V ženském světě jde dnes o stále větší nepoměr mezi tím, co se říká (píše, káže), a realitou. Jde mi teď o stále hlubší rozpor mezi touhou naprosté většiny žen po citu na jedné, a materiálním zabezpečení na druhé straně. Jde mi také to to, že estradiolek, žen-barbín, kterým hormon velí opustit jakéhokoliv a jakkoliv proklamativně milovaného muže, jakmile se objeví jiný, viditelně bohatší, je stále víc.
Zatímco naprostá většina žen (a některých mladých mužů) sní o Lásce až za hrob, praxe za teorií notně pokulhává. Ať už je to dáno evolučně, nebo hormonálně, ať už je to způsobeno současnou bezprecedentní změnou role ženy ve společnosti, nebo chemickým a morálním znečištěním… i ze stále častějších článků v tisku je patrno, že zvláště ženy jsou, co se týká výběru partnera (a otce svých dětí), stále zmatenější. A navíc je stále víc těch, které už mají všechno co kdy chtěly, ale chtějí stále víc.
Už jsem psal o tom, jakou časovanou bombou je v tomto ohledu role hollywoodských filmů (např. typické honosné svatby, jejich průběh, nevěsta v bílém, nákladná hostina atd. se právě takto začaly organizovat až poté, co jejich průběh vymysleli hollywoodští scénáristé a přijaly jako modelový vzor ženy na téměř celém světě). Jak pomýlená a zmatená je přehnaná péče žen o svůj zevnějšek (a jak blahodárná i pro lásku jako takovou je pravé umění pečovat… o toho druhého). A jak nebezpečná je hormonální antikoncepce, která vypíná evoluční systém podvědomého porovnávání genetické kompatibility čichem, přesněji vomeronasálním orgánem, který máme každý(á) v nose.
Samozřejmě vím, že duši je možno objevit a kultivovat jen díky hmotě (těla). Jenže stále více žen podléhá lživému tlaku reklam (převrátily jim priority).
Věk a zkušenosti mi velí nemít už žádná přání. Jen se cítím hodně nevyužit. Umím být sám, ale jako Pes potřebuji být někomu věrný. Mám toho hodně co nabídnout (duchovně motivovaným emancipovaným) ženám, které už zvládly své nevysvětlitelné změny nálad, a poučeny životem, hledají spíše duši než „hmotu“ – porozumění, toleranci, vzájemný respekt… a především duchovního partnera (a nezaleknou se intenzity mých citů a akcí). Už také vím, co to je „unconditional love“, láska bez podmínek. Umím vnímat a oceňovat ženu takovou, jaká je, v její jedinečnosti kombinace vzhledu, způsobu chování a jednání, reakcí atd. (samozřejmě, v rámci oné čtvrtiny kompatibilních znamení a některých fyzických daností, na které člověk reaguje podvědomě, protože na rozdíl od rozumu jeho tělo a mysl dokáže určité nekompatibility vycítit ihned).
Pokud bych to měl mužsky (až inzerátově) zestručnit: zenově vyladěný Muž, zrozen pod Sluncem v poslední dekádě Lva, v roce ohnivého věrného Psa (který potřebuje k životu vztah), bude rád sdílet své dny se zvídavou, moudrou a zralou Ženou, narozenou nejlépe ve znamení Koně (přibližně ročníky 54, 66, 78), Tygra (62, 74) a nebo Psa (57, 82). Mohu být zároveň i učitelem k duchovnosti směřující tolerantní bytosti (nebo studentce posledního ročníku Vysoké školy duchovní) či partnerem nějaké duchovní učitelce.
Když se kdysi již starší a životem ošlehaný psychonaut John Lilly seznámil se svou družkou na dalších 15 let, Toni Ficarottiovou, zeptal se jí: „Kde jsi byla a co jsi dělala posledních 500 let?“ Toni odpověděla: „Trénovala jsem. Teď jsem tady.“
Yoko Ono prý prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny. A zvládla takovou osobnost, jakou byl John Lennon. Hm, kéž by se našla taková, která už má natrénováno, a zvládne, ku prospěchu obou, i mne…
P. S.: Dámy, které horoskopicky nevyhovujete, ale víte o takové(vých), která(é) ano, mohly byste jí (jim) tuhle zvěst přeposlat (klidně i tichou poštou)? Pokud máte zájem, napište mi na duchovnipartnerstvi@volny.cz
