Píšete a přednášíte o ženách, že jsou od přírody lépe vybaveny na „duchovnost“. Propojení hemisfér mají větší atd. Něco tady ale tak úplně nehraje. Jak to, když ženy jsou tak úžasné duchovní bytosti „je svět takovej jakej je“ (myšleno ve smyslu povrchnosti, neduchovnosti)? Řekl bych proto že jako majitelky přirozené „duchovnosti“ si ji zas tak moc neváží a hlavně ji nepovažují za důležitou. Podobně jako vesničané kteří žijí v přírodě a klidně ji ničí, vozí odpadky do lesa atd. Když přijde na věc, ženy se stejně přikloní k praktickým názorům a jógu berou jen jako takovou holčičí hru. Ano, pozorný a pravidelný čtenář mých zamyšlení nejen na téma ženy a muži (a ženy a porody a duchovnost) už dávno ví, tak jako autor otázky, že tu něco nehraje, také protože si ženy své přirozené duchovnosti neváží. Půjdu tedy hlouběji a pokusím se naznačit, v čem také je zádrhel.
Přirozená duchovnost ženy je pragmatická, a musí taková být, už kvůli menstruačnímu cyklu a těhotenství a porodu. Příroda (a instinkty a hormony) v krizových situacích velí tak a ne jinak. Hlubší a pro ženy snadnější přístup k intuici (jak bychom mohli termín ženská duchovnost zjednodušit) je vždy půl menstruačního cyklu uvolněn, ale v druhé půli opět brzděn (i její duchovní a lidský vývoj připomíná spíše spirálu, než nahoru směřující, mužskou šipku). Skutečně duchovní bývá, až na výjimky, typická žena v ideální společnosti (tedy v takové, ve které se muži nebojí ženiných schopností léčit bylinkami a i jinak „čarovat“), až po přechodu. V případě, že nebyla celý život naježená, uječená a superkritická, je pak schopna na databázi svého harddisku v okamžiku najít vše, co za celý život zažila a zjistila, a „intuitivně“ to ve správný moment a správně citlivě aplikovat.
Po několika stoletích naprosté dominance mužství, po pár desítkách let mužsky pokřiveného a arogantního porodnictví (přirozené hormonální procesy, které z přirozeného porodu dělají orgasmický a energeticky nabíjející událost života, jsou mužskými lékařskými zásahy přerušeny, dívka se nezrodí v ženu, hormony nevyplaví, a skutečná mateřská láska k dítěti, například k dceři, se nedostaví. Matka neumí navázat hlubinný přirozený vztah, a dcera pak bude mít při porodu stejné, ne-li větší potíže a handicap se přenese do další generace) a po posledních dvou dekádách manipulativního nátlaku reklamy (proti které jsou, právě kvůli většímu propojení mozkových hemisfér, ještě bezbrannější než muži) ženy sice vší silou (a ekologicky přenáročně) vypadají jako super ženy, ale jen na povrchu. Právě rozpor mezi voláním přírody (chcete-li, niternou přirozenou duchovvností) a vnějším nátlakem reklamy a společnosti je znejišťuje a niterně otravuje, a ony, stále nespokojenější, mužskými způsoby volají o uznání nebo pozornosti. A z bláta nespokojenosti lezou do louže nikdy nekončícího konzumu a uječenosti. Povrchní žena pak podvědomě ale o to jistěji předá (jako matka nebo učitelka) svou povrchnost i svým (i školním) dětem.
Ne že by nebyli v krizi i muži: stačí se podívat okolo sebe. Jenže žena, právě s darem přirozené intuitivní duchovnosti (přirozený orgasmický porod je v tomto smyslu dokonalou pojistkou pro ženy i společnost) a pragmatické intuice v krizích (jaký to paradox: ženy si dnes od mužů nechávají z knih i ordinací radit, jak kojit a rodit), je ta, která to vše stále ještě může změnit. Muž z evolučních důvodů neumí přiznat chybu, a navíc je nastaven tak, že na slovo poslechne (stále ještě ženskou) ženu – pokud to s ním umí. Námitka žen na přednáškách „Ať začnou s nápravou muži!“ je typicky útočně mužská.
Svět je dnes „rozladěn“ jako špatně naladěná kytara. A tak „nehraje“. To ovšem neznamená, že kdy se naladí, nezahraje hezky a správně. Rozladěná nespokojená a věčně neukojená žena má stále, na rozdíl od muže (díky propojenosti hemisfér a evolučním programům jejích hormonů), šanci vše (sebe, rodinu i muže) vrátit do stavu vyladěnosti. Jen se vrátit k evolučním zadáním a přirozené ženskosti. A ta je nikoliv útočná, přímočaře dopředu směřující, a soutěživá, ale přijímající, spirálová a cyklická, a schopna kompromisu (umí žít v dlouhodobé perspektivě).
Právě tak jako je v mysli každého muže zakódována možnost dosáhnout osvícení, je v těle každé ženy evolučně naprogramována jak schopnost dát život, tak přirozená duchovnost. Ženy duchovnost, v tom mužském smyslu dlouhodobých meditací a cvičení, nepotřebují: ony ji už mají (i když forma je jiná: jejich meditací jsou ženské, pravidelně se opakující práce, například pletení či vyšívání, devět měsíců těhotenství a dalších devět a více kojení atd.), jen si vzpomenout a opět začít.
Mimochodem, když dr. Tomáš v rozhovoru řekl, že i Arabové tvrdí, že ženy nemají duši, protože se o ni nikdy nestaraly, mluvil o tomtéž, jen z druhé strany. I on z vlastní zkušenosti ví, že …přestože jsou dnes na cvičeních jógy tři muži na dvacet žen, těch dvacet ženských nevydá ani za ty tři chlapy. Jejich pohled není tak hluboký a nekoukají dost doširoka. Na rozdíl od mužů víc potřebují Mistra. Jako bychom neměli nejlepšího učitele sami v sobě. Ve svém nitru.
V současném světě mužsky se chovajících a uvažujících žen ale ani jim neuškodí naučit se meditovat… aby znovu našly svou přirozenou duchovnost a ženskost. Jakkoliv jsou ženy naprosto jiné než muži a naopak, dokonale se doplňují (stačilo by se jen domluvit). Muži bez žen nepřežijí, ale i ženy muže potřebují, aby byly o to více ženami. Například dobře informovaná Američanka (a již i některá Češka), odjede-li ten její na více než měsíc dlouhou služební cestu nebo studijní pobyt, si nechává jedno mužovo triko nevyprané, a občas si k němu čichne. Vomeronasální orgán v jejím nosech si pak pomocí partnerových feromonů upraví menstruaci (a i porod, je-li přítomen přirozeně se potící muž, je snadnější, rychlejší, bezbolestný a bezpečnější).
V naší současné společnosti (a mezi ženami a v ženách) něco skutečně nehraje, neladí, ale stačí si to uvědomit a začít napravovat. Znovu ty pomyslné struny kytary (původně a stále dokonalého) ženského těla vyladit. Jen si ženy nesmějí splést jemný proces ladění (vzájemného naslouchání) s útočným vyčítáním. A až bude žena opět ženou, muže zvládne za tři dny (protože bude vědět, bez křiku a obviňování, jak na něj), třeba jen tím, že ho začne hladit a chválit. On pak pro ni postaví další Taj Mahal, nebo složí písničku. A i ženy pak (intuitivně) zjistí, že je praktičtější investovat do duchovností své i svých dětí, než do tak pomíjivých a nepotřebných svetříků a řasenek či liposukcí.
Něco v naší společnosti nehraje, a znovu ji vyladit je úkol a výzva hodná skutečných žen (a jimi povzbuzovaných a chválených mužů).
