„Udělal jsem to dobře?“ ptává se jeden student, když popisuje své životní příběhy a problémy, a hned má tendenci rozebírat, navrhovat, popisovat. Opakovaně mu v takových chvílích cituji odpověď jednoho zenového mistra, který se v takové chvíli studenta provokoval protiotázkou: „Když už maluješ žížale nožičky, proč pak ještě přimalováváš botičky, ponožtičky a dokonce i tkaničky?“ Pokusím se na dvou příkladech naznačit, že právě slova jsou dnes stále větší problém, a jak z té pasti ven.
Žijeme dobu, kdy jsou slova rozbředlá, nepřesná, mnohovýznamná a významově posunutá, takže porozumět řečenému (ale i psanému) je stále obtížnější. Dávní zenoví mistři vymysleli systém kóanů (již před těmi tisíci lety jim došlo, co nám až koncem minulého století: že totiž slova jsou nebezpečná a že jazyk je past). Dnes totiž (díky funkční magnetické rezonanci) víme, že když chceme problém vyřešit tím, že ho rozebíráme, a neustále o něm mluvíme, paradoxně jej posilujeme: trénujeme. Mozek si zvyká a pomyslná „kolej“, ve které se pak ego pohybuje, je tím vyježděnější, výhybka hladší, a tendence pak automaticky vždy zapadnout to téhle tak používané koleje výraznější a nakonec převládající.
„Co mám tedy dělat?“ zeptal se zbytečně a jaksi navíc. Především, a to je rada všeobecně platná, neokecávej, poradil jsem mu. Nerozebírej. Tehdejší situaci jsi vyřešil, a protože nejlepším důkazem kvality stromu je jeho ovoce, a tehdy to skončilo vzájemným smíchem a uvolněním, máš tak důkaz, žes to udělal správně. Jenže tím momentálním slovním rozebíráním jen trénuješ svou nejistotu, a příště se budeš opět muset ptát. Soustřeď se na ten pocit, který jsi tehdy měl. Protože právě (pravohemisférový) pocit ti příště umožní vyřešit situaci, která bude jiná, a ty zareaguješ jinak, jinými slovy, která ovšem dnes ještě neznáš. Právě protože si budeš jist, a holistická vzpomínka na pocit (protože slovo je jen zcenzurovaná miliontina původního pocitu) tě vyladí a uvolní, situaci v nějakém budoucnu vyřešíš. Zatímco kdybys přece jen nějak dospěl ke slovnímu návodu, příště, protože situace bude samozřejmě jiná, a i ty budeš jiný, zpanikaříš, protože konkrétní slova ti budou k ničemu. A nejistota se prohloubí.
Zvláště ve vztazích mezi muži a ženami je to, co se týká slov, vždy na ostří žiletky: něco je vhodné teď, ale už nikdy nebude, a význam mužských slov je ženami interpretován dle ženských slovníků a mustrů. Muž se nikdy nezavděčí, ale pokud si uchová svou niternou jistotu, a občas slovní přestřelku, která stejně nikdy nic nevyřeší, ukončí pevným objetím nebo dlouhým polibkem (ale pak se nevychloubá jak jí to nandal), nejen že zachová svou a její tvář, ale navíc začne ženě imponovat.
To ona zneužitelná a dnes tak nepřesná slova (a jejich následné interpretace) jsou, zvláště ve styku dvou tak odlišných pohlaví, skutečným problémem, ne to, co si ona či on myslí. A pokud jde o spory a hádky (a dokonce rozchody a rozvody), vždy jde právě jen o slovní nedorozumění (a neschopnost „prohrát“). Až na výjimky na konci delších období vzájemných rozepří to ani ona ani on nedělají schválně (tak jako žádné dítě na světě, až na výjimky těch dlouhodobě ponižovaných a drezúrovaných, nezlobí schválně).
Paradoxně tak popisem problému (nezdaru, nejistoty) posilujeme původní stresovou neschopnost a nejistotu, a příště situaci, protože budeme o kousek nejistější, opět nevyřešíme. Obvyklé vypočítávání důvodů proč to či ono nešlo a nepodařilo se, nebo co všechno negativního se stalo, když k tomu došlo, je třeba zarazit v samém počátku (a nemalovat tak žížale nožičky, botičky a dokonce tkaničky). Nejhorší je, když podlehneme čistě subjektivním konstrukcím, slovům, a pak dále slova rozebíráme, jakoby existovala. Padáme do pasti prvního významu a ten bereme za nezměnitelnou danost.
„Jak se chovat když sedím u umírajícího, jak mu pomoci?“ zněla jiná otázka. Jediný způsob, jak pomoci umírajícímu, je být s ním. Neokecávat, nepřetvařovat se, nepředstírat… protože umírající podvědomě velmi dobře přetvářku (jak dnes vědí i lékaři) vycítí. Jistě, je třeba rituálu, aby se člověk podvědomě rozloučil, a něco ukončil. Když jsem se poprvé rozváděl, když jsem pochopil, že manželství už nelze zachránit, zamkl jsem se, aby mne nikdo nemohl vyrušit, a hodinu jsem na koberci brečel. Celou hodinu, abych se dostal „za“ emoci, za pláč, za smutek. Aby se nitro vyčistilo. Proto taky jsou po svatbách i pohřbech, po těch velmi emočních okamžicích života člověka, slavnostní žranice. Endorfiny, vyplavené konzumací jídla, zklidní psychiku, a smutnou událost uzavřou tak, aby už v budoucnu emočně (a tělesně) nezatěžovala.
„To se mám radovat z toho, že někdo umírá?“, zazněla rozhořčená námitka. Ale to je jen povrchní interpretace poplatná společenské zvyklosti. Jde o to přistupovat k umírajícímu s vyrovnanou, klidnou myslí, protože jedině taková (koherentní, harmonická) mysl poskytne umírající (zmatené, stažené) mysli útěchu: pozvání do klidu a míru.
Teď to ale ještě posunu – pokročilý člověk by se měl dokázat ze smrti v tom konečném slova smyslu „radovat“. Jsou známy reakce zenových mistrů, kteří přímo nařídili svým studentům, aby jejich smrt oslavili (a nedávný příklad Ivana Medka). Jsou známy tibetské rituály a nácvik umírání. Ram Dass zvládl umění jen tak sedět u umírajícího, právě tak jako Elisabeth Kübler-Rossová, a oba o tom napsali velmi krásné knihy.
Právě tak bychom se i my mohli a měli (poté, co si vychutnáme rituál smutku) naučit radovat, když umře někdo, kdo prožil nádherný a smysluplný život (a konejšivému soucitu k tomu, komu se to nepovedlo). A kdy jindy a kde jinde to nacvičit, než když sedíme u umírajícího?
Padnout do pasti slov umírající a smrt je tak snadné. Lepší je ale onu past (v programu své mysli, tedy ve svém softwaru) objevit, a pak se pokusit nacvičit umění z ní vystoupit. Umírání není problém, zvládnu-li to, samo slovo umírání je problém. To není dýmka, zní slavný nápis na Magrittově obrazu dýmky.
Opakuji: budu-li se problémem slov zabývat, budu problém sám o sobě nacvičovat (tedy trénovat stažení těla a mysli a následnou neschopnost se uvolnit, a to, co vypadalo jako problém, prostě vyřešit). Naše civilizace trénuje problémy s velkou intenzitou, a s velkým nadšením padáme do pastí slov. To slova, popisující důsledky zemětřesení, nebo neschopnost nějak účinně pomoci, jsou problém. Těmi se zabýváme, místo abychom se rozhodli neokecávat, a být (tedy aktivně jednat).
To slova špiní víc než cokoliv jiného, a víc než sama špína: ta se dá umýt (proto buddhisté nesfoukávají plamen, když zapalují vonnou tyčinku, fouknutím, tedy z „nečistých“ úst, ale mávnutím dlaně). Neumíme se od slov umýt. Lidská mysl je už (médii a záplavou slov a řečí, vidíte, i já musel použít spoustu slov, abych osvětlil o co tu jde) tak zmatena, a dlouhodobě tak ušpiněná (tak dlouho nemytá), a je tak fascinována slovy, a ne jevy, které slova měla pomoci identifikovat, až jsme se octli v bludném kruhu propletených slov a máme skutečný vážný problém. Naše slova umírají.
Tak jako v hudbě, kdy si K. H. Stockhausen před půlstoletím uvědomil, že těch not a tónů je tolik, až přestaly fungovat, a že je třeba se vrátit k jednomu jedinému tónu, k jedné frekvenci – a v ní pak objevil další říše, tak je třeba se vrátit k jednomu jedinému slovu, a to znovu uslyšet a pochopit, tak je třeba si sednou k umírajícímu, ztišit se, a jen tak být. To je jediný možný způsob, jak znovu uslyšet. A znovu možná pochopit, co to je člověk. A že problém není ani život, ani smrt a umírání. Problém je naše přílišné zabývání se problémem.
Tibetští lamové, stejně jako dávní zenoví mistři a někteří současní duchovní myslitelé vědí, že je možné zvládnout život, právě tak smrt, jako radost. A naznačují i nám, že se tohle umění dá, jako ostatně všechno ostatní, nacvičit. Také tím, že budeme život i problém (umírání i smrt) brát v zásadě jako radost.
