá k průzkumu a přivádí do situací, kdy je dítě nuceno reagovat novým způsobem.“
Ano, i tohle souvisí s narůstající nezralostí mnoha českých žen a s tím souvisejícími dalšími zatím nepovšimnutými důsledky, a tak by můj fiktivní novoroční projev musel pokračovat takto: „Nezralá je ale, co se týče přístupu k ženám, těhotenství, porodům a dětem, i naše společnost. Muži nutí ženy, aby rodily, jak je to pro porodníky nejvhodnější, a aby pak své děti velmi brzy odkládaly do jeslí a mateřských školek a věnovaly se kariéře.“
Paní psycholožka totiž pokračuje: „Chce-li žena sladit kariéru a péči o své dítě, nezabije ho, ale může poškodit. Zejména jeho psychický vývoj to může vážně handicapovat. A to je něco, o čem by se mělo veřejně víc mluvit. Aby matky jednoznačně věděly, co je ve hře. Matky totiž svým postojem přímo spolurozhodují o tom, jaký vztahový a citový život dítě jednou povede, jakým bude jednou ono samo rodičem, jak bude řešit náročné situace a jak bude zdravé. Matky by měly vědět, co riskují, pokud nejsou ochotny věnovat dítěti ani plné a soustředěné tři roky svého života,“ nabádá paní Šulová, protože fakta jsou jasná.
Přes všechny předvolební řeči je u nás fuška být těhotná. I mít dítě a drkotat se s ním v kočárku Prahou autobusem, tramvajemi nebo metrem, znamená spíše na každém kroku zakopávat o překážky a viditelné památníky mužsky arogantní společenské nevšímavosti a neúcty k ženě a mateřství než být respektována.
Například v Japonsku, a ve většině domorodých společnostech, je naopak těhotná žena respektovanou „královnou“ rodiny i města nebo vesnice, kde žije, a těhotenství a porod si užívá jako vyvrcholení jejího života.
Těhotná žena nosí pod srdcem štěstí, říká se v Číně. Těhotná tam chodí v červeném, všichni ji musí opatrovat a splnit všechna její přání (protože je nositelkou štěstí pro každého, kdo ji potká).
Bludný kruh se tak (nejen) v naší společnosti, která vymírá, uzavírá: často traumaticky porozené, protože trestuhodně neinformované (použitím umělého oxytocinu skutečného mateřského citu ne vlastní vinou neschopné) a tedy nezralé ženy většinou opět traumaticky porodí další generaci „nezralých“ budoucích rodiček. Psycholog John Bowlby hovoří o řetězení patologických momentů: v první generaci se rodiče rozvedou, v příští začne matka dítě zanedbávat a v třetí už žena dítě ani nemá, nebo je týrá.
Vraťme se k názvu mého zamyšlení: každá žena je přirozeně (potenciálně) „zralá“. Nezralá společnost ji ale systematicky (psychicky a v každé další generaci i tělesně) poškozuje.
Co s tím? Chce to, kupodivu, jen radikálně změnit přístup společnosti jak k ženě jako dárkyni života, tak k těhotenství, porodu a dětem. A nejde o peníze, ale jen a jen o tuhle změnu přístupu.
„V Rakousku, Německu, frankofonních zemích nebo v Kanadě je samozřejmé, že matka a dítě patří nerozlučně k sobě. Matky jsou společností opečovávány, a mají-li více dětí, těší se značné prestiži. Naše společnost je k matkám tvrdá,“ tvrdí realisticky a informovaně paní Šulová a žensky jemně uzavírá: „Obávám se, že naše současná společnost a způsob života působí na vnitřní jistotu žen velmi destruktivně.“
Souhlasím a tvrdím dále, že i naše mužská společnost je (krátkozrace a sebevražedně) nezralá. Měli bychom se přestat plést ženám do tak ženských procesů, jakými jsou těhotenství a porod. Nezralá mužsky vedená společnost žádné řešení stále naléhavěji se projevujících krizí nezná a znát nemůže (už z podstaty rozdílností způsobu vnímání a jednání): všichni jsme oběti obětí.
Přitom na rozdíl od nás mužů, kteří jsme převážně jen „levohemisféroví“, jsou ženy evolučně lépe připraveny na porod i na dobu, která nás čeká. Fungují totiž i při obyčejném povídání, v obou mozkových hemisférách, umějí lépe naslouchat, vcítit se a domluvit, a pokud nejsou (porodem, společností, viz výše) a nedostatkem respektu a ocenění udřené, vyčerpané a „poškozené“, jsou (tedy mohly by být, také „díky“ přirozenému porodu) přirozeně „zralé“.
P. S.:
Případné námitky notorických osočovatelů, kteří jen nejsou informovaní, a tedy nevědí, co píší a proti čemu protestují, dnes odrážím citátem klasika: „Proč mne osočujete? Nepsal jsem pro vás, ale pro ty, kdož mě pochopí,“ napsal již před dvěma a půl tisíci lety Hérakleitos.
Vlastimil Marek, sobota 25. listopad 2006
