Po letech se konečně podařilo (technologie pokročily) převést útlou knížečku popisující mou Cestu za zenem, nazvanou Český zen (ale taky Sen, protože písmeno bylo počítačově otočeno) do digitální, a tedy na internetu zveřejnitelné podoby. Jenže jsem zjistil, že i mí pravidelní čtenáři jsou líní si knihu stáhnout a přečíst: postupně tedy zveřejním pět kapitol, popisující mou cestu do Japonska, ale, jak bylo naznačeno výše, i za zenem. Toto je druhá část, a postupně zveřejním všech pět kapitolek, tkajících se mého pobytu v Japonsku a Polsku a začátků zenu v Čechách.
KIMONO
Z toho, co říkáte, nechápu ani slovo.“
Bankei: „ Tak pojď blíž.“
Žák udělal krok vpřed.
Ještě blíž.“
Žák opět postoupil o krok vpřed.
„Tak vidíš, jak dobře mi rozumíš.“
Toužil jsem po kimonu. Když jsem pak od Saskie dostal jukatu, jakýsi komínovitý župan z tmavé tenké bavlny, tak příjemný zvláště po celodenním a v horku a vlhku vyčerpávajícím turismu a sprše, začal jsem oceňovat i střih a pohodlí japonského mužského oděvu. V klášteře jsem vyfasoval kimono na zazen. Něco podobného jsem znal už z Katowic, ale tady mi pak mnich Jošiwara předvedl i další tajnosti a dokonalosti kimona.
Katowice, podkroví jednoho obyčejného činžovního domu v obyčejné ulici. Téměř konspiračně jsme vešli nenápadnými nijak označenými dveřmi. Malá předsíňka, hromada bot na podlaze, a další dveře a uvnitř, ve dvou řadách, tvářemi ke zdi, sedělo pár desítek lidí v hnědých kimonech. Byl jsem vzrušen, potil se napětím a vzrušením: konečně zjistím a zkusím si prakticky, jak se sedí.
Nejprve přátelský pohovor s jedním úplně obyčejně vypadajícím Polákem v obyčejném obývacím pokoji o patro níž. V knihovně jsem uviděl desítky knih o zenu – pravý poklad. Vzrušeně jsem v nich začal listovat a brzy objevil, že celá další dlouhá polička pod anglickými tituly byla přeplněna samizdadovými strojopisnými překlady slavných zenových titulů do polštiny. Tohle znáte? zeptal se Polák a podával nám anglickou knihu jakéhosi Kapleaua (Three pillars of zen), rozevřenou na stránce, kde bylo nakreslené kimono a v několika obrázcích vysvětleno, jak se má sedět. V rychlosti jsem stačil přelétnout jen pár stránek, když se Polák zvedl, že je čas a že seššin začíná.
V malé předsíňce jsme vyfasovali každý hnědé kimono. Velké, s dlouhými rukávy. Byli jsme uvedeni do sálu, sedli jsme si na svá místa, směrem do zdi, potažené jutou. Zazen začal. Přesto, že jsem zkoušel sedět už dříve v Praze, až tady jsem zjistil, že jsem nikdy opravdu neseděl. Pokusy o jógovou meditaci byly jen pokusy. To, že dokážu zkřížit nohy do pozice lotosu, nebo že vydržím „fyzicky“ sedět delší dobu nehnuté, tady neplatilo.
Po nějaké době mě začala svědit paže. Chtěl jsem se poškrábat, ale nešlo to. Nesměl jsem se ani pohnout. Chvíli jsem trpěl, a pak jsem si uvědomil, že mysl by měla být prázdná – měl jsem se plně koncentrovat jen na počítání dechu. Začal jsem přímo hmatatelně cítit, že má mysl je přeplněna ztěžklými myšlenkami a touhou poškrábat se. Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Nakonec jsem vymyslel taktiku: velmi pomalu jsem přesunul jednu ruku tak, abych se pod rukávem kimona mohl poškrábat.
Ale ouha, začala mne svědit druhá ruka. S hrůzou jsem si uvědomil, o čem jsem jen čítával a čemu jsem vlastně nerozuměl: nadvládu tělesných funkcí a závislost mysli na signálech těla. Neřešitelnost takovýchto „problémů“ – na jednom místě jsem se poškrábal, ukojil tedy svou „tělesnou“ touhu, ale na jiném to začalo znovu. Vždycky to začne znovu. Jedno ukojení smyslů neřeší budoucí další a narůstající potřeby.
Zdálo se mi to jako věčnost: svědilo mne celé tělo, takže obvyklé a na první pohled samozřejmé řešení, poškrábat se, mne nemohlo vysvobodit z „utrpení“. Došlo mi to. Došlo mi, že rady v knížce, tvar a způsob provedení kimona, úklon, rituály obědů a denní režim, nic z toho není náhoda. Došlo mi, že když už člověk dělá, co dělá, měl by to dělat co nejlíp. Věřit tomu. Naplno.
Lotos na koberci doma na pár minut je jedna věc, ale sedět tak půl hodiny už není tak snadné. První geniální a veskrze praktickou věcí, kterou jsem ocenil, byl polštář pod zadek. Jak jednoduché. Zadek se podloží polštářem, obě kolena se tak snadněji dostanou na zem a vytvoří s podepřeným zadkem dokonale stabilní trojúhelníkovou základnu pozice meditujícího člověka.
Jeden plochý tužší polštář nad zem, druhý kulatý vyšší (plněný přírodními materiály, kapokem, mořskou trávou nebo otrubami z pohanky atd.) pod zadek. A vedle nějaký keramický šálek, pod který se dá budík minutka, nařízený na určený čas a který tak neruší svým tikáním. Jak snadné.
V knize Tři pilíře zenu jsem se také poprvé dočetl o jevu, kterému zenoví lidé říkají makyo. Přelud, iluze, halucinace. Když jsem totiž vyřešil svědění, začaly se mi před očima, rozostřeně nasměrovanýma do pytlovinou potažené zdi půl metrů přede mnou, dít věci.
Najednou jsem viděl poletující barevné skvrny, které navíc měnily tvar a občas se začaly podobat věcem či lidským obličejům nebo postavám. Nejprve jsem se lekl, pak jsem, zcela upoután tím, co se mi děje před očima, začal obrazce podrobně pozorovat a až škubnutí celého těla mne upozornilo, že tohle asi nebude ten pravý zazen. Jako bych si tenhle zážitek objednal, hned v následné přestávce jsem dostal do rukou Kapleauovu knihu a hned na první otevření sem se dočetl o fenoménu makya. A že to nic není. Není. Ale já na to přišel až po mnoha desítkách minut, ve kterých mi fantazie promítla na plátno rozbouřené mysli desítky sci-fi příběhů a meditativních „new age“ (v)idejí budoucnosti.
Nara, klášter, neformální pokec s hlavním mnichem a jeho pomocníkem. Mezi řečí mnich zjistil, že netušíme, jak zacházet s kimonem. Ukázal pár fíglů. A já v úžasu pochopil, že věci jsou jiné, než jak se na první pohled zdají. Kimono není jen pohodlný oděv.
V obyčejném klášterním kimonu (Japonci byli tehdy mnohem menší)
Mnich si sedl do meditační pozice, ale na rozdíl od nás, nezkušených, si spodní část oděvu přichytil napevno koleny, takže kimono vytvořilo jakýsi pevný ochranný a podpůrný obal sedícího člověka: stažený zpevněný pas, páteř rovná, podepřená pevnou látkou pod koleny zasunutého kimona. Jiné kimono, na sezení venku, mělo ještě delší rukávy než obvykle a širší límec. Ukázalo se, že v límci je uschovaná mnišská kapuce, která uschová hlavu a ochrání ji jak před povětrnostními vlivy, tak před komáry. Ruce se zasunou do dlouhých, rukávů tak pevně, že nikdy nespadnou „do klína“, je-li člověk unaven.
A pak přišlo vyvrcholení: mnich nám ukázal podlouhlý tenký balíček hedvábí. To je kimono pro zazen, řekl. Koukali jsme nechápavě, a on balíček uchopil rukama křížem, zvedl ruce nad hlavu a švih, jedním rychlým pohybem vystřelil paže vzhůru dopředu a byl oblečen: stačilo zasunout cípy kimona pod kolena.
Neuvěřitelné. Ale to ještě nebyl konec. Mnich cípy kimona opět povytáhl zpoza kolen, uchopil oběma rukama křížem kimono na obou ramenou, mrkl na nás a švih, jedním hedvábným lusknutím (jako když jsme „stříleli“ ve škole složeným papírem) mu v rukou zbyl už natřikrát složený pruh látky, který stačilo jen stočit do původního úzkého balíčku.
Po výletu do Katowic a Varšavy jsme pak už coby skupina (seděli jsme pravidelně u mne v pokoji – při kinkinu nádherně vrzaly parkety – a později jsme pomalu budovali zendó v atelieru Mileny S.) Sháněli jsme pak mořskou trávu do polštářů a střih na kimona. Já vydal knihu překladu koanů a přeložil Diamantovou sútru, jenže začaly obvyklé české rozpory, kdo bude vedoucí a jak moc dodržovat formality.
Po prvním zkušebním zájezdu dvou japanoložek a mé cestě s Borisem do Katowic k sektě hnědých kimon mistra Kapleaua jsme pak díky Lumírovi a jeho nadšení pro S.S. začali jezdit k šedým kimonům do Varšavy (1980). Tam byla česká skupina dvakrát, jednou to vedl Mu Bul Su Nim, Američan (a tam jsem se setkal s Sherry Rochesterovou, získal adresu mistra a začal si s ním dopisovat), podruhé sám Soen Sa Nim (jak zněl jeho titul).
Zatímco hnědá kimona byla velmi přísná, a museli jsme prokázat, že jsme schopni sedět (a úleva během zazenu neexistovala) víkend a pak celý týden, než jsme se dostali k mistrovi (takže z tisíce nováčků vydrželo jen tak deset nejhouževnatějších), Soen Sa Nim pořádal téměř masový nábor a s otevřenou náručí vítal kdekoho. Slavnostně rozdával potvrzení o přijetí žáka atd. Šedých kimon byly stovky, ale pak se rok dva vlastně nic nedělo. Když byl někdo hodně unaven nebo zaklimbal, nebo mu zdřevěněly nohy, mohl klidně s poklonou vstát a pokračovat ve stoje. Adepti osvícení odpadávali a nakonec jich zbylo jen asi 10 nejmotivovanějších, kterým pak S.S. dokonce zaplatil letenky do USA a ze kterých postupně nadělal „učitele dharmy“.
A já pochopil a přestal mne trápit rozdíl mezi „krátkou“ a „dlouhou stezkou“.
V Japonsku jsem se dověděl o případech, kdy Američané, v tak cizím prostředí a vhozeni do vody zazenu a režimu kláštera, po týdnu sezení dosáhli „kenša“, vhledu. Z literatury jsem věděl o případech, kdy mniši seděli čtyřicet, padesát let a osvícení nikde. Takové rychlokvašené „satori v prášku“ je sice nádherné vkročení do „brány bez brány“ (Mumonkan), synchronizace levé a pravé mozkové hemisféry, doprovázené pláčem, soucitem, vyřešením nějakého koanu atd., tedy nádherný celoživotní zážitek, ale po návratu, kdy člověk zapadne do starých stereotypů a prostředí, vše brzy vybledne a vypaří se.
Sedí-li člověk denně dvacet, třicet a více let, mění své návyky (a kvalitu neuronových spojů) tak zgruntu, že změní sám sebe – dokonale, hlubinně. Kdysi mne napadlo přirovnání: je to jako bychom měli každý svůj mozek olepený stovkami a tisíci igelitových plen (co nám řekli a co nás naučili, abychom dělali) iluzí. Zazen, meditace, jóga a další duchovní technologie pak prosvětlují a odstraňují jednu vrstvu za druhou.
Někdy dojde k náhlému vhledu, vrstvy jsou propíchnuty špendlíkem náhlého „probuzení“, spousta rovin se na chvíli spojí a člověku dochází průniky souvislostí. Pochopí. Jenže pleny zůstávají a dírka se brzy zacelí, zatímco pravidelné sezení (je prokázáno, že mozky mnichů, kteří sedí více jak dvacet let, jsou tak zklidněné a harmonizované, že produkují, na rozdíl o nás obyčejných, kteří se maximálně zmůžeme na zklidnění do vln alfa, i mozkové vlny delta a théta, o kterýchžto stavech západní medicína tvrdí, že jsou smrtelné) obrousí silný igelit a mnohé vrstvy tak, že pokud nějaká vrstva oddělující mysl individua od reality existuje, je jen jako celofán: průhledná, tenoučká, neznatelná.
Na barvě a tvaru kimona tedy nezáleží. Na délce a druhu cesty také ne. Sanskrtské mantry jsou nejlepší, ale bude-li člověk s plným zaujetím a maximální vírou v úspěch odříkávat namísto „Gate gate paragate parasamgaté Bodhi swahá“ nebo „Kwan seum Bosal“ třeba „Aleluja“, také dojde.
Japonské hedvábné do malého balíčku složené kimono je dozajista tou nejvyšší kvalitou, ale hnědé či šedé nebo dokonce bílé karatistické poskytne stejné služby. Polštář pod zadkem je (stejně jako kimono s kapuci a dlouhými rukávy na sezení v létě či zimě) geniální vynález, ale kvalitně sedět, s rovnou páteří, se dá i na židli. Zen prokázal právě v tomto ohledu životnost a schopnost se vyvíjet např. současným vynálezem sklápěcí meditační stoličky. Není cesta k zenu, zen je cesta.
