Konference Dvacet let náboženské svobody u nás, kterou na půdě husitské teologické fakulty UK uspořádal ve dnech 10.-11. března 2010 časopis Dingir, proběhla za pro mne až překvapivého zájmu mladých. O tom, jak bafuňáři odrecitovali a přečetli a (od)kázali své typicky předvídatelně konzervativní (a posluchače mladé duchem spíše odpuzující) názory, poreferoval ve svém blogu velmi tolerantně Ivan Odilo Štampach (jenž v názvu použil výstižné sousloví neveselá bilance). Já se pokusím naznačit osobní dojmy.
Tušil jsem, jak to bude probíhat (už název konference „Náboženská svoboda“ je v našich zemích spíše protimluv), takže mne nepřekvapilo, že zatímco si právě pan Štampach pilně zapisoval (aby mohl „recenzovat“), mladí svačili a odbíhali a přibíhali, a přednášející předstírali soustředěný poslech tak usilovně, že někteří nakonec „studovali víčka zevnitř“, až usnuli (přičemž je prozradilo ono občasné typické cuknutí hlavy a těla při krátkých okamžicích návratu bdělé pozornosti). Překvapila mne účast: po skončení mé prezentace na téma Český zen: iluze a vývoj praktické duchovnosti po česku 1980 – 2010 mne pořadatelé vyzvali, abych rychle přešel do jiného sálu, kde seděla další polovina zájemců (z poznámky moderátora jsem vyrozuměl, že nejvíc zájemců, kromě katolíků, bylo o sekci New Age a esoterika). Obě prezentace, jakkoliv jsem dodržel svůj přísně vymezený čas (15 minut), jsem musel notně zrychlit a zkrátit, takže to (pro hloubavější posluchače a pomalé čtenáře) byl spíš sprint (a zvláště na druhé prezentaci nestačili zájemci ani dočíst promítané citáty).
Mluvil jsem o základních omylech českých adeptů zenového buddhismu, o špatných překladech základních termínů, o omylu v umístění 3. čakry, hary, a o špatné, protože křivé meditační pozici (nikdo z nás tehdy netušil, že je třeba si podložit zadek meditačním polštářem tak, aby obě kolena spočívala pevně na podložce a vytvořila tak trojúhelníkový velmi stabilní posez, takže mozek může značnou část energie, kterou obvykle spotřebovává na udržení rovnováhy, ušetřit právě na posílení meditačního úsilí). Sem tam se mi ztuhlé publikum, zvláště to mladší, podařilo rozesmát. Můj původní úmysl byl naznačit těm starším, že kromě oficiálních církví tady už existují davy těch, kterým jde spíše o osobní spiritualitu, než o možnost být součástí nějakého oficiálního (institucionalizovaného) náboženství, a těm mladým jaksi veřejně naznačit, že cest vedoucích k oné již i vědci uznané existenci tzv. spirituality je mnoho, stačí se jen rozhodnout a aktivně začít hledat a poté i (na sobě) pracovat.
Naznačil jsem i podle mne hlavní příčinu spíše neutěšené egoisticky zindividualizované situace na poli víry a duchovnosti u nás: neschopnost pracovat ve skupině. Jeden oddíl jógy který nesnáší ten druhý (ve stejném městě), jedna sekta (myslím to v tom pozitivním smyslu slova) ostentativně se tvářící, že ty druhé neexistují a nestojí za pozornost, jeden jinak aktivní člen který není ani za půl roku schopen poslat mi fotografii knih o zenu, které vydal, abych tak mohl velmi letmo přítomným knězům a teologům naznačit, že i to, co je pod horizontem jejich zájmů, funguje a dokonce vzkvétá. Když jsem oslovil různé buddhistické skupiny s prosbou, aby mi poslali stručné údaje o počtu jejich členů, případně pravidelných akcí, odpověděli jen zenoví Kwan Um, a editor sborníku Jednota v rozmanitosti: Současný buddhismus v ČR (vydá DharmaGaia v dubnu t.r.).. Mluvčí náboženské společnosti tibetského buddhismu Diamantové cesty (žáci dánského lamy Ole Nydhala) mi po několika urgencích nakonec poslal nějaké údaje, ale když jsem chtěl promítnout i fotografie, napsali mi, že společnost se propaguje sama a nepřeje si být zmiňována jinými. Tahle oficiální a státem uznaná společnost právě institucionalizací sice narostla (56 center a asi tisícovka aktivně meditujících), ale viditelně sekt- a kost- natí (když jsem před lety nabízel, že na vernisáži fotografií z jejich každoročních setkání v Těnovicích zahraji na tibetské mísy, byl jsem odmítnut, a když jsem namítl, že právě zvuk mís by těm, kteří netuší, o čem to všechno je, pomohl otevřít mysl ryzí neverbální duchovnosti a tedy i aktivnímu zájmu o tuto formu spirituality, vyhnaly mne (dvě tehdy přítomné organizátorky) se slovy: ale to je právě to, co my nepotřebujeme. Hm, každá masovost a z ní vyplývající nutnost mít řadu pobočníků a zástupců, (kteří jsou pak nydahlovatější než Nydahl) korumpuje.
Aktivní a stále tolerantnější religionista a šéfredaktor časopisu Dingir Zdeněk Vojtíšek publikoval (v rámci seriálu článků pokoušejících se vyzvat různé odborníky z různých oborů k vyjádření na futuristické téma vývoje v příštích dvaceti letech) na toto téma výstižný a realisticky pojatý článek v MF Dnes Zůstaneme „věřícími“ ateisty (19. 12. 2009). Mezititulky vypovídají jasně. „Velké budou menší… ale jejich význam nezmizí. Menších bude víc… ale uspějí hlavně léčitelé. České rozpuštěné náboženství.“
Po prezentacích mne oslovilo několik mladých, jedna zájemkyně se mnou jela i metrem a stále se vyptávala, a i v rámci diskuse, když už se tolik nespěchalo, padlo několik rozumných a upřímných otázek. O „úspěchu“ mezi mladými svědčila i rychlost, s jakou si nadšenci rozebrali balík časopisů Baraka č. 1 (viz link dole) kterou jsem věnoval před patnácti lety právě zenu a praktické duchovnosti (v nejnižší budoucnosti budou k prohlédnutí všechny Baraky na www.baraka.cz ve formátu .pdf ), včetně řady vtipů a jiných forem, jakými jsem si dělal srandu z těch, kteří sebe a svou víru berou až příliš dogmaticky a někdy i fundamentalisticky vážně.
Svoboda je pro ty, kteří jsou jí hodni, parafrázuji výrok klasika (on to prohlásil o samotě). Dvacet let svobody pádně naznačilo to, o čem psal Zdeněk Vojtíšek. Změnila se doba, ale církve se změnit nehodlají a ani nemohou. Lidé potřebují a chtějí (praktickou) duchovnost, ale ztrácejí se v záplavě esoterických či jakoby jehovistických nabídek, které spíše odpuzují, než aby lákaly. Jak jsem se pokusil ve své prezentaci naznačit a potvrdit, duchovnost je prokázaná a nanejvýš potřebná, takže pokud ji v moderní a užitečné podobně nenabídnou církve, lidé si vyhovující metody a formy najdou sami.
Je to stále zřejmější: ona duchovní „revoluce“, tolik potřebná k zušlechtění celkové atmosféry tohoto státu a národa, musí proběhnout v hlavách zájemců a nadšenců (a sebelépe organizovaná instituce za nás osvícení či zduchovnění realizovat nedokáže). Budeme muset být všichni, včetně budoucích politiků, přirozeně a aktivně duchovní, nebo nebudeme vůbec. Svoboda, i ta náboženská, je především zodpovědnost za vlastní postoje a činy. Stále víc zájemců přestane spoléhat na nějakou vnější autoritu a začne prakticky transformovat sami sebe.
