(s novinářkou o ženách a porodech)
„Dobrý večer, připravuji pro časopis Instinkt článek o tom, jak ženy hledají samy sebe a naplnění svých duchovních potřeb. Vzhledem k tomu, že se dlouhodobě věnujete právě ženám a jejich duchovnímu životu, obracím se na Vás s prosbou o zodpovězení několika otázek. Postačí mi vždy několik vět. Prosím, odpovězte mi do čtvrtka,“ napsala mi v úterý Ludmila Hamplová, která v poslední době „proslula“ několika jistě dobře míněnými, ale poněkud tendenčně a konjunkturálně psanými články o porodech doma. A tak jsem co nejstručněji odpověděl (viz níže), navrhl možnost delšího rozhovoru, a uvidím(e), co z toho bude.
1) Co ženám v současnosti nejvíce chybí?
Hrdost na to být ženou, schopnost odolat nátlaku rozvedených kamarádek a televizních (a časopiseckých) reklam, informace o tom, jak jsou muži jiní, a umění občas „prohrát“.
Ale nedivím se jim, až tak za to nemohou. Byly většinou špatně porozeny, nemají se rády (např. v Indii holčička první menstruaci slaví týden s celou rodinou), a jsou dnes zmateny: místo aby byly více ženami, bojují (mužskými formami) za větší uznání – aby končily v materiální hojnosti, ale nešťastné a samy, bez stálých partnerů.
2) Proč podle Vás ženy vyhledávají různé duchovní semináře a akce? Co si z nich odnáší?
Protože jim nikdo neřekl, co to obnáší být ženou (nezvládají své hormony), snaží se vzdělávat samy, jenže lektorky mnoha takových seminářů jsou v naprosté většině jen o pár lekcí před účastnicemi. Zcela zde chybí nějaká ženská duchovní a morální autorita (herečky a bulvární časopisy moudrou ženu rádkyni nenahradí).
A tak houfně navštěvují semináře (říkám tomu syndrom seminářové bohyně). A co si asi mohou odnést ze semináře Bohyní sexu za víkend – než ještě větší zmatek v hlavě? Nedojde jim, že zatímco s kamarádkami si hezky popovídají, s partnerem to prostě není (evolučně) možné. Místo, aby po návratu (z takového semináře) toho svého pohladily a pomilovaly, vynadají mu, že jim zkazil život a milovat neumí.
3) Jaké ženy přicházely a přichází na Vaše semináře? Lze je nějak charakterizovat, např. věkově?
Všech věkových kategorií, zvídavé, a dnes už i přece jen více informované než před deseti, patnácti lety. Jsou sebevědomější, ale mnohdy zbytečně útočné a předem naježené (ať začnou muži, křičí vždy, když vyprávím, že jedině ony mohou začít měnit svět, třeba jen tím, že své muže a syny začnou chválit). Bohužel, většinou chtějí vyřešit vlastní nejistotu obviňováním svých partnerů, a někdy i mužů všeobecně.
A spěchají: zatímco psycholožka C. Pinkola Estés psala svou knihu dvacet let, české rychlokvašené šamanky chtějí běhat s vlky už za víkend.
4) Ve své tvorbě se věnujete také těhotenství, porodům a mateřství. Proč právě těmto tématům? Jak na Vaše názory reagují ženy samotné?
Když jsem před dvaceti lety zjistil, že na svých muzikoterapeutických seminářích pomáhám učit zpívat již druhou generaci žen, a když jsem před deseti let (při narození první vnučky) zjistil, že české porodnictví je stále hluboko v socialismu, a že na způsobu porodu záleží např. i to, jestli bude dítě klidné, zdravé, optimistické a hudebně či jinak nadané, tedy také jestli bude umět zpívat, soustředil jsem se poté ne na řešení důsledků, ale na prevenci.
Dnes už to nebývá tak zjevné, ale ženy mi většinou z počátku vůbec nevěřily a stále nevěří. Jedna studentka zdravotní školy mi po přednášce na téma přirozené porody a jejich výhody (mimochodem, učitelky z mých přednášek raději houfně rovnou hned po začátku odcházejí) řekla: „No, znělo to moc zajímavě. Ale kdyby to byla pravda, tak bychom se o tom přece už dávno učily!“
Ženy mi nevěří, zvláště když vyprávím, že jsou na tom lépe než muži (zatímco muž musí např. celé roky meditovat, aby se dal duchovně do pořádku, ženě stačí pravidelně si popovídat s kamarádkami, a pak přirozeně a nejlépe orgasmicky porodit) a že v příštím životě bych chtěl být ženou. Nebo že stačí, aby si v těhotenství zpívaly a vše bude optimální (Čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím líp děťátko všestranně prospívá). Ale už je to lepší, ještě nedávno mne v diskusích a v e-mailové korespondenci jen napadaly, urážely, pomlouvaly.
On totiž současný ( i ekologický) stav společnosti zrcadlí i to, jak přistupujeme coby společnost k těhotenství, k porodu, k výchově dětí atd. Všichni jsme oběti obětí. Děloha je přitom prvním ekologickým prostředím, tvrdí prenatální psychologové: jak se k dítěti chováme, když je ještě v děloze, tak se pak ono bude v dospělosti chovat ke společnosti a okolí.
V článku (Instinkt 49/09) vyšlo toto: „Ženám chybí hrdost na to být ženou, je jednoznačně přesvědčen duchovní učitel a guru alternativní ženské spirituality Vlasta Marek. Současná společnost je příliš mužská a ženy mají problém se prosadit. Navíc jich chybí ženské duchovní vzory. Podle něj ale ženy za svou situaci ale nemohou: „Byly většinou špatně porozeny a nemají se rády. Ženy jsou dnes zmateny, místo toho, aby byly více ženami, bojují mužskými formami za větší uznání, aby skončily v materiální hojnosti, ale nešťastné, samy a bez stálých partnerů“, dodává.
A o kus dále: „Ženám nikdo neřekl, co obnáší být ženou, a tak se snaží vzdělávat samy, jenže lektoři mnoha takových kurzů jsou v naprosté většině jen o pár lekcí před účastnicemi“, upozorňuje guru Vlasta Marek. Podle něj mají návštěvnice duchovních seminářů syndrom seminářové bohyně a jsou závislé na dalších dávkách duchovna.
A tak jsem autorce napsal:
Píšete: „Porodníci vyprávějí o případech, kdy až dlouhé přemlouvání zatvrzelých matek odmítajících císařský řez i v nejkritičtějším stavu zachránilo život jim i jejich dítěti“. A v jiném článku v témže čísle: „Lenka Mauderová si po narození svého syna prožila doslova peklo… Poporodní psychóza přichází plíživě… Drtivá většina žen prožívá tak zvané poporodní blues.“
Porodníci ženám zatajují, že skutečnou příčinou komplikací (a následných císařských řezů) jsou právě oni a jimi ženám vnucený systém, kdy k porodu dochází v nepřátelském prostředí: chybí intimita, teplo, šero, pocit bezpečí. Právě takto odcizené porody a zasahování lékařů do přirozeného průběhu přirozeného porodu způsobují, že celý složitý hormonální systém je přerušen a tělo a psychika rodičky pak reaguje: porod se zastaví – a nastoupí operatér a císařský řez je pak skutečnou záchranou. Jenže to vše, jakkoliv hrdinsky to vypadá, je až důsledkem předchozí ignorance mužů porodníků. Právě proto, že drtivá většina žen rodí v porodnicích, následně nedokáže navodit mateřské city, je zmatena, a dostaví se laktační psychóza nebo poporodní blues… což jsou zdravotní komplikace, které ve společnostech, kde ženy rodí v bezpečí (domova nebo malého porodního domu) prakticky neznají.
Až budete příště psát o poporodní psychóze, zjistěte si nejprve, jak probíhal porod. Když je mléko (jak v porodnictví, tak co se týká emancipace za každou cenu a seminářových bohyň) rozlito, je nesmyslné psát články o spotřebě hadrů na vytření a důležitosti a nezbytnosti jejich výroby i výrobců.
Paní novinářka zareagovala okamžitě: Děkuji za Vaši reakci. Nicméně oba texty jsem konzultovala, jak s gynekology, tak psychology i psychiatry. Tedy si za vším, co jsem napsala stojím. Schválně jsem dohledávala, jestli je laktační psychóza moderní záležitostí a zda je možné vyhledat spojitost mezi medicínsky vedenými porody a jejím výskytem. Nicméně jsem narazila na skutečnost, že laktační psychóza je popisována už od starověku, kdy se rodilo zcela „přirozeně“.
Odpověděl jsem:
Měla jste „to“ ovšem, pro vyváženost, konzultovat také s matkami, které třikrát porodily doma, a zadat si ve vyhledávačích třeba výzkumy publikované v časopise Midwifery Today.
Od starověku totiž hrály roli i ostatní negativní vlivy a podmínky v rámci těhotenství (hlad, stresy válek, nemoci, neinformovanost žen atd.). „Přirozeně“ se rodilo jen na císařských, královských či šlechtických dvorech. Viz i můj fejeton Hlásím se o Nobelovu cenu…
Vím, můj hlas byl a ještě stále je osamocen, ale doufám, že se ještě vy dožijete stavu, kdy porodníci budou vědecky odůvodněně přednášet o tom, že jedině porod v malém porodním centru, v intimitě, šeru, teple, a bez přítomnosti mužů, je normální a bezpečný…
Zkuste se pročíst mými blogy v rubrice Ženy a porody, a pak se mnou udělat rozhovor na tato témata… anebo si aspoň položit otázku: „Co kdyby měl pravdu?“
A nejde o mne, ale o Vernyho, Freibergha, Leboyera, Wagnera, Odenta a další… a o rodičky a budoucnost světa…
