Billboardy a reklamy ve městě jsou dílem domýšlivosti. Pár lidí u nějaké firmy otravuje desetitisíce. Informační význam to nemá žádný. Inzeráty a články v novinách, které člověk přejde zrakem, na člověka dál neútočí: buďte si. Ale reklama, která mění obraz ulic a krajiny, to je barbarství. A děti pak vyrůstají v dojmu, že to patří k městům jako stromy, keře, sochy…a to je jeden z projevů naší dnešní okupace: okupace penězi. Ty přemůžou každý náš názor, i kdyby nás milion bylo. Ludvík Vaculík, Wodafoun je hloupý, LN
Sto let v Čechách nestačí k tomu, aby svou marginalitou pověstný autor z ní mohl vystoupit a domoci se místa v korpusu literárního dědictví. Takové místo se jak známo definuje vydáním sebraných spisů v oficiální erudované univerzitní edici zpracované týmem kompetentních učenců. Něčeho takového se Ladislav Klíma dosud nedočkal. Ve Francii jsou poměry obecně vzato tolerantnější a akademického uznání se posléze dostalo i tak výbušným autorům, jako je Sade, Genet, Céline apod. Klíma vždy vzbuzoval v té části intelektuálních kruhů, která se vůbec „snížila“ k tomu, že se jím zabývala, pohoršení, nadšený entuziasmus v nepočetné skupině bezpodmínečných přívrženců, zpravidla spjatých spíše s bohémou než s filozofií (byl například v samizdatu často – a podotkněme ve velmi zpotvořeném znění – vydávaným kultovním autorem kulturního undergroundu v 70. a 80. letech), a lhostejnost nebo nezájem u převažující většiny publika „slušných lidí“. Martin Hybler
Jestliže by byla nějaká společnost demokratická, neměli by se v ní v mocenských špičkách lidé se syndromem mocenské pýchy (která se dle lékařů vyskytuje často v kombinaci se stupiditou) a závislosti na moci vyskytovat, napsal František Koukolík. Jenže skutečnost je opačná: jsme svědky, že současná společnost je tak postavená, že její mechanismy právě lidi s diagnózou syndromu mocenské pýchy a závislosti na moci na špičkách udržují, nehledě na následky jejich rozhodování pro celou společnost. Proto bychom si při troše zjednodušení mohli dovolit snad říci: Míra schopnosti společnosti zbavovat tyto lidi vysokých postů a jejich nebezpečí diagnostikovat je skutečnou mírou demokracie v té které zemi. U nás zatím chybí schopnost kvalifikované veřejnosti vystavovat politikům denně přesné diagnózy (ty jsou nahrazovány emočními výlevy či pouhým míněním) i odvaha v celé společnosti se jich zbavovat na všech úrovních. Karel Hvížďala
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=9826
Generace našich babiček byla poznamenána strachem z válečných útrap. Zdraví pro ně bylo nutnou prioritou. Proto se pro ně lékaři stali symbolem bezpečí a zárukou narození životaschopného potomka. Matky začaly učit svoje dcery, že porod je bolestivá a stresující záležitost, kterou je však nutno podstoupit, aby se narodilo zdravé dítě. Kde je strach, nebývá místo pro radost. Naše matky se tedy od svých matek nedozvěděly nic o radosti porodu. Naučily se porod přijímat jako nutné zlo a vše nepříjemné brát jako daň za to, že miminko bude v pořádku. Zatímco na západě od našich hranic se ženy začaly postupně proti tomuto pojetí bránit a hledaly znovu cesty, aby rození převzaly zpět do vlastních rukou a pod vlastní zodpovědnost, u nás totalitní režim nadále manipuloval rodičky do pasivní role. Společenské klima přispívalo k paternalistickému přístupu zdravotníků. Poslušná rodička věřila, že jediným způsobem, jak prožít porod, je ho přetrpět. Bolest k porodu pochopitelně patří. Ale i bolest se dá vnímat různě. Bolest může být destruktivní, může však být i produktivní. Dříve předávaná zkušenost hovořila o bolesti, která má u porodu svůj význam. Pomáhá rodící ženě najít nejvýhodnější polohu, ukazuje jí, jak spolupracovat s děťátkem, které se usilovně snaží projít porodními cestami. Pokud je bolest vnímána jako smysluplná, nevyvolává strach. Když maminka přivine svoje miminko do náruče, je bolest zapomenuta a vystřídána intenzivním pocitem štěstí. Medicínské pojetí porodu však zbavilo ženy tohoto úžasného vyvrcholení celého porodního procesu. V systému, kdy maminka poprvé viděla svoje děťátko až mnoho minut (někdy dokonce hodin) po porodu, pečlivě vydrhnuté, učesané a zavinuté v peřince, rodičky jen těžko mohly vnímat porod jako radostný zážitek. Rutinní postupy, které oddělovaly miminka od maminek, ženám ukradly radost z porodu. Gabriela Chrastinová
http://www.denikreferendum.cz/clanek/3612-porod-jako-bolest-porod-jako-radost
Naše civilizace se během jedné generace vzdala po staletí pracně budované koncepce individuální svobody a nahrazuje ji tolerancí skupinových zájmů, včetně takových, které nezastíraně individuální svobodu potlačují. Zachránit ji můžeme jen obnovením občanské statečnosti bez ohledu na osobní bezpečí. Takové, jakou budovali naši předchůdci, připomíná Wilson v závěru knihy. „Svoboda je výsledkem odvahy udržovat principy svobody i tváří v tvář nebezpečí s vědomím, že patologické ideologie můžeme porazit jen silou svých přesvědčení.“ Benjamin Kuras
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/benjamin-kuras.php?itemid=9830
Zkušenosti z jiných zemí – například právě severských – přitom dokazují, že muži jsou navzdory předsudkům schopni postarat se o děti stejně dobře nebo naopak mizerně jako ženy. Ve Švédsku si rodičovskou dovolenou mezi sebou rozdělují oba partneři. Trvá celkem 16 měsíců a matka a otec se povinně musí vystřídat tak, aby každý z nich strávil doma 2 měsíce. Když to neudělají, o tyto dva měsíce přijdou a nedostanou za ně žádné peníze. Tento model vedl podle Stevena Saxonberga nejen ke zvýšení porodnosti, ale také ke snížení rozvodovosti. Otcové získali možnost být více se svými dětmi, a naopak matky se mohly realizovat i mimo rodinu. Navíc ani jeden z rodičů netrpí obavami ze ztráty své pozice v zaměstnání. U nás však otcové na rodičovské stále ještě občas narážejí na předsudky.
Kolega Šavlík, zakladatel české psychosomatiky, mi tehdy řekl: „Zatímco ostatní lékaři léčí choroby, já radím lidem, co mají udělat pro to, aby se uzdravili“. To se mi zalíbilo. Pochopil jsem, že každá nemoc je informace o tom, že člověk dělá ve svém životě nějakou chybu. Začal jsem se o pacienty zajímat, ptát se jich na způsob života, radosti a starosti. Otevřel se mi nový obzor. Stonání pacientů už bylo srozumitelné, dokázal jsem jim poradit. Ti, kteří pochopili, se začali uzdravovat. To byl můj konec. Současné zdravotnictví je především obchod. Čím víc lidí stůně, tím lépe. Pokud by se lidé začali hromadně uzdravovat, znamenalo by to pro medicínsko-farmaceutický komplex hotovou katastrofu. Z nemocnice jsem byl z důvodů úspor a reorganizace propuštěn. Dva roky jsem byl bez práce. Když mi bylo nejhůř, ujali se mne v dobřichovickém Centru komplexní péče. Moje názory na zdravotnictví a medicínu je zaujaly. Taky se snaží celostně věnovat pacientům. Nejde jim jen o body a výkony. Vrátil jsem se i k psaní článků. O pravidelné zdravotnické sloupky mne požádaly Lidové noviny. Psal jsem v nich, že zdraví člověka závisí hlavně na tom, jak se chová k sobě i blízkým, jestli žije v harmonické rodině a společnosti. To nemohlo dopadnout dobře. Začal jsem se totiž zajímat o naše politiky v čele s prezidentem Klausem. Loni na podzim jsem si s několika kolegy mailem vyměňoval názory na jeho chování. Z čistě lékařského hlediska mi připadá zvláštní. Pracovně mu říkám „prezident negativních emocí“. Atmosféra, kterou v zemi vytváří, škodí zdraví. S kolegy jsme se radili, jestli bychom mu neměli nějak pomoci, pokusit se ho léčit. Na nic jsme nepřišli, nic nepodnikli, nic nezveřejnili. Asi po čtyřech měsících se naší soukromé korespondence zmocnil nějaký žurnalista. V hlavě se mu to celé pomotalo, obvinil nás z pokusu dostat prezidenta Klause do blázince. Dokonce podal trestní oznámení pro pokus o státní převrat a vlastizradu. Policie to teď vyšetřuje. Zase jsem to myslel upřímně. Zase to ani nepochopili, ani neocenili. Jan Hnízdil
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=9848
Jedním z nejtabuovějších témat přítomné doby je existence rozdílů mezi pohlavími – je to něco, co být nesmí. Že něco podobného nemá co dělat s rovnými právy ani stejnou důstojností, nelze v dobovém čtecím rámci pochopit. A biolog, který by na celou věc poukázal, je v nebezpečí stát se veřejným nepřítelem. Kolikpak znáte významných hudebních skladatelek? Dobově korektní odpověď je, že jakékoli jejich tvůrčí projevy v samém kořeni zadusili falokratičtí hudební kritikové a impresáriové. Stanislav Komárek
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php?itemid=9882
Jako řadový občan žijící bez fantazie, s průměrným platem a průměrnými starostmi žasnu nad sliby našich vyvolených, kteří s fantazií bez hranic konzumují všechny výhody absolutní moci. Žasnu, jak se bezostyšně, otevřeně a úplně beztrestně spojili s podivnými osobami podsvětí a vysmívají se voličům.V praxi potvrzují, že téměř každý, kdo se u nás chce zabývat politikou, dělá to s vidinou finančních a mocenských zisků. Chovají se jako psychopati. Někteří z nich i psychopaty jsou. Ani štěstí, ani spokojenost, ani kvalitní život nám nezařídí. Naopak. Korupčními aférami, intrikami, propojením s organizovaným zločinem, vzájemným osočováním a hulvátstvím vytvářejí nesnesitelné životní prostředí.
Stále víc lidí na něj doplácí svým zdravím. Léčí se na úzkosti, deprese, vyčerpání, bolesti hlavy, žaludeční vředy, vysoký krevní tlak. Disciplinovaně chodí k lékařům a polykají prášky. Nemoc považují za svoje selhání. To, že jejich potíže nějak souvisejí se stavem společnosti, je ani nenapadne. Politici cudně mlčí. Jejich hlavním úkolem je vytvářet snesitelné podmínky k životu. Dnes jsou největším generátorem tělesných i duševních chorob, závislostí a kriminality. Příčinu hledají všude kolem. Marně. Stačí, když se podívají do zrcadla.
Laureátka Ceny Marie Curieové Luisa Corradová z ekonomické fakulty Cambridgeské univerzity publikovala před dvěma lety výsledky studie, která prokázala, že průhledné vztahy ve společnosti jsou pro spokojenost občanů to vůbec nejdůležitější. Dvacet tisíc lidí ze sto osmdesáti oblastí Evropy zaznamenávalo do dotazníku míru svého štěstí. Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v prosperujících ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili Dánové – před Finy, Iry a Švédy. „Mezi nejšťastnější národy patřily ty, které jsou zároveň nejspokojenější se způsobem výkonu veřejné správy ve svém státě. Vlády jednotlivých zemí by se měly oprostit od představy, že jejich občané budou automaticky šťastní, když dosáhnou většího bohatství. Stejně tak důležité, ne-li důležitější, je vytvořit občanskou společnost, jejíž členové se vzájemně podporují a věří si,“ shrnula výsledky Corradová. V nemocné společnosti nemohou žít zdraví občané. Jejich léčení nelze přenášet na bedra lékařů. Lékem je občanská společnost. Na volebních plakátech ji nikdo nenabízí. Většina politiků se jí bojí. Ohrožuje jejich neomezenou moc. Jestliže vyloučím extremistické strany, je úplně jedno, komu dám svůj hlas. Den voleb je nejdůležitějším dnem pro politiky a nejméně důležitým dnem pro občany. Rozhodující je, jak se o práci politiků a dění kolem sebe zajímáme po volbách. Zda jim nedopřejeme ani chvíli klidu, vytváříme na ně neustálý tlak, žádáme plnění slibů a skládání účtů. Každý týden, každý den, každou hodinu.Pokud náš zájem skončí vhozením lístků do volební urny, budeme za pár týdnů zase bědovat, že z nás dělají voly. Nadávat můžeme jen sami sobě. MUDr. Jan Hnízdil
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=9874
