Podle sebe soudím tebe, tvrdí jedno přísloví. A má pravdu už i podle vědců, kteří dnes hovoří o tzv. zrcadlových neuronech. Tedy neuronech, které se, asi spíše rezonančně, v mozku reagujícího člověka „vyladí“ na činnost neuronů v mozku člověka sledovaného. Proto se prý dokážeme „vcítit“ do toho druhého, proto se vůbec domluvíme s kamarády nebo přítelkyněmi. Jenže jako každé pravidlo, i tohle má, a celou řadu, někdy docela nebezpečných, výjimek. Tým vědců z Los Angeles totiž také zjistil, že překvapivý účinek na práci mozku při vnímání gest má např. příslušnost k určité kultuře. Zrcadlové neurony reagují jinak na lidi naší vlastní kultury, a jinak na příslušníky odlišných kultur.
Od poloviny 80. let jsem v přednáškách mluvívával např. o myotransferu: tedy o tom, že cvičit jógu v kolektivu je vždy lepší, protože bio-signály (a dnes víme, že i zrcadlové neurony) propojí tělo a mysl cvičitele, který to již umí, s tělem a myslí cvičence, který se to tak naučí mnohem rychleji a dokonaleji. A o tom, proč je některý herec či zpěvák tak přesvědčivý, a jiný, ať se snaží jak snaží, mu nesahá, co se týká přesvědčivosti a autentičnosti výkonu, ani po paty. Nebo odjinud, narazili na to i lékaři při testování léků: „Není jedno, jestli sestra podávající dobrovolníkovi injekci ví, zda ampulka obsahuje účinný lék nebo placebo. Dobrovolník to z chování sestry vycítí a jeho reakci to významně změní.“ A jak dále uvádí Jaroslav Petr v LN z 21. 6. 2008, „vyšetřovatel mimoděk ovlivňuje svědka při identifikaci podezřelých osob.“ Slova „vycítí“ a „mimoděk“ jsou „vědecky“ velmi opatrná, ale všichni přece tušíme, o co jde.
„Schopnost člověka vžít se do druhého se jmenuje empatie. Znáte to přece, vidíte, že někdo něco dělá a myslíte si, že znáte patřičný důvod toho jednání, ačkoliv je vám ten člověk vlastně neznámý. Někteří vědci se domnívají, že tahle schopnost existuje na základě činnosti tzv. zrcadlových neuronů, tedy nervových buněk, které reagují stejným způsobem, když sami něco děláte, nebo vidíte, že někdo druhý dělá něco stejného. Že je existence takových zrcadlových buněk pro lidstvo velmi významná, to se lehce pozná, že ale je se schopností vžít se do druhého člověka spojeno taky dost vysoké riziko, to dokazuje případ australského soudce, jenž si v průběhu procesu myslel, že porotci jsou nádherně pilní, že si tak pečlivě neustále něco píší,“ napsal jeden komentátor.
Ukázalo se totiž, že během dlouhého soudního jednání porotci luštili sudoku. Pracovitého a poctivého soudce by právě tohle v životě nenapadlo. Právě tak jsem při přednášce v Klubu skeptiků Sysifos v roce 1994 s nadšením sledoval, jak si většina vědců dělá poznámky. Já se domníval, že se budou ptát, ale ukázalo se, že mne jen chtěli udupat vlastními (s hnutím New Age nesouvisejícími) argumenty.Právě tak jsem po jednom krátkém hraní na tibetské mísy na jedné vernisáži s překvapením zjistil, že se za mnou směrem do šatny hrne dav mladých lidí s nějakými zápisníky a pery a tužkami. Že by chtěli autogramy… tetelil jsem se. Oni to byli mí studenti z Brna, kteří nechodili na přednášky, a když už jsem za nimi odmítl jet já, museli oni za mnou – protože potřebovali zápočet.
„Jsme dědicové společných tradic, jejichž výskyt je omezen na určitá místa,“ vysvětluje dále Marco Iacoboni. „Zrcadlové neurony jsou buňky mozku, které nám pomáhají formovat naši vlastní kulturu. Tento nervový mechanismus nám dovoluje osvojit si místní tradice. Zároveň nám pomáhá identifikovat i příslušníky jiných kultur. Náš výzkum dokazuje, že zrcadlové neurony odrážejí i pozorované lidi a nikoli jen jejich činnosti. Mozek nakládá se stejnými informacemi různě podle toho, kdo nám tyto údaje podává.“
Podle Iacoboniho nám mohou rozdíly v nervovém „zrcadlení“ informací podávaných příslušníky cizích etnik a kultur významně zasahovat do každodenního života. Promítají se i do vzájemných vztahů mezi zástupci různých etnik a poznamenávají jejich komunikaci. V tomto ohledu tedy jsem pro většinu internetových anonymů a některé účastnice mých přednášek naprostý cizinec. Teď dokonce mi někdo přeposlal diskusní názor jednoho anonyma na téma jak vylepšit blog respektu: „Vyhodit Marka“. Právě tak dnes vypadá „kultura“ poslanců, zkorumpovaných úředníků a (ne)zodpovědných na všech úrovních samosprávy: (jejich) svůj k (jejich) svému.
Poučení? Empatie a tendence soudit podle sebe už prostě nefungují. Muži by si tak neměli ani na okamžik myslet, že chápou, na co jejich žena myslí. Registrovaný bloger, který neskrývá své skutečné jméno (a má na svém blogu povinně i svou fotografii), by si ani na okamžik neměl myslet, nechá-li nějakého špindíru špinit (jiného blogera), že se mu jeho pasivní „tolerance“ někdy nevrátí. Trojl, který anonymně špiní práci jiného, by si ani na okamžik neměl myslet, že všichni ostatní uvažují jako on. Žadatel o nějaké potvrzení by si ani na okamžik neměl myslet, že úředník je přece taky člověk a lze se s ním „lidsky“ domluvit. Atd. atp., příklady ze světa politiky, byrokracie, médií si dosaďte sami.
Zrcadlové neurony fungují na základní, lidské rovině (právě jsem shlédl video pětiminutového baletního vystoupení Číňana, který nemá jednu nohu a tančil s berlí, a slzel jsem právě tak jako Číňanky v hledišti). Ale pozor, ta je u většiny těch, kteří mohou něco, navíc anonymně (zatímco na venkově se všichni znají a zdraví, ve městě zloději nic, ani zrcadlové neurony, nebrání krást), zneužít, překryta vrstvami médii rozbujelých ambicí a pragmaticky natrénovaného předstírání (pamatujete? mozek se mění a změní podle toho, čím se intenzivně delší dobu zabývá). Osočovatel pak automaticky vnímá a interpretuje všechno jiné, než co napíše sám, jako osočování nebo důvod k osočení, neinformovaný rovnou zaútočí na posla dobrých zpráv, úředník a ministr bere přirozený požadavek občana jako obtěžování, porotce luští sudoku.
Empatie (a původní fungování zrcadlových neuronů) už je na červeném seznamu vymírajících ctností.
Ani zrcadlové neurony už nejsou, co bývaly… (když jsme o nich nevěděli).
Vlastimil Marek, pátek 27. červen 2008
