Už jsme jako barvoslepí: protože je většina z nás špatně porozena a vychována, protože (po dětství ve formě diktátu a manipulace) už většinou nemáme vlastní zkušenost se stavem niterného štěstí z obyčejných věcí (nebo jsme na ni nadobro zapomněli), a jsme tak neustále plni stresorů, staženi… řešíme jeden problém za druhým tím, že o nich neustále mluvíme a píšeme, čímž ovšem jen posilujeme ty dráhy v mozku, které vedou k dalšímu stresu a problému. Pročež neumíme a nemůžeme být, niterně, z podstaty existence, šťastni: barvoslepý vám také nikdy neuvěří, že červená je červená, když ji nikdy neviděl. Nechápavým naznačím, snad naposledy, další příčiny stále neutěšenějšího stavu současného světa, znovu a z jiné perspektivy, a počátky řešení. I když vím, že ti, kteří mne čtou, to vše již dávno tuší, a ti, kteří by si to měli přečíst, raději zavírají oči: nedá mi to.
Zištný bankéř nebo podvádějící a korumpující podnikatel nikdy neuvěří, že výhodnější pro všechny, ale dlouhodobě i pro něho, by bylo užívat si vnitřní jistotu existence bez nutnosti chtít (aby zakryl nejistotu a často jen fiktivní ohroženost) stále víc a „vítězit“ v konkurenčním boji. Nikdy tak nepozná výhody skupinové spolupráce, nepozná a nezná štěstí plynoucí z dávání a příspěvku jiným, a nelze mu to (jako citoslepému, tedy citu neschopnému) vysvětlit.
Dnes již začínáme tušit, že když se žák a student celé roky učí (v rámci poznávání dějin ekonomie nebo válek) jen o dobyvačných či diktátorských událostech a dynastiích, jeho mozek se v tom „trénuje“, a pak i v pozdějším věku podvědomě upřednostňuje agresivní pojetí (protože dějiny píší vítězové)i. Navíc, tak jako porodník, který studoval jen operace, a proto na porodním sále dělá, co ho naučili, i špatně porozený politik (ve 2. světové válce a po ní byl m. j. nedostatek potravin, a ve vzruchu létala strach z atomové války, což mělo za následek podvýživu těhotných a následná psychická poškození dětí) je pak jako na tobogánu: už nemůže, protože nedokáže, „přeladit“ na (bezpodmínečnou) lásku k bližnímu: fyzicky jí není schopen.. Dráhy v jeho mozku jsou neopravitelně určeny.
Nepoučitelnost dalších generací je pak už jen důsledkem logického řetězce příčin – zopakujme si: špatně porozen, sarkasticky vychován a odnaučen se učit a radovat či zeptat, neustále ponižovaný a niterně posléze stažený dospělý bankéř či podnikatel (ale i manžel a otec a politik) je v každé další generaci víc poškozen a tedy neschopen empatie. Porodem a dětstvím poškozený mozek má viditelně méně šedé hmoty mozkové (také v částech, které mají souvislost s depresemi či schizofrenií), nebo chybějící „kanálky“ pro potenciální propojení čelních laloků mozku v období duchovní puberty (kolem jednadvacátého roku), aby člověk „našel“ sám sebe a své místo v čase a prostoru. A pak se to už, v řetězci příčin, nezadržitelně řítí z kopce optimálního vývoje (jednotlivce, rodiny, komunity i společnosti) jako na tobogánu: z bludného kruhu negativního vlivu několika procent nejvíce poškozených na celou společnost nelze vystoupit. Pokud se hledají metody jak z bláta ven, řeší se jen důsledky, nikdy ne příčiny.
Ještě jinak: zatímco při výrobě čipů a počítačů je na pásech dodržována absolutní čistota (a „dělnice“ nosí nejen pokrývky hlavy, ale i roušky), a kolem výrobních pásů v rámci montování automobilů se také dodržuje úzkostlivý pořádek a čistota, přímou souvislost mezi stresovanou psychikou (či donedávna pitím alkoholu a kouřením cigaret v těhotenství), a přirozené procesy v těle rodičky porušujícími „moderními“ postupy a zásahy do následně traumatického procesu porodu při „výrobě“ lidí tvrdohlavě přehlížíme a záměrně, nebo jako barvoslepí, nevidíme.
Tyhle výrobní a vývojové nedostatky (většinou k nim nemuselo dojít, a na počátku byly snadno řešitelné) se ovšem v řetězci generací předávají dál a dál. Matka, která má kvůli špatným (módním) botám zborcenou klenbu a pokřivený kotník, v řetězci předá zborcenou nožní klenbu dceři a ta vnučce. A žádná z nich si své časté špatné nálady a celkovou životní nespokojenost (a to nepíši o dalších zdravotních a psychických potížích, spojených s tím, jak jsme i jinak celí „nakřivo“) nespojí s pokřivenou nožní klenbou… a bohužel ani žádného lékaře či ortopeda nenapadne souvislost a tedy i logický začátek řešení, která jsou, jde-li se po příčině, vlastně jednoduchá, laciná a „po ruce“.
Právě tak i řetězce migrén by se ženy mohly zbavit spíše uvolněním páteře (=uvolněním palců nohou) než dlouhodobým užíváním léků s mnoha vedlejšími nepříznivými efekty. A když už jsem u palců: pouhá „jamka“ ve stélce chytře vyrobené obuvi (kloub palce je tak níž a všechny běžně zablokované oběhy v palci se uvolní) vyřeší, jak věděli už stačí Číňané, dlouhodobé potíže s koleny a ledvinami.
I současný bezprecedentní nárůst kriminality a agresivity by se dal vyřešit „preventivně“, informační kampaní mezi těhotnými ženami a (snad i) porodníky. Nikdo totiž „nevidí“ souvislost např. mezi drogovými závislostmi a tím, že lékaři udržují nebo vyvolávají porod (a „utišují“ rodičku) megadávkami „drog“ a syntetických hormonů.
Každý řetěz(ec) je ale tak pevný, jako jeho nejslabší článek. Každý tobogán je radost, víme-li jak jej používat. Téměř každé těhotenství může končit přirozeně zdravým, orgasmickým porodem. Téměř každé dítě je potenciální génius. Důležitý je úmysl: stačí se (po zjištění, že jsme v pasti rozumu) pozitivně rozhodnout… poškozující řetězec nenapojovat dalšími články, a tobogán si, když už jsme na něm, vychutnat jako zdroj radosti (a díky následné uvolněnosti pak nalezneme řešení).
Naznačuji, že jedeme dolů, a stále rychleji, na tobogánu špatných rozhodnutí, a pilně a draze řešíme řetězce důsledků řetězců původních, tehdy snadno odstranitelných maličkostí… protože většinově děláme (místo abych si to přiznali) již celé století, a zvláště ve dvou posledních generacích, jednu chybu za druhou. Přičemž posledních dvacet let už ale, konečně, začínáme přece jen tušit, co a jak je špatně. Jenže (poškozené, a tedy v mnoha ohledech „barvoslepé“) mozky těch „zodpovědných“ zatím nechtějí vidět a slyšet a (sou)cítit, protože (tak jako barvoslepý, hluchoněmý a alkoholik) v řetězci výmluv předstírají, že nic nevidí, anebo mají vše pod kontrolou.
