Tak se nám to léto vydařilo, řekla by paní Müllerová Švejkovi. Které léto, zeptal by se Švejk, a pokračoval by, že rozeznává dvě, to rekreační, a to letos zase nebylo až tak slavné, a to zahrádkářské, a na to si letos nemůže nikdo stěžovat. Protože přívalové bouřky zalily zahrádky jako málokdy předtím. A tak je (pro mne první) léto v Dolních Měcholupech plné oranžové radosti.
Když jsem v květnu jen tak pohodil na záhon, na kterém se skvěla vrstva čerstvého kompostu, desítku semen (z loňské výstavně oranžové) dýně hokkaido, tušil jsem, že neriskuji, protože tzv. „zmrzlí“ letos nedorazí. Ale netušil, že budu muset bojovat se španělskými slimáky a českými šneky, kterým ta zahraniční delikatesa také moc chutnala. Ještě mladé výhonky jsem každé ráno zbavoval obtížných strávníků a pilně zaléval z konve, dokud nepřišly přívalové deště: najednou byla místo záhonu džungle, rozrůstající se plotem i k sousedům. Bylo dost pro šneky i potěchu mého oka.
Nechtěl jsem podupat křehké stonky listů téhle vynikající dýně, a tak jsem přesně nevěděl, kolik z počátku žlutých dýní mi roste. A tak když jsem odjel na dva týdny do ciziny, doufal jsem, že až se vrátím, budou dýně tak velké a oranžové, že je bude snadné spočítat. A taky že jo, je tam deset nádherných dýní (a přirůstá několik ještě žlutých v další generaci).
Už v letadle jsem se na ně těšil. Na dýně hokkaido. Jinými slovy, na předmět mé několikaměsíční péče. Před nedávnem jsem psal o tom, jak je „péče“ pro naše vztahy, ale i pro naši psychiku, životně důležitá. Vychutnávám si možnost se každé návštěvě pochlubit dýněmi hokkaido, a divit se, když je někdo nezná a nikdy neochutnal. A už teď se těším, jak jich nejméně polovinu rozdám „na ochutnání“. Luxusní chuť oranžové dužiny se pak stane jakýmsi velvyslancem dobré pohody, a elegance snadnosti, s jakou radost, rozkoš a potěšení „rostou“ samy (jen se musí ve správný čas pohodit na správném místě).
Podobně i zázrak života, je-li vnímán jako potenciální radost, a užíván ve správné době správným způsobem a ve správných dávkách, se vyvíjí vlastně sám. Tak jako když je žena těhotná: nic nemusí, naopak, měla by co nejméně překážet přirozenému vývoji a prostě si jen tak ten zázrak devítiměsíční meditace užít.
Ví-li jak (a onomu „know how“, návodu na použití, se někdy nepřesně říká duchovnost), člověk vlastně nemusí svůj život zase až tak „oddřít“. Tak jako když pěstuje dýni hokkaido: stačí jen občas zalévat (a to letos obstaraly deště), a koukat, jak roste a oranžoví…
P. S.: Určitě si pak udělám polévku, nebo kaši (viz zde), nebo plátky opeču na plechu jen pokapané sojovou okáčkou a potřené kousky zázvoru…
