Po příjezdu z Japonska a naivního začátečnického zklamání z toho, že jsem tam nedosáhl osvícení (viz kniha Český zen), jsem naštěstí hned vzápětí, roce 1980, odjel do Polska za korejským zenovým mistrem, respektive jeho „školou“ Kwan Um. Když jsem pak o rok později mistru Seung Sahnovi zabouchal na buben (jako odpověď na kóanovou otázku Jaký je zvuk bubnu?), už jsem jako hudebník a bubeník, a zároveň hledač duchovna a buddhista věděl, že právě tohle je má cesta k duchovnosti (a proč a jak se nejen v téhle sektě užívá zvuk). Kwan Um znamená vnímej zvuk světa, a hodinové zpívání v chůzi bylo pro řadu českých intelektuálů tou nejtěžší zkouškou jejich lpění na tom, co jim kdy o duchovnosti a zpěvu a hudbě řekli.
Od počátku 70. let jsem se úspěšně pokoušel zůstat svobodný (ten nejsvobodnější půlrok od jara do srpna 1968 se navždy zapsal do myslí naší generace) pomocí rocku a hudby jako takové, a zároveň jsem přepisoval, četl a šířil tehdy první informace o možnosti objevit a kultivovat duchovnost (jóga, meditace, objev zenu). Po roce 1975 jsem už obě tyhle činnosti, hudbu (stále tišší a víc „etno“) i meditaci (joga a po roce 1977 i zen buddhismus) začal intenzivně provozovat souběžně: zjistil jsem totiž, že hudba a duchovnost jsou dvě strany téže mince.
Současně se zenem šlo i o hudbu: rozhovor s českým bubeníkem pro tehdy jediný japoský rockový měsíčník.
Všechny mé aktivity 80. let se pak nějak dotýkaly zvuku: dlouhatánská série přednášek (o indické hudbě) a koncertů s tehdy jediným hráčem na sítár Emilem Pospíšilem, série přednášek i článků pro Jazzovou sekci SH (a později Sekci mladé hudby), organizace různých koncertů (nejen mé kapely Amalgam), přednášky pro underground, pokus zahrát na gong v srpnu 1986 (a následná dvouměsíční vazba a odsouzení za poškozování zájmů republiky v cizině, viz Kafkův pank).
Od dob dospívání jsem přímo fyzicky cítil rozpor mezi tím, co o hudbě říkají dospělí, a co jsme cítili my, účastníci rockové revoluce, která změnila svět (opakuji pro mladší: my jsme na tranzistorových rádiích poslouchali na Radiu Luxemburg Beatles a Who a Rolling Stones a Dylana a Donovana a spol. přímo, prakticky hned, když vydali ten který singl). A tehdy ve mně vzklíčila buřičská věta „Jak to, že nám o tom neřekli?“, a odhodlání s tím, nejen pro sebe, něco udělat.
V jednadvaceti letech jsem těžce onemocněl a ohluchl na jedno ucho. Tím víc jsem utíkal ze světa reálného socialismu a pokrytectví rodičů a učitelů do světa svobody… Pár dnů poté, co jsme v Praze (1986) přivítali, tehdy ještě soukromě, Ole Nydahla (budoucího věrozvěsta tibetské odrůdy buddhismu, a to už jsem měl za sebou celou řadu koncertů i na gongy i v prostorách Národní galerie), jsem v malé cele ruzyňské vazební věznice, kde bylo zakázáno zpívat, stále dokola, mantricky, zpíval jen pro sebe písničku Simona s Garfunkelem Sounds of silence… protože jsem už z vlastní zkušenosti věděl, jak pravdivé je to dvousloví, a jak silná je hudba, která funguje: například ta indická, jen melodie a rytmus, prodloužila život Emilovi o dvanáct let.
Tehdy v Katovicích i ve Varšavě (1981), když zazenisti chodili kolem tělocvičny a zpívali naplno Kwan Seul Bosal (v korejštině jméno bodhisattvy soucitu) a bouchali do tamburín a chřestili nejrůznějšími chřestidly (a čeští kunsthistorici a psychologové a učitelky se první půlhodinku typicky styděli, ale pak kolektivní atmosféra přemohla jejich stud a masku vzdělanosti a i oni se uvolnili a zpřirozeněli), to ve mně rezonovalo zadostiučiněním a potvrzením, že jsem si kdysi vybral správně: cestu zvuku.
Právě protože jsem slyšel jen na jedno ucho, musel jsem se víc soustředit a snažit a naučil jsem se vnímat jakési kvazi stereo: šel jsem, přes všechno, co se do mě snažili natlouci učitelé (seď rovně a ani se nehni, tohle je Beethoven, velmi vážná věc) intuitivně a tvrdohlavě dovnitř, právě tak, jak se to při poslechu jakéhokoliv zvuku má. Opakuji, zatímco oko hledá, ucho nalézá.
Pak jsem si z Holandska (1989) přivezl knihy Joachima Berendta Nada Brahma ( v překladu Zvuk je Bůh) a Ucho je cesta, které mi potvrdily, co jsem si o hudbě a zvuku myslel a co jsem zažíval v šedesátých letech v kostele sv. Jakuba na nedělních varhanních koncertech: hudba je daleko víc, než nám kdy řekli. A o to víc jsem se ve svých článcích a na přednáškách ptával: Jak to, že nám o tom neřekli? To už jsem ledacos věděl i teoreticky a snažil se o to, přes odpor odborníků (nebo jejich pozice mrtvých brouků), podělit.
Dnes píšu o tom, jak by se změnil svět, jen kdyby těhotné ženy celá těhotenství prozpívaly, jak zvuk, hudba a zpěv léčí a povznášejí na cestě k duchovnosti, a právě teď také o tom, jak bylo důležité nikdy nepodlehnout nátlaku a vytrvat na cestě zvuku. A provokuji třeskutými přednáškami na konzervatořích (byl jsem na dvou, která další se odváží si mne pozvat?). Protože kdo se jednou naučí vnímat zvuk světa takový, jaký je, tedy nezkreslený diktátem doby, rodiny, školy, módy, peněz, úspěchu, už vykročil správným směrem.
Mimochodem, tamní studentky už mne občas mohou citovat, a má kniha Hudba jinak už je součástí fundusu ostravské univerzitní knihovny, zatímco Tajné dějiny hudby tam stále ještě nejsou.
Když mne tehdy pustili z vazby (a vrátili mi předměty pro vykonávání trestné činnosti, tedy gramofon a elpíčka a kazety), pustil jsem si doma opatrně minutku Sounds of silence, a vybuchl požehnáním radosti z existence právě tak, jako když jsem vyluštil svůj první kóan (jaký lepší důkaz, že hudba a duchovnost jsou dvě strany téže mince, jsem mohl dostat?). Věděl jsem naprosto jistě, že své předsevzetí z vězení, totiž že nebudu hrát dokud moje vlast nebude svobodná, a pak že naučím Čechy znovu hrát si (na hudební nástroje) a zpívat, splním.
Už je to tady. Dnes, o několik rozebraných knih, CD, a o stovky fejetonů a přednášek a seminářů a koncertů později, svá hesla (a vesla) už ani nemusím předávat jiným, mladším: současná generace už nemusí bojovat o svou vnitřní svobodu (hrát a zpívat) s pokrytectvím dogmatické ideologie (ona se musí utkat s nenasytným konzumem), ale zato si nezapomněla hrát.
Nové současné hudebně duchovní nástroje na hraní, jako jsou hang, futujara, didžeridu, bubny, ale i dešťová hůl a sférická píšťala, jsou toho důkazem. A pojistkou, že přes všechno mediální zglajchšaltování a vnější negativismus (a duchovní materialismus) se někde ve skrytu (možná bych mohl a měl opět po těch letech použít slovo underground) rodí budoucnost, ve které lidé budou vědět, jak moc znamená moci svobodně si zpívat a hrát. Jak moc může a bude znamenat naučit se (skutečně, hlubinně, dokonalosti hudby odpovídajícím způsobem) vnímat zvuk světa.
