Jednou z výhod dlouholeté práce na „bdělém vědomí“ (nebo taky nácviku umění být vždy teď a tady, a co dělám, dělám na 100%) je jistý automatismus, s jakým lze vidět minci jakoby zároveň z obou stran. A výsledná lehkost a samozřejmost, s jakou na hladině mysli vyvstávají alternativní řešení a tím i schopnost „moudře“ poradit. Pokusím se, na příkladu komentářů ke dvěma z četby vybraným ukázkám, poodhalit další a hlubší souvislosti příčin stále hlubší propasti mezi sny a skutečností, mezi ženami a muži (které povrchního a spěchajícího čtenáře možná nenapadnou). Třeba tak někomu „připravenému“ pomůžu. A těm snaživějším snad naznačím, co všechno se může v trénované a efektivní, emocemi nezpožděné mysli za pár desetin vteřiny „rozvinout“…
„Našla partnera, který ji měl rád zpocenou a slanou a v jejím milovaném běžeckém úboru, který ji měl rád al fresco a al dente a kořeněnou vším, co téměř dvacet let schovávala ve svém libidu.“ Ian Macdonald, Řeka bohů
Tisíciletá snaha žen přizpůsobit si své muže (a změnit je k obrazu svému) nemá emancipované řešení, protože hruška nikdy nepochopí jablko. Přitom jak romantické romány a filmy, tak sny (hojně zalévané strakatými časopisy a televizními reklamami) žen překypují vizemi milionářů na bílém koni (nebo v bílém Mercedesu), jejichž koníčkem jsou domácí práce. Přitom většina mužů sní o ženě, která by neměla tolik napomínacích a naježených řečí, byla prakticky vždy ochotna a schopna se pomilovat (protože v oné první fázi zamilovanosti to přece ženy dokáží) a pochopila by jeho ironické komentáře a mužské provokativní žertování. Rádi by, aby ženy byly zároveň jako jejich kamarádi, ale navíc sexy a schopné udržet domácnost v pořádku.
Všichni nakonec předstírají, že jsou někdo jiný, hezčí a přítulnější (líčení řas a obličejů žen je jedna z nejškodlivějších lží téhle společnosti, a hormony způsobená radikální změna mužů v hrdličky v období zamilovanosti pak nevydrží více než dva roky).
Každá společností (matkou, babičkami, autoritářskou školou a diktátem společnosti a módních trendů) zmanipulovaná žena přitom někde v hlubokém nitru je schopna a dokonce i ochotna milovat toho svého takového, jaký je: tedy i poněkud nepořádného (on ale skutečně to smítko na umyvadle nebo pod gaučem nevidí), zapomínajícího na výročí svatby nebo dokonce narození (evolučně mužský mozek pracuje ne s detaily, ale s výhledy, plány a prognózami). Každá žena ve svém nitru mužskou silou tak trochu opovrhuje, ale zároveň sní o tom, jak ji pevně sevře v náručí, zvedne do výšky a mrskne s ní do postele.
V tomto smyslu jsem stále smutnější z toho, že kdykoliv kdekoliv poznamenám, že každá žena je, umí-li to, svému muži bohyní, archetypem ženství, právě tak jako každý muž může být své ženě archetypem mužnosti a oporou, reakcí bývají jen nevěřící a odmítající úšklebky.
Navíc málokomu dochází, že skutečné dlouhodobé bezpodmínečné partnerství (manželství) je velmi vzácné: aby se dva tak jiné vesmíry sladily, je potřeba zázrak a rostoucí kupa kompromisů (které jsou snadné, když člověk nic nečeká, ale je připraven na všechno). Připomenu dávný americký „vtip“: dva bývalí spolužáci se vždy za pět let setkají v jednom baru. Zatímco jeden ukazuje fotografie svých milenek a potom manželky a potom dalších a dalších dětí, ten druhý je stále posmutněle sám. Stále hledá svůj ideál. Když se opět potkají, ten druhý je stále smutný, jenže na obvyklou otázku „Stále jsi nenašel ten svůj ideál? odpoví: „Ale našel.“ „Cože,“ vyděsí se první, „tak proč jsi tak smutnej?“ „Protože ona taky hledala svůj ideál.“
A tak zmínka o muži, který ji měl rád „al dente“ a „kořeněnou vším, co celý život schovávala ve svém libidu“, je vzrušující představou jak pro ženy, tak pro muže: s touto ženou, a pro tuto ženu, je milování (ale i soužití) dokonalé, nepředstírané, nezmanipulované, přirozené jako dýchání, a v důsledku toho nakonec i oněch orgasmických pět centimetrů nad zemí.
„S čím byste si hrál, kdybyste byl dívka?“ Zeptali se Woody Allena. „Nejspíš se svými ňadry,“ odpověděl.
Tak jako žonglér musí být dokonale teď a tady, s vypnutou racionalitou (musí zapomenout co se učil a naučil vědomě, a nechat natrénované tělo, ať si poradí), tak i komik, který musel roky bavit živé publikum narážkami a okamžitými vtipy (přičemž „myslet“ na vytvoření nějakého vtipu nefunguje), tak se i Woody Allen naučil (spolu)pracovat se svou intuicí. Určitě i on býval překvapen, jaká to moudrost z něho občas vypadla. Naučil se zapomenout, co ho učili, improvizovat na teď a tady okamžiky, a žonglovat se slovy.
Na první úrovni je to (z hlediska čtenáře) vtipné a automaticky smích provokující zjištění, že i slavný komik býval a snad i je potrefen evolučním a společenským prokletím mužské sexuality, tak snadno vzrušitelné pouhým pohledem na ženská ňadra (cizí neštěstí potěší).
Na druhé úrovni člověku dojde, že to je vlastně pravda: kdyby byl Woody dívkou, byl by jí jen jako herec, stále v mužském a tedy mužsky reagujícím těle (pro něhož je hlazení tak podivně měkké a přitom ladně a oble uspořádané hmoty nehmoty tou největší touhou a nakonec i slastí).
Na další úrovni člověku dochází, jak je nemožné a nesmyslné očekávat, pokud je člověk muž, že ženy budou reagovat, jako kdyby byly já (muž), a to celé naopak.
Nakonec člověku dojde, že Allen na tu jen zdánlivě nesmyslnou otázku (protože všechny otázky jsou dokonalé, a neexistují blbé otázky: až na výjimky existují jen a jen blbé odpovědi) odpověděl tak pravdivě a upřímně a dokonale, jak to jen šlo a jde. Tím ovšem zároveň všímavým poodhalil i nemožnost a nesmyslnost snah žen (ale i mužů) partnera přizpůsobit sobě samé. Nebo jinými slovy, racionalitou projevit iracionalitu. Protože slova jsou past a myšlenka se (přečasto) dělá v ústech (ne v mysli).
A v jiné souvislosti, naivní představy mládí jsou v naprosté většině jen a jen naivní, a člověka neposunou. Protože jen málokdo dokáže překonat vlastní (navíc většinou iluzorní) limity. V jisté chvíli se každý (a každá) dospívající přestane vyvíjet emočně (to už v sedmi letech) rozumově (to často po vychození školy), i lidsky: nikdy nepozná sám (sama) sebe, nikdy nenaplní všechny ty možnosti, které mu zázrak života (osudem, evolucí) nabídl.
„Kluk“ v muži si pak nedokáže představit nic, co je nad úrovní kluka, a jeho odpověď je logická: dívčí ňadra ho fascinovala od dětství, tak kdyby byl dívkou… jenže co s muži a ženami, kteří a které zůstanou na doživotí na oné instinktivní, základní (zvířátkovské) úrovni?
Již hezky dlouho naznačuji, že to, jací jsme, a na jaké úrovni žijeme, hlubinně souvisí s tím, jak jsme byli porozeni, vychováni, hlazeni, chváleni a bezpodmínečně milováni. A opačně, když začneme své blízké a děti a přátele ale i nepřátele hladit a chválit (a ženy své děti rodit přirozeně a bez lékařských zásahů, tedy orgasmicky), možná ne hned, ale určitě za dvě tři generace bude svět plný lidí, kteří naleznou své potenciály, budou umět překonávat své limity, a vzájemně se budou milovat takoví, jací budou: tedy klidně i zpocení a slaní, al dente, přirození, kořenění sny a možnostmi …
