Trpím za ostatní. Tak jsem se narodil. Bojovník za spravedlnost, čestný, věrný, loajální, vlastenecký (vlasti mil). Odvrácená strana těchto vlastností? Trpím za celý svět. Trpím za druhé. City a emoce druhých pro mne bývaly, a opět začínají být, víc než city vlastní. Když bylo tělo mladé a regenerace blesková, šlo to všechno samo: to či ono jsem si protrpěl, a maximální soustředění na další akce a činnosti a stavy vytlačilo z mysli a těla co by tam mohlo zůstat… a bylo to opět v pořádku. Na dalším případu mužsko-ženského nedorozumění (a jeho zevšeobecněním) naznačím, proč poslední dobou trpím víc, než obvykle.
Dvě hodinky jsem utěšoval již delší dobu rozvedeného přítele, inteligentního, zajištěného, zdravého, tolerantního nekuřáka, který se ve svých padesáti opět hluboce zamiloval. Potkal se před několika měsíci s příjemnou rozvedenou nekuřačkou (s malou dcerkou), a po pár dnech oba věděli, že tohle je velmi hluboké a vážné. Začali spolu žít a vše bylo dokonalé… dokonce chtěli oba další dítě. On byl v prvním manželství smutný z toho, že jeho tehdejší žena se spokojila se synem a víc dětí nechtěla, toužil po dalších. Ona chtěla další dítě už kvůli „biologickým“ hodinám (blíží se čtyřicítka). Počala. A nedávno zjistila, že dítě je mrtvé.
Takže nemocnice, a emoční šok. On byl také šokován, a když zeptal, kdy se uvidíme, odpověděla, tak se mi ozvi a já ti řeknu, jestli tě chci vidět. On se tedy, jako typický muž, věnoval své práci (muži a psi trpí raději sami, aby neobtěžovali, a často jsou, nikdy nepoučeni vstřícnou milující partnerkou, která to by jim to případně uměla vysvětlit, přesvědčeni, že i ženy jsou v nemoci raději samy): nechtěl obtěžovat. Když se jí tedy druhý den zeptal, sdělila mu, že ji zklamal a nechce ho už vidět. Že už ho nemiluje.
Takhle to ženy dělají: když se na svého partnera zlobí, nemluví. Jenže tím ho docela ochromí, protože to nejhorší, co muž může prožívat, a s čím si naprosto neví rady, je ženino mlčení a vlastní bezmoc. Neinformovanost. A tak telefonoval, ale měla vypnutý telefon. Zkoušel se omluvit, i když přesně nevěděl za co, a nakonec se dověděl, že ta první věta, jenž to nedorozumění mezi nimi nastartovala, byla myšlena jako legrace. Ale že je mezi mini konec, už ho nemiluje.
Přítel celé noci protrpěl a zmatený mne nakonec vyzvedl v městě, že mne doveze domů a zve na oběd. Bylo jasné, že se potřebuje vypovídat a poradit. Cestou jsme se třikrát pro něco zastavili, a já mu musel pak třikrát připomínat, aby zapnul světla, jak byl nesoustředěný. V pizzerii mi to celé vyprávěl a já, protože nezúčastněný, naoko klidný, jsem mu vysvětloval (aby to pak on vysvětlil téhle zklamané), že když žena řekne muži v hádce, jdi pryč, a on se sebere a odejde, jí překvapeně dojde, že muž to vzal doslova. Muž netuší, že žena vlastně nechce, aby odešel, že si jen potřebuje popovídat. Jenže muži nejsou na povídání, muži ctí akci (odejít).
Když žena řekne „Tak se mi ozvi a já ti řeknu, jestli tě chci vidět“, muž, také raněný tím, co se stalo, přirozeně zareaguje tak, jak reagují muži, když jsou bezradní (nebo nemocní): nechtějí překážet a obtěžovat. Muž vždy bere to, co žena říká, doslova. Žena mluví nepřímo (ve stylu „mělo by se vynést smetí“), ale to muž nechápe. On čeká jasnou instrukci.
Když totiž žena očekává, že muž zareaguje, jak ona by chtěla aby zareagoval, projektuje do něho svá ženská, a tedy ve světě mužů naprosto nerealistická očekávání. Muž tak nikdy neví, co od něho žena čeká, a žena by neměla očekávat, že si s ním popovídá alespoň tak jako s kamarádkou: není to evolučně možné!
Muž navíc buď pracuje, nebo přemýšlí nebo povídá. Neumí to najednou, jako to umí ženy. Takže jejich obvyklé a časté poznámky „Tys mě nepochopil“, anebo „Doufala jsem že mne pochopíš“ jsou nespravedlivé.
Jak může muž, s mnohem méně propojenými mozkovými hemisférami a docela jiným mozkem než mají ženy, tušit, co se té jeho honí v hlavě? Jak mohou ženy i muži nevidět, že to všechno jsou jen a jen slovní nedorozumění? Jak mohou hluboký vztah nechat rozpustit jen na základě jedné nepochopené věty?
Něco jsme vymysleli a on se pokusí s ní sejít. Ještě není jasné, jak to dopadne. Ale důsledek to mělo i na mne: tím, jak jsem celou tu dobu trpěl s přítelem, jak jsem trpěli za všechny ženy (znal jsem jeho první ženu, a on zná můj případ), které si takto, díky jedné větičce a nedorozumění v jeho, a několika letům na iluzích založené a se mnou nikdy nediskutované představy, co asi udělám, když… v mém případě, rozbily zázračný vztah (život je zázrak sám o sobě, a setkání dvou, muže a ženy, kteří si tak hluboce rozumí, a navíc jsou již rozvodem vyléčeni z iluzí o manželství, je dvojnásob zázračné), rezonančně ve mně nastartoval zdravotní problém.
Vrátily se mi potíže, které začaly, když mne v roce 1986 na dva měsíce (což jsem netušil, vyhrožovali že to bude na třicet let a já věděl, že to klidně mohou zařídit) vzali do vyšetřovací vazby: nemohl jsem na malou. Celý týden. Marné byly mé snahy dostat se k lékaři. Od té doby mám dráhu močových cest oslabenou, a vždy, když prožívám nějakou hlubší emoci, ozve se to. Za ty roky jsem se naučil dávat si pozor, a případně užívat jeden typ urologického čaje, který to vždy opět rozběhl.
Jenže jak se ubránit negativním emocím, když trpím nejen za události kolem sebe, ale v celém světě? Naštěstí umím pracovat s harou, a tak to vždy za pár hodin či jednu noc vyřeším. Už jsem měl delší dobu pokoj, jenže loňský rozvod (a naprosté zklamání z chování mé dnes již bývalé ženy) udělal své: potíže se plíživě vrátily. Jakž takž jsem je (i když byly pravidelně obnovovány nějakou tou podpásovkou) zvládl, ale teď při vyprávění přítele jsem znovu všechna ta zklamání z žen a naprostých pitomostí, kvůli kterým se páry rozcházejí, asi podvědomě prožíval tak, že jsem celý den a noc nemohl na malou. Trpěl jsem za přítele a jeho nevědomě leč tvrdohlavě a zaťatě utrpení šířící přítelkyni a podobně v marnivém afektu jednající ženy, kterých v poslední době lavinovitě přibývá. Trpěl jsem nad každým e-mailem jak žen, které, absolutně neinformovány, mi psaly po každém článku o přirozených porodech, že jsem sadista a dr.Mengele a nejraději by mě vykastrovaly bez umrtvení, abych poznal, co to jsou porodní bolesti, tak maminek, které porodily traumaticky a po letech narazily na mou knihu Nová doba porodní a psaly, jak litují, že ji nečetly již dříve, že mohlo být, především co se týká jejich zdraví a zdraví jejich dítěte, všechno jinak.
Tahle planeta je prošpikována (zbytečným) lidským utrpením. Má dost surovin a možností jak nasytit všechny, přesto půl lidstva hladoví. Je to za jedny peníze, problém nebo radost, ale my volíme dominantně problém. Děti rodíme násilně a nepřirozeně (a říkáme tomu pokrok), vězníme ve školách a trestáme za zvědavost a hravost, lichvu, která byla společenským hříchem, jsme povýšili na bankovní a investorskou strategii, nedorozumění řešíme konfliktem a válkou. Že moc generalizuji? Ale ony to jsou spojené nádoby: jak nahoře, tak dole a naopak. Neschopnost dorozumět se mezi mužem a ženou se pak odráží v neschopností dorozumět se mezi politickými stranami a vládami a světadíly. Neumíme si už naslouchat. A tak tahle žena tvrdohlavě přesvědčuje sama sebe, že ten její (ještě před týdnem) ideální partner ji zklamal, protože nepochopil, že i když naznačovala, že tak trochu nechce, aby za ní přišel, byla to jen legrace, a ona vlastně chtěla, aby přišel.
Trpím za vás všechny, milé neinformované (protože už existují celé knihy o rozdílech mezi ženami a muži a jak je překonat, a napsal jsem na toto ožehavé a zbytečné téma stovky fejetonů) a vlastně zpitoměle zmanipulované bytosti, které mužům říkají něco jiného, než myslí, a myslí si, že to je navýsost ženské. Tolik zbytečně zmařených vztahů, tolik zbytečně s vaničkou „legrace“ a naivního očekávání že on bude jako já vylitých dětí společného štěstí, a tolik zbytečné následné mužské agrese z bezmoci… Trpím, a kdybych věděl, že to pomůže, klidně bych se, jako kdysi Jan Palach, upálil (abych upozornil a varoval). Jenže tak jako v jeho případě to ničemu nepomohlo, je nad slunce jasné, že ani jakkoli šokující gesto jednotlivce nepohne setrvačně se šinoucím programem současného (prý emancipovaného!) ženství (a společnosti).
Zkusím to znovu (když to nechcete slyšet ode mne): dámy, přečtěte si, co od vás (v tomto případě tři úspěšní a inteligentní) muži chtějí (sobotní příloha LN relax):
Potřebuji, aby mě měla ráda takového, jaký jsem, abych mohl trávit volný čas přirozeně, a nemusel přemýšlet, zda ji něčím neirituji.
Nejlépe se cítím s ženou, u které nemusím být ve střehu. Cením si věrnosti a tolerance vůči mně. Chlap se musí cítit svobodný. A když mu to žena umožní, udělá pro ni a pro rodinu všechno. Ale v okamžiku, kdy mu jeho svět odpírá, postaví se na zadní.
Chlap se musí chválit, kdykoli udělá něco dobře.
Když od muže žena něco chce, nesmí prudit, citově vydírat ani podrážděně štěkat. Hlavně musí jít k věci. Dnes odpoledne vynes odpadky. To stačí. To ale neznamená, že se rovnou sebere a půjde, protože jakožto svobodný člověk se musí chvíli rozmyslet, jestli půjde hned nebo až za hodinu. Když ale za pět minut žena řekne „Proč jsi to ještě nevynesl?“, v tu chvíli je všechno špatně. V případě opakování povelu přichází rebelie, a to zásadní, ke konfliktu vedoucí.
Máte na nás ovladač, na kterém jsou tři čudlíky. Jsme jednoduchá stvoření se snadnou údržbou.
Proberte se, dámy. Nepleťte si zázrak vztahu se svetříkem nebo mobilem, který se dá snadno, když se vám momentálně znelíbí, vyměnit. Jenže zatímco svetříků a mobilů na výměnu je dost, zodpovědných, inteligentních, zajištěných, tolerantních a vás milujících mužů je stále méně: trpí vašimi rozmary a už začínají být (vinou vašich sebestředně zacyklených myšlenek a vztahovražedných akcí) na seznamu ohrožených druhů.
Nepěstujte si zbytečná utrpení, a nenechte mě (a ty ostatní kolem vás) trpět.
