Viděl jsem Avatara. Koupil jsem si tuhle vizuální oslavu imaginace na DVD (kina jsou na mne příliš hlasitá a barnumská, a navíc jsem pozval tři další zájemce a skoukli jsme první část na tři přestávky, a za 14 dnů druhou na dvakrát, vždy s možností diskutovat a ujasnit některé citace, termíny a poselství). Termín sám je odvozen z pradávného (duchovního) hinduistického pojmu avatár, znamenajícího pozemské vtělení duchovní bytosti. Avatar v počítačových hrách je virtuální postava ovládaná hráčem, který se se svým avatarem v jistém smyslu slova ztotožňuje, a skrze něj jedná ve virtuálním světě.
Mladší diváci, se kterými jsem se na Avatara (počítač neustále nabízí Svatava) díval, nebyli jako já poučeni a vyučeni čtyřmi desítkami let četby sci-fi…a tak jsem vysvětloval (proč se na kosmické lodi přibližující se k planetě Pandora některé její části otáčejí), naznačoval kde a jak Cameron citoval (např. Vetřelce, tedy nejen stále kouřící hrdinku, hranou toutéž Sigourney Weaverovou, ale také další využití obrovských „robotů“ ovládaných člověkem). Podobných okamžiků nadšené extáze ze čtení (nebo sledování), kdy člověk musí po každé kapitolce přestat číst a jít se projít, aby dovychutnal a užil si to, není mnoho, a tak jsem Avatara uvítal o to víc. Musel se objevit, protože je potřeba.
Současné děti mají abstraktnější mozek (jsou připravenější na počítače, zato mají horší čich a brzy budou mít i horší sluch než jejich rodiče prarodiče), a záplava vizuálních podnětů (existence vide, možnosti mí doma na DVD světovou kinematografii, překotný vývoj komixu – logicky nejprve v Japonsku-, způsobila, že i současní režiséři vnímají svět ještě vizuálněji než ti před nimi. Zatímco Tolkien (a Castaneda a Marquez) ještě patřil ke generaci končícího světa vyprávěných a popisovaných mýtů a příběhů, Cameron (a Lucas a Spienberg a Tarantino) sál příběhy a mýty už s mateřským mlékem spíše vizuálně. Mít současné digitální možnosti, tak jako Buddha by dnes používal internet, i Tolkien by použil počítače, tak jako je použil k vizuálnímu převyprávění Pána prstenů i Jackson (a nakonec v Avatarovi i Cameron).
Pokud jde o podobně výjimečné sci-fi (mýty a velké příběhy), nabízí se vzpomenout Herbertovu Dunu (také s ekologickém zaměřením, které v 70. letech bylo, a stále je, prorocké), Asimovu Nadaci (s psychologickým motivem mezi řádky), Aldissův Nonstop (s varovným popisem evolučních sil, se kterými si není radno zahrávat), Carda a jeho ságu Hyperion (s rozsáhlým eposem také o kolektivní víře v jakémsi zenkřesťanském a rituálním provedení), McDonaldovu Řeku bohů (s dokonale promyšleným světem Indie v roce 2047, včetně velmi sofistikovaných a občas samostatně existujících softwarových virových a červích „avatarů“) a co se týká i filmu, Kubrickovu a Clarkovu Vesmírnou odysseu 2001 (s podobným účinkem scénické hudby a vizuální dokonalosti). Také první řady a některé díly seriálů jako Star Track, Star Gate, Deep Space Nine nebo Babylon rozvinuly imaginaci SF námětů do neuvěřitelných výšin. Jako varovný příklad dokonale estetiky vyprávěný doporučuji i Apokalypso (život Indiánů tehdy ale i dnes je pro nás dokonalé sci-fi).
Barevnost a hýřivá oslava imaginace, surreálně magrittovská krajina vznášejících se skal a hor, oslnivá barevnost a tvarová pestrost zvířat a rostlin Pandory dosvědčila dokonalou profesionalitu a imaginaci jak počítačových mágů, tak režiséra (a kreslířů a malířů původních návrhů). Vše, co je dokonalé, potěší. A množství práce v každém záběru z planety skutečně ohromuje, i když většinu „vychytávek“ i pozorný divák objeví třeba až na třetí shlédnutí.
Navíc, a to už je spíše v rovině „avatarů“, vícenásobné shlédnutí tohoto filmu (jak dnes víme ze studia vlivu virtuální reality na mozek pravidelného uživatele) cosi v mozcích diváků mění… tak jako musí každé pozorné shlédnutí Avatara, jakkoli zatím nezjistitelně, notně změnit strukturu propojení neuronů v mozku diváka (a světový úspěch navíc sjednocuje doposud rozdělené mysli, aniž bych hodnotil, jestli je to dobře nebo špatně: opět je to příprava na budoucnost).
Nepředpojatý a imaginace a otevření schopný divák vpluje do proudu Cameronovy imaginace právě tak snadno, a nezbytně, jako se Jack Sully ve své Na´viovské formě propojí se svým koněm i létajícím drakem: termín cahejlu, splynutí, je ve filmu přeložen jako bond, přičemž termín bonding je dnes stále běžnější v přirozeném porodnictví: každý lidský novorozenec „bonding“ (jakési psychické spojení a vyladění s matkou) bezpodmínečně potřebuje, jinak je celý život mentálně poškozený…
Samozřejmě že bylo třeba využít i duchovního (a ekologického) odkazu amerických indiánů: když Jake (ve svém avatarovi) zabíjí kořist, odříkává: Tvůj duch se vrátí k Eywě, tělo zůstane, aby se stalo součástí lidu. Nebo jinde: Eywa je sítí energií, ale tu je možno si jen vypůjčit, a jednou vrátit zpátky… Bez konceptu posvátnosti nemůže fungovat ekologická společnost (viz Teodore Roznak, David Avram)… Samozřejmě že koncept Gaia (propojení všeho živého, a jakási živočišná a sama sebe v rovnováze udržující existence) musel být i zde hlavním motivem – planeta Eywa je propojena a svými obyvateli uctívána jako božstvo: Na´viové nikdy neztratili to, co lidi na Zemi – schopnost propojení (uploadování a downloadování, jak poznamenala filmová vědkyně Grace Augustinová). Živočišně samozřejmé a snadné propojení s přírodou (a koněm, nebo ikranem či létajícím drakem) připomíná schopnosti ayahuascou ovlivněných indiánských šamanů v pralese „vidět“ až DNA strukturu rostlin (a nalézat tak dokonalé léky pro tu kterou nemoc).
Film překypuje obdivuhodnými detaily a domyšlenými „vtípky“, které toho řeknou více než celé minuty dialogů: šípy v kolech obřího náklaďáku hned v prvních minutách příletu Jakea Sullyho na Pandoru (později někdo utrousí informaci, že jed způsobí do 2 minut smrt), investor oznamuje, že tak bohaté naleziště není 200 kliků všemi směry, místní varianta koní se živí nektarem, nevyhnutelné soustředění pod pupek (do hary) při učení se lukostřelbě (viz kultovní kniha o zenovém přístupu k realitě Eugena Herrigela: Zen a umění lukostřelby), nezbytné a neopomenuté propojení s (jako bájný drak vypadajícím) ikranem, a chvějící se blány jeho křídel za letu, citace (je těžké naplnit šálek čaje, když už je plný) ze zenu, mžiková ukázka knihy o domorodcích, kterou Jake hodí do koše… atd. atp. Zrcadlo bezmyšlenkovité krutosti současných pozemských bankéřů a ředitelů mezinárodních fondů nastaví dvě utroušené věty: Zabít domorodce nevypadá dobře. Ale jedna věc jsou špatné recenze v novinách, a daleko horší je pro akcionáře číst špatné čtvrtletní zprávy… Také zmínka, že každý Na´vi musí být dvakrát zrozen, podruhé při ceremonii přijetí do klanu, je varovná připomínka naší společnosti tak chybějících rituálů přechodu.
Ono mystické a pro nás už neuvěřitelné propojení s planetou Eywou totiž není zase až tak nereálné, jak se materialistům může zdát. Vždyť i na Zemi existují například propojená podhoubí některých hub zaujímající až stovky kilometrů čtverečních, a o velmi křehké rovnováze deštného pralesa (viz také Lovelockův koncept Gaia), kdy stačí vyhubit jednoho malinkého tvora, a za pár let se zhroutí doslova vše, by dnes už i současní pozemští ekologové mohli vyprávět. A že je poslední třetina samý boj? Film je přece abstrakce a metafora. Tak jako v Bhagavadgítě, mýtickém literárním díle indické duchovní a kulturní tradice, detailně a barvitě popisovaný boj Pánduovců a Kuruovců je námi Zápaďany vnímaný doslovně a materialisticky, ale v Indii jej (duchovně) pojímají jako symbolický boj s vnitřními neřestmi (na cestě k Osvícení): právě tak můžeme chápat i pozemského šéfa bezpečnosti (od dětství k poslušnosti a kázni vycepované ego), který vojensky, a šéfa těžební společnosti (špatně porozené dítě se v dospělosti bude snažit uspokojovat své potřeby těla a pocitu štěstí spíše a převážně jen zvýšeným a stále se zvyšujícím konzumem), který ekonomicky ospravedlňuje a levohemisférově a pudově legitimizuje boj pozemšťanů proti divochům Pandory. Skutečná duchovnost a také budoucnost lidstva opravdu závisí i na tom, jak a kdy vybojujeme boj se svým niterným negativním naprogramováním (na které film symbolicky a příběhově naráží). Jenže na ten nepotřebujeme zbraně a napalm, ale pouhý úmysl a trpělivé úsilí (inspirované třeba shlédnutím Avatara).
Dva postřehy, týkající se divočiny a přírody: poškozeni porodem a pokryteckou a na formalitách a neměnných pravidlech postavené společnosti stavíme rovné hranaté budovy (které na Pandoře na první pohled křičí, že tam, do přírody, nepatří), protože se divočiny, přírody, vlastně bojíme, a divočinu obdivujeme jen z bezpečí měst a křesel, ze kterých se na divočinu díváme v televizi, a jsme velmi nepříjemně překvapení, když přijde velká voda nebo vítr nebo sucho nebo mráz (už jsme na tom téměř jako v dobovém vtipu: Jací jsou čtyři největší nepřátelé socialistického zemědělství? Jaro, léto, podzim a zima). Zadruhé, moc jsem si vychutnal jakési zhmotnění duchovnosti (propojování copů, planeta promlouvá svým chmýřím, strom moudrosti): takto nějak museli vnímat přírodu naši předkové.
Staré psy (velitele těžby, šéfa bezpečnosti, vojáky, do posledního okamžiku ničící vše, čemu nerozumí) novým kouskům naučit nelze. Jejich zelené mozky dělají, co umí a na co byli vyučeni: sami netuší, že jsou poškození celoživotním jednostranným myšlením. Jejich mozek se přizpůsobí a protože trénoval jen toto a nic jiného, nic jiného ani neumí a není schopen ani jakkoliv mírné myšlenkové alternativy, jsou zablokovaní metodou a formou, obsah jim uniká
Bylo to stejné za středověku, a je to stejné ve sci-fi literatuře a filmech. Řešení není přemlouvat generály, bankéře, zločince, podvodníky či jen řezající porodníky, ale vychovat si novou generaci těch, kteří nebudou jen řezat (a bojovat)…
Recenze se někdy trefily, jindy celé míjely, a kromě filosofa (zde) mne zaujala i vatikánská média, která varovala před panteistickými koncepty (planeta domorodého kmene lidu Na´vy je živoucím, všeprostupujícím božstvem) a snahou učinit ekologii náboženstvím tohoto tisíciletí…), a také úvahy, že masové médium jako zdařilý velkofilm prý bývá skvělým médiem i pro zrcadlení procesů kolektivního nevědomí (jen prý Cameron nenaznačil, že pilulka bývá pěkně hořká, a že psychoanalytik by v dějových zákrutách se zalíbením dešifroval fáze a procesy psychického zrání člověka. Zde si neodpustím provokativní otázku pro pokročilé: není on ten náš „rozum“ (prezentovaný jménem, společenskou maskou a číslem v matrice) také jakýsi (matrixový) avatar v jinak dokonalém těle, které se už pár tisíciletí a se stále menším zdarem pokouší ovládnout?
Škarohlídům a lidem (poškozeným také poškozeným rodiči a zakřiknutým pokryteckou společností) obvykle doporučuji citát G. Apollinaira, na který jsem si vzpomněl, když jsem sledoval Jakea, když krotil svého ikrana a učil se na něm létat: Pojďte na okraj, řekl. Bojíme se, řekli oni. Pojďte na okraj, řekl. Přistoupili k okraji, on je postrčil… a oni letěli… Jakmile se Jake zklidnil, létal každou vteřinou lépe. Nebo jinak, tak jako v těle Na´viho, i v lidském těle je daleko více moudrosti a dovedností, než (kromě několika moudrých a několika vrcholových sportovců) tušíme a umíme využít.
Když se v závěru filmu Jake jako opět „pouhý“ člověk (ve své lidské formě neschopen chůze) v náručí své Na´vianky téměř ztrácí, připomíná tak, že by divák neměl ztratit schopnost vidět věci ve správných proporcích, a mně a doufám že i dalším nadšeným diváků, jejichž srdce ještě nezkameněla, mezi řádky varovné a prorocké: Jsi jako dítě, říká domorodka Jakeovi (a Cameron současnému lidstvu): Děláš hluk a nevíš, co se patří…
P. S.: O pozemských Avatarech viz http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=655
