Konečně nějaký ekonom popsal svou „vědu“ pravdivě a lidsky: Ekonomické teorie by podnikatel neměl číst. Ekonomie může být jako věda užitečná, avšak se svým předmětem se zcela míjí ontologicky. Ekonomické veličiny nemají v konkrétním životě svůj předobraz. Je příznačné, že podnikatel a podnikání jsou ekonomií takřka ignorováni. Že by se blýskalo na časy lidštější ekonomie (nejraději té buddhistické)? Všimnou si špičkoví ekonomičtí teoretici zásadních rozporů mezi jejich teoriemi a každodenním životem? Dojde nám i jim, že až 95% všech finančních operací neprobíhá se skutečnými, ale jen s těmi virtuálními penězi (celá světová ekonomika tak užívá jen kartu a vlastně netuší nic o skutečném zboží a jeho skutečné hodnotě)?
Napsala mi totiž známá z Londýna: Všimla jsem si, že když nemám kartu (zablokovali mi ji na kvůli nebezpečí zneužití), celé to cítím nějak jinak. Nebo jinými slovy, doposud jsem s sebou málokdy nosila hotovost. Jenže teď, když platím hotově, mi teprve došlo, jak rychle se peníze dají utratit, když je člověk nevidí. Když platím kartou, nějakých 20 liber ani nezaznamenám, ale když je platím v hotovosti, až mi v hlavě zazvoní: hm, musím začít šetřit.
Protože pracuje v bance, chvíli jsme povídali i o tom, že právě tohle, ten odstup od reality, je prapříčinou i oné bankéřské neschopnosti neutrácet (cizí peníze)… a krize bank posledních let. Příroda a evoluce nás vybavila senzory pro život v africké lesostepi v tlupě o 30ti lidech. Psal jsem kdysi o fenoménu ukazovátka: dítě do tří let nezalže a nezalže, ale když má v ruce ukazovátko, za čokoládu klidně ukáže na hrušku a řekne jabko. Letec, který jen zmáčkne tlačítko a pustí bombu, by nikdy nezabil těch pár stovek lidí osobně, z očí do očí. Bankéř či ekonom politik, který špatnou investicí prodělá miliardy (které ani nebyly jeho), nebo škrtem pera zbaví desítky tisíc lidí práce, ani nemrkne: (ukazovátko) karta, se kterou je tak snadné utrácet, přelstí nic netušící mozek, který ty peníze nevidí.
Aby mohl být vědec objektivní, musí ke předmětu zkoumání přistupovat jako k cizí věci, o níž předem nic neví. Je-li předmětem zkoumání něco vzdáleného, třeba dráhy planet, odtažitý vědecký přístup se pochopitelně nabízí. Jestliže nám ale jde o to, vůči čemu lze udržovat odstup jen stěží, pak lze o možnostech vědy vážně pochybovat, píše ve svém rouhačském článku (Ekonomie je pro část lidí novým božstvem. K čemu je nám ale opravdu ekonomie?), za který ho pan prezident určitě nepochválí, Vít Horák (v Hospodářských novinách z 30. 7. 2010).
Důsledky tohoto pohledu na základní ekonomický mýtus (Ekonomie vlastnictví vůbec nechápe, rozpoznává je pouze jako most k většímu vlastnictví, které je ovšem jen dalším mostem) začínáme rozpoznávat v jeho tragičtější podobě zatím spíše ve světě, než kolem sebe, ale dříve či později dosáhnou i do našich končin a peněženek, a snad i hlav. Kdy už nám konečně zazvoní, že „homo oeconomicus“ je člověkem, který neustále vydělává, avšak nikdy nic nemá? Podobné je to v národní ekonomice: nestačí vyrábět hodně nebo mnoho, je nutné vyrábět stále více. Nikoli vysoké HDP, ale růst HDP, a nejlépe růst toho růstu.
Světová banka, ekonomika, burzy, ministerstva a makroekonomové, ti všichni zaujímají pozici hazardního hráče, jenže se nikdy nespokojí s tím, co mají. Musí vsadit za všech okolností, dodává rozumný ekonom, protože mu zazvonilo, a tuší, že jak hráč, tak i svět může přijít o všechno.
Stanislav Komárek nedávno naivní posedlost Čechů supermarkety a výprodeji komentoval v blogu Náhražkové hospodářství: Mezi mícháním krmných směsí pro lid a těmi pro hospodářská zvířata je dnes rozdíl jen graduální. Lid si to ovšem přeje: „Mámo, tady je salám skoro zadarmo !“ Malé logo petrochemického kombinátu už na štangli neobjeví. Starý kreslený vtip zobrazoval českého turistu v předním pařížském restaurantu: číšník právě přivážel servírovací vozíček s hromadou sena a slovy: „Pán chtěl něco levného a aby toho bylo hodně!“
Zazvonilo vám? Tak jako si (evolucí na to nepřipravený a tedy patřičnou brzdou nevybavený) mozek bombometčíka myslí, že mačkat tlačítko není zabíjení, tak si mozek občana s kreditní kartou myslí, že její používání není utrácení. Tedy, on to „teoreticky“ chápe, ale prakticky to jeho mozku a tělu nedochází. A hlavně, chybí mu tam to zvonění… a tak stále více platí, co tvrdím už hezkou řádku let: ještě není tak zle, aby bylo líp. Bohužel teprve skutečná katastrofa (třeba ve formě krachu bank nebo absence elektřiny) začne být všeobecně vnímána jako ono biblické Mene tekel, troub z Jericha zazvonění…
