Iluze mysli, že existuje budoucnost nebo minulost, je notorická a všeobecně asi nevyvratitelná. Tak jako nás smysly klamou, a my myslíme, dokud nám to neřeknou ve škole (a nepotvrdí obrázky z vesmíru), že Země nemůže být nějaká (země)koule, tak nás klame způsob, jakým nám mysl na monitor mozku promítá náš svět. A také, a to je zdravotně ještě důležitější, nám předstírá, že žijeme na nějaké časové ose, a to, co jsme prožili před hodinou, skutečně existuje. Přitom současná „věda“ už prokazatelně ví, že „žijeme“ jen v přítomnosti, a ta trvá maximálně dvě vteřiny. Vše ostatní je iluze, mája.
Ono zlaté pravidlo šťastného žití „Co děláš, dělej na 100%“, je celkem snadné uplatňovat, když je babí léto, zrovna jste dojeli (skrz dva závany vlhkosti, které pozdravně udeří do nosu a tváří) na kole po cyklostezce k rybníku, v jehož vlnkách se tříští sluníčko v oparu zbytků ranní mlhy, na obzoru a břehu už začíná žloutnout a okrovět alej listnáčů, kachny, předtím asi vyrušené nějakým psem na procházce se svým páníčkem, plavou tiše a v klidu uprostřed rybníka, a u břehu se v jemných vlnách na hladině opticky lámou stvoly rákosu a orobince a vytvářejí tak umělecky op-artové zarámování té dokonalosti.
Horší je to ve chvílích krizí, když něco bolí, nebo se nedaří a den blbec se hlasitě hlásí každým detailem… ale i to se dá natrénovat. Metoda svědka (malinký několikacentimetrový človíček vědomí nad hlavou reálného člověka vše shora a tedy nezúčastněně, nenamočeně v emocích, jen pozoruje a nekomentuje) velmi pomůže. Stačí trénovat, vydržet a pak už si jen pobaveně dovolit i nějaký ten ironicky nadhledový komentář: „To zase vyvádíš, co? Hezky ses rozčílil(a), jen co je pravda… Sluší ti to…“ A když je vědomí tam nahoře, tam „dole“ najednou není nad čím se čílit, není co těm druhým a osudu vyčítat. A tichá radost rozvibrovává tělo a bytí.
Umění teď a tady ovšem není nějaký exotický vynález (v našich zemích mezi sběrateli undergroundových a art rockových alb a na psacích strojích přepisovaných spisků o indické duchovnosti od 70. let min. stol. notně zpopularizovaný knihou Ram Dasse Here and Now). Zná a umí to každý, kdo se někdy „zapomněl“ v nějaké trpělivé práci, která ho baví, nebo při hře na hudební nástroj, nebo na příkré stěně skály, nebo když celé hodiny maluje svůj obraz či soustředěně okopává brambory.
Na jednom spikleneckém serveru se rojí diskuse o tom, že současná transformace (kosmických záření, posunu magnetických polí, posunu naší galaxie více ke středu a směrem k černé díře, ale i zemské atmosféry protkané stopami po chemtrails) se u těch, kteří to mají „lepší“, protože se sebou něco dělají, projevuje zdravotními potížemi, zvláště pak bolestmi hlavy. Autoři příspěvků se navzájem utěšují popisem svých bolestí (asi tak jako když se ženy trumfují popisem svých porodních bolestí a komplikací). Hm. Mne když bolí hlava, tak je to vždycky buď změnou atmosférického tlaku, nebo protože jsem to předchozí den či noc přehnal s pozorností tomu, co jsem právě dělal. A tak přestanu dělat, co zrovna dělám, vstanu (většinou od klávesnice počítače) a jdu ven na vzduch, hrabat listí, vytrhávat plevel, zaměstnat tělo. Když to jde, jedu se projet na kole. A rej nádherných obrázků babího léta, míhajících se kolem mne, tak jako hudba, spolehlivě stěračem přítomnosti očistí (přední) okno pozornosti…
Je to jednoduché: dokáže-li člověk být teď a tady, v pravém smyslu toho rčení, brzy také zjistí, že když je „průchozí“ (jako když otevře žaluzie), nemají se vnější negativní (elektromagnetické, energetické, myšlenkové a akustické) vlivy na čem zachytit a prostě proletí.
A objeví a (na)trénuje umění „nepřekážet“ si (a svému moudrému tělu) jak racionalitou, která tvrdošíjně sama sebe přesvědčuje o své jedinečné neomylnosti, tak nezvládnutím obrany (proti negativním zprávám a spikleneckým teoriím), ale dokáže zvládnout i (už teď nebo v budoucnu ) vnější vlivy.
Chce to ale rozhodnout se a začít něco prakticky dělat. Nejen čekat, až to (štěstí, zdraví, vysněný partner, výhra ve Sportce) přijde samo. Přičemž do rubriky „něco dělat“ nepatří o svých bolestech hlavy psát na internet. Tělo je onen (hudební) nástroj, díky kterému můžeme oceňovat nádheru přítomnosti. A o tělo, tak jako o automobil, byt nebo pleť, je třeba pečovat. Třeba tím, že stále delším pobytem v přítomnosti nebudeme (obvyklým stěžováním si na ty druhé a osud, vypočítáváním problémů, a sledováním vražd a hororů na obrazovce jako trénováním negativního vyladění organismu) překážet sobě ani imunitnímu systému…
V létě mne na dvorku vyrušilo šídlo. Velká vážka. Říkal jsem si, že žije buď na nějakém tom zahradním rybníčku tady ve vsi, nebo dolétla až z rybníka Slatina. A podařilo se, přistihl jsem tam možná zrovna ji, a navíc spářenou – letěly svou dokonalost letu a tvaru ve dvojici, jedno šídlo na druhé (vážce). Nejsem Dan Bárta, abych je stihl vyfotit, ale právě rozdíl mezi vážkou pozorovanou v přítomnosti teď a tady, a tou na statické fotce, naznačuje i rozdíl mezi zázrakem (umění) být a žít teď a tady, a pastí iluze, že život je to na fotce (monitoru, plátně) nebo v plánu nebo ve vzpomínce.
(Neuspěchaná, vychutnávaná) přítomnost, to je, oč tu běží. A jedině dnes, v přítomnosti, člověk může začít tvořit lepší příště.
