Několik až třeskutých zpráv opět zapadlo v běžném bahýnku běžných „senzací“, jakoby se nechumelilo. Jenže když se člověk probere z letargie (zlo)zvyků a malomyslného mávání pomyslnou rukou (já to stejně nezměním), měl by žasnout. A pokusit se změnit alespoň svůj postoj ke zprávám, které jsou ze své podstaty třeskuté a potenciálně transformativní. Pak by zjistil, že ono se chumelí…
Na Marsu prý kdysi byl život. Díky novým elektronovým mikroskopům si vědci pořádně „posvítili“ na vzorky z meteoritu nalezeného před 25 lety v Antarktidě. Zajímali se o krystalky magnetitu – nikoliv nahodile uspořádané, ale v podobě, v jaké je produkují některé pozemské bakterie. Už před lety o bakteriích tušili – ale dosud neměli dost silné mikroskopy, aby si byli jisti. Už v roce 1996 udělal americký prezident Bill Clinton z meteoritu označeného ALH 84001 (objeveného v roce 1984 v Antarktidě) „celebritu“.
O dvoukilogramovém kameni prozradil, že je čtyři miliardy let starý, před 16 miliony let ho náraz jiného meteoritu vymrštil z povrchu Marsu – a před 13 tisíci roky dopadl na Zemi. „Hovoří to o možnosti života. Bude-li objev potvrzen, určitě to vnese úžasné porozumění do toho, co věda zatím zjistila o vesmíru,“ říkal o původním zkoumání kamene Clinton.
Skeptici tehdy zvítězili, ale současné citlivější přístroje umožnily vše přehodnotit: „Data ukazují, že meteorit je plný důkazů, které podporují existenci života na Marsu nebo v jeho podpovrchové vodě v dávné historii planety,“ napsal teď server Spaceflight Now. „Je to velmi silný důkaz života na Marsu,“ říká David Mackay, který se meteoritem zabývá od jeho objevu v roce 1984.
Copak tohle není zpráva zpráv? Copak lidem nedochází, že to znamená, že život existuje i jinde než na Zemi, nebo alespoň existoval? Že naše (většinou sebestředně chlubivá) izolovanost je právě takovou iluzí, jako myšlenka na člověka jako vrcholu evoluce?
Další zpráva, (já ji zaslechl ve „vědeckém“ pořadu rádia Leonardo), která prošla bez většího zájmu, jakoby se nechumelilo, se týká právě tvora, o které se všichni domníváme, že je synonymem překonaného pravěku.
Ptakopysk je zvíře velmi podivné a záhadné. Není tedy divu, že poslední objev jeho neobyčejných vlastností a schopností přišel až v polovině 90. let min. stol. Při studiu chování ptakopyska ve velkém akváriu vědci zjistili, že tento vačnatec reaguje na malé změny elektrického proudu. Začali jev zkoumat blíže a zjistili, že ve svém kachním zobáku má tenhle podivuhodně záhadný savec zařízení na detekci velmi slabých elektromagnetických polí. Jak vysvětlil výzkumník (jakoby se nechumelilo): „Každý, i ten sebemenší živočich, kolem sebe produkuje velmi slabé elektromagnetické pole, které je ptakopysk schopen detekovat, a tak ví, i ve velmi kalné vodě, ve které převážně žije, kde se nalézá jeho kořist.“
No není to převratná informace pro tisíce lidí, kteří vidí (nebo věří, že člověk je při určitém tréninku schopen kolem hlav a těl jiných lidí vnímat tzv.) auru, tedy jakési slabé elektromagnetické pole (umožňující rozpoznat případné nehomogenity, tedy poškození a příčiny zdravotních i duševních potíží)? Není to facka jako hrom do tváří všech těch, kteří považují ptakopyska (a jiná zvířata, a rostliny a jinou havěť, ba dokonce lidi domorodých kultur) ze méněcenné, nedosahující kvalit „člověka“? Není to naopak výzva začít (hinduisticky a buddhisticky) vnímat všechna ostatní stvoření (a celou přírodu) spíše jako zázrak, než místo pro dobývání a exploataci? Obávám se ale, že většina lidí by nádheru a závažnost téhle zprávy nezaznamenala, ani kdyby je kopla do zadku.
Jistě, lidský mozek je zázračný, ale také zázračně snadno obalamutitelný: dokáže se nadchnout tajemstvím vesmíru a lidské duše, zároveň ale se nechá zblbnout dobře udělanou reklamou (a iluzorností svého způsobu vnímání a davem atd.): už nepozná, co je důležitější. Rozbíjí atom, dobývá vesmír, ale v globálu je nepoučitelný a stále zrychlujícím se tempem směřuje, jakoby se nechumelilo, ke globální katastrofě.
Jenže ono se chumelí. Přitom umění rozeznat důležité od povrchního se dá trénovat také právě rozpoznáváním těch zpráv, které převrací naše dosavadní chápání sebe a světa kolem nás.
P. S.:
Pátrání po životě mimo Zemi je základní výzkum nejvyššího kalibru, u něhož nikdy nevíme, kam nás zavede, jak nám zamíchá s každodenním životem. Nalezení mikroorganismů kosmického původu by přineslo množství poznatků, jejichž význam si neumíme představit, stejně jako další a další otázky, které si dnes neumíme ani klást. Jeho význam si nemůžeme s ničím srovnávat – ani s objevením Ameriky, ani s vysazením prvních lidí na Měsíci. Byl by to výbuch nových poznatků, který by převrátil život pozemský. Karel Pacner, MfDnes
