Už jsem o tom psal a hovořil nesčíslněkrát (a sám sebe také často přistihuji při tendenci i když už dávno ne odsoudit, tak aspoň šmahem pominout, co nemám vyzkoušené): povrchní soudy po povrchním ozkoušení toho či onoho jsou zavádějící a notně zkreslující. V zájmu věci a člověka samého se rozhodně vyplatí věnovat se čemukoliv právě tak důkladně a poctivě, jako tomu, co mne živí (co umím a roky dělám).
Když skupina Relaxace slavila třicet let svého trvání koncertem v Atriu na Vinohradech, měl jsem tam také být. Pozván jsem byl a chvíli jsem i uvažoval o tom, že si na chvíli půjdu zavzpomínat. Když jsem totiž v roce 1979 odjel do Japonska, a mé zájmy přestaly být po dvou posledních úspěšných vystoupeních (s Jirkou Mazánkem na jarních, a s příležitostnou kapelou Amalgam na podzimních Jazzových dnech) hudební, hoši, se kterými jsem se zajímal o hudbu, které se teprve mnohem později začalo říkat „world music“, se nudili, a tak si založili Relaxaci.
Jirku jsem ke koncertování dostal já. Slyšel jsem ho jako jógína hrát na kytaru, a jeho neškolený, syrový a k posluchačům až necitlivý styl dlouhatánských improvizací mne zaujal: dokázal se dostat až do tranzu. Nikdo s ním ale nemohl hrát veřejně, protože vůbec neuměl držet rytmus (vypadával, občas hrál náhodné liché rytmy, občas zrychloval atd.). Já tehdy hrál na tabla, jejichž složité rytmy stejně nikdo nepoznal, a tak jsem Jirku doprovázel a přizpůsoboval se jeho změnám tak, že to vypadalo jako děsná exotika.
Od poloviny 70. let jsme nadšeně poslouchali (a půjčovali si a vzájemně přetáčeli) první elpíčka např. Stephana Micuse a polské skupiny Ossian a tehdy tak vzácné nahrávky klasické indické hudby. K vystupování jsme potřebovali „zřizovatele“, tedy nějakou organizaci (s razítkem), která by se za nás jaksi ideologicky zaručila. Dlouho jsem razítko nemohl sehnat, pak se ale ozvala jedna starší paní, kterou jsem znal ze svých akcí pro různé oddíly jógy. Dověděla se o našich potížích a sama se nabídla: byla totiž učitelkou v hudební škole a disponovala oním pro nás tehdy až mýtickým razítkem. A že nám ho klidně na ten zřizovací papír otiskne. Byl jsem jí moc vděčný a zeptal se, co za to. Ale, co by, mávla rukou, pak si ale vzpomněla: víš co, možná byste nám mohli zahrát na vánoční besídce. Já slíbil a zapomněl. Jenže když mi pak zatelefonovala, že za týden je besídka, a přijde tak 60 dětí s rodiči, a ať si dáme záležet, že to je akce která má nalákat nové zájemce ke studiu hudby, poněkud jsem znejistěl. Pak jsem ale dostal nápad a vybral jsem kredenc a na pódiu jsme s Jirkou a Karlem sestavili celou baterii obrácených hrnců (na jejichž dna jsme hráli měkkými paličkami), vybraných různě znějících šálků na čaj a skleniček, já přidal svou baterii samo doma dělaných perkusí (dřívek, nařezaných kovových tyčinek, dětských hraček a mysliveckých vábniček) atd. Opona se rozhrnula, a my si začali hrát. Dětem i jejich maminkám spadly brady a téměř 40 minut se ani nehnuly: to, co viděly a slyšely, rozhodně nečekaly. Nakonec jsme skončili, a rozhostilo se třeskuté ticho, které si ty děti intuitivně nechtěly nabourat potleskem. Až za delší dobu sál prořízl hlásek jednoho tříletého kluka, který sobě, mamince, všem připraveným a nám „hudebníkům“ pojmenoval, na co (na rozdíl od přestárlých profesorů na konzervatořích a naivních a poslušných studentek hudební východy na pedagogických fakultách, a většiny populace, která se pasivně nechává grilovat třicet let starou popinou z rozhlasů) přišel: „Mami, já už v životě nemusím na žádnej koncert!“ Mimochodem, dnes je z něho jeden z nejlepších hráčů na saxofon u nás.
O mnoho let později, kdy Vlasta Matoušek už vyučoval na HAMU, jsme tam zahráli záměrně podobně: už to sice nebyly hrnce, ale sestavy tibetských mís a steel drum, Ivo hrál indicky na housle, Vlasta už uměl (po návratu z Japonska) na šakuhači, a celé to bylo laděno improvizačně a netemperovaně. Polovina zvědavých studentů raději postupně s hrůzou v očích odešla, pár odvážných s hrůzou v očích zůstalo (aby pak opustili dosavadní způsob studia), a jen naši hudebně neškolení známí byli tou ukázkou, že tajemství hudby se lze dotknout i bez mnohaletého drillu, nadšení.
Naznačuji, že kdysi, před lety, byl každý, kdo uměl zahrát na sítár nebo tabla, králem (mezi jednookými). Jenže pak čas oponou trhnul, bylo možno jezdit i do Indie se naučil hrát „indicky“, a průkopnictví mělo být nahrazeno skutečným mistrovstvím. Oldřich Janota má pravdu: být českým Indem už dávno nestačí. Proto jsem na ten koncert nešel: byl jsem na podobném před deseti lety a zjistil, že hrají totéž a právě tak „česky“, jako před lety.
„Část rekvizit, které Relaxace dlouho používala jako charakteristické, se stává veteší. Tibetské mísy mají nadále svůj andělský zvuk sfér, ale oproti prvotnímu okouzlení už tušíme, že nás ke spáse nedovedou a že zvuky tibetské mísy, stejně jako třeba tibetské kadibudky, jsou prostě jen jedním ze zvukových projevů tohoto světa.“napsal Oldřich Janota ve své zprávě „o historii a přítomnosti české hudební improvizace“ (jak zní podtitulek článku Být českým Indem už nestačí, jenž je jakousi recenzí zmíněného koncertu Relaxace).
Těm, kteří nezůstali u jednoho vyslechnutí, kteří celé roky i pomocí tibetských mís pracovali na prohlubování úrovní poslechu a chápání souvislostí, a kteří se tak naučili skutečně naslouchat (i tomu co je za hudbou), těm nemusím zdůrazňovat, že zvuk tibetské mísy stejně jako zvuk tibetské kadibudky sice je jedním ze zvukových projevů tohoto světa, ale tady jde spíše o to, co z těch zvukových projevů získá posluchač. Jestli jen něco exotického a okamžitě zapomenutého, nebo naopak impuls k dalšímu studiu a nácviku slyšet víc, než nám kdy řekli.
Tibeťané mají záchod v prvním patře svých domků, a vykonávají potřebu dírou tak, že vše padá do přízemí, do většinou cihlami ohrazeného rohu chlívku. Výkaly se pak, smíseny se slámou a hnojem po dobytku, použijí při hnojení políček. Umývají si zadky vodou nebo hlínou.
Naznačuji, že zatímco pro nás je cinknutí mísy zvukem, připomínajícím ohlašování oběda, a závan praporu jen závanem praporu, pro Tibeťany je ovšem zvuk mísy tajemným pozváním do světa duchů (vibrací), kam dokáže vejít jen někdo, ale když už zvládne tajemství zvuku, zvládne zároveň i tajemství vesmíru. Protože zvuk je Bůh (Nada Brahma). Zvuk padajících výkalů jim sděluje zprávu (modlitbu) o dalším pozitivním příspěvku ke koloběhu života (bude pohnojeno políčko, bude obilí, bude campa), a vzdělanějším buddhistům i slavné rčení jednoho mistra, který na otázku Co je to Buddha? odpověděl: suché hovno na klacku (protože tehdy si mniši utírali zadek k tomu určeným klacíkem).
Tibeťan (a každý skutečný hledač) vidí a vnímá duchovno a posvátno v každém závanu modlitebního praporku nebo otočení modlitebního mlýnku. Kam se na intenzitu jejich víry a vytrvalost, s jakou ji provozují, hrabeme. Oldřich Janota má svou pravdu, z našeho europocentrického pohledu, ale zároveň nemá pravdu, protože mu nedochází, jak jinak (intenzivněji, pozitivněji, procítěněji, pravohemisférověji) zní zvuk mís a padajících výkalů Tibeťanům (jinak voní seno koňům a jinak zamilovaným).
Přál bych všem českým hudebníkům a jejich posluchačům, aby jejich nasazení (jak při hře, tak při poslechu a v životě) bylo nejméně tak intenzivní, jako je duchovnost Tibeťanů, a celému našemu plýtvavému světu, abychom se svými výkaly dokázali zacházet tak, jako oni. Protože jak mísa, tak zvuk „kadibudky“ mohou dovést člověka k osvícení, nebo přinejmenším k stejně intenzivnímu poznání, že hudba (a zvuky) jsou daleko víc, než nám řekli (jak kdysi zjistil i onen tříletý hoch). Naznačuji, že tibetská mísa a tibetská kadibudka jsou součástí tibetské (každodenní) duchovnosti, jen o pár úrovní výš než to, co si o svých mísách a nástrojích a výkalech myslíme (a jak s nimi zacházíme) my.
