Někdy tomu říkám bdělé vědomí. Před sedmnácti lety jsem spoluorganizoval Den plného vědomí, protože mi to připadalo více české a výstižné. Jindy se tomu říká pozornost: umění se ve správném čase a na správném místě soustředit na tu správnou činnost, a být tak (přinejmenším v očích ostatních) stále šikovnější, chytřejší a moudřejší. Student obdivuje moudrost učitele a žasne nad jeho předvídavostí a pozorností k detailům, a tak neposlouchá jeho rady a poznámky natolik pozorně, aby pozornost nacvičil a byl postupně právě tak předvídavý a pozorný. Tento paradox funguje i u úsilí dosáhnout osvícení: čím víc student chce dosáhnout osvícení, tím víc se od něj vzdaluje (rozluštění kóanu na konci).
Dítě umí být bdělé a koncentrované, ale vždy jen na chvilku a jen na jednu jedinou činnost. Neumí domýšlet důsledky (to až po osmém roku věku, kdy se zformují příslušné části mozku). Je proto velmi překvapeno, když maminka přijde na to, že lhalo, když řeklo, že si ty zuby čistilo (stačilo kontrolně sáhnout: kartáček nebyl mokrý). Zkušenost a umění vnímat a jednat na více úrovních a v souvislostech se dá trénovat a přijde s věkem, ale jen u někoho.
Student duchovnosti se chce naučit být bděle vědomý, ale zatím mu to moc nejde. Je relativně mladý, a tak má nárok. Jenže on se poslední dobou nějak nelepší. Ony zdánlivé maličkosti, kterých si ani nevšimne (jeho mozek je registruje, ale on sám je tak „zamlžen“ emocemi, že je pro oči nevidí a pro uši neslyší) totiž jednak „zanechávají stopy“ (v mysli mé i těch ostatních, pokud jsme třeba na semináři s dalšími dvaceti účastníky), druhak ho stále drží na oné dětské úrovni vnímání (jen několika málo věcí). Mysl každého člověka je ale tvárná a neustále trénovatelná: zatímco v dětství dokáže udržet pozornost jen na to, co právě dělá, a jen na malinký výsek toho, co jeho mozek registruje, v dospělosti, a zvláště v bděle dospělé pozornosti (natrénované každodenní meditací a každodenní výukou) jde světem a předem „vidí“ a předjímá souvislosti. Jako u sportu: někdo nedosáhne výš než na okresní přebor, jiný se stane olympijským vítězem, protože umí pracovat a je pozorný i k maličkostem. Zatímco ovšem olympijská medaile pak leží ve vitríně a moc užitku nepřináší, umění být bděle vědomý, tedy neustále stále pozornější, je tou nejužitečnější lidskou ctností a přináší svému nositeli stále více výhod (a moudrost).
Od nasměrování páčky na vodovodní baterii (nejsem rád, když si ráno pustím vodu a ona je teplá nebo dokonce horká, protože večer při mytí ji takto nasměrovanou zanechal nepozorný student duchovnosti), přes neschopnost naslouchat pozorně tomu, co je řečeno (stačí přeslechnout přesnou instrukci či zdánlivě nenápadnou zmínku a už student aktivně umyje plech, na kterém si ovšem učitel nechal šťávu z pečené ryby se zeleninou, aby ji vytřel měkkým rohlíkem brzy ráno koupeném v místním obchodě, protože šetří zuby), nebo vytáhne hřebíky z jednoho prkna, ale ne z toho, u kterého to bylo přímo nařízeno, protože by si hráč pingpongu mohl poranit ruku, nebo když zase koupí ten druh misa, nebo tu nakládanou zeleninu, kterou učitel už mnohokrát odmítl konzumovat, až k naprosté neschopnosti trénovat spíše to, co mu nejde (bzum bzum bzum, nejde mu to do kebule, bzum bzum bzum, nejde mu to, kvůli neschopnosti být bděle vědomý, na rozum): už přímo rostu, když mi po šestašedesáté na otázku Děláš si při čtení blogů (číst jiné věci jsem mu zakázal, protože se mu to pak tak vrazí do kebule, že je přímo vidět, jak je v hlavě, místo v haře) poznámky, aby ses pak mohl ptát?odpoví Aha, já zapomněl… Když na semináři sedí na lavičce a pozoruje dvě ženy, které se táhnout s těžkou taškou do vzdáleného auta, je nepozorný: nevyskočí a nepomůže, on (jen) sedí a přemýšlí, jestli by jim měl pomoct. Proto jsem ho naučil pingpong (ten už umí líp než já, také protože líp vidí): tam nemá čas „myslet“ na to, co udělá, když k jeho pálce míří míček – prostě nechá natrénovanou ruku, aby si poradila).
O úrovni mé tehdejší pozornosti mne před lety šokově poučil slepý japonský mistr origami (umění skládat z papíru všechna ta nádherná zvířátka a ptáčky), pan Kase. Jezdili jsme po školách pro nevidomé, on skládal své skládačky (a přítel Eidži překládal do angličtiny a já do češtiny), a jednou jsem ho večer doprovázel tramvají do hotelu a řekl, že už může vypnout. Co to je, vypnout, zeptal se, a ve mně hrklo. Uvědomil jsem si totiž, že tenhle celoživotně slepý duchovní člověk hned po probuzení zapne (uši, a pozornost) na 100%, a ani na chviličku si nemůže ve své pozornosti odpočinout. Vypnout může teprve až zavře oči, když upadne do spánku. A zastyděl jsem se, protože úroveň mé pozornosti, jakkoli již desítky let trénovaná, byla a stále je ve srovnání s tou jeho nesrovnatelná.
Když se mnich zeptal mistra, co je nejdůležitější věcí při studiu zenu a buddhismu, uslyšel: Pozornost. A co je třeba aby jí dosáhl? Pozornosti. Čím tedy má začít? Pozorností. Pozornost (sati) je sedmá z osmi stezek, vedoucích k překonání utrpení (osvícení). Někdy se překládá také jako sebeuvědomění, všímavá pozornost, bdělá pozornost.
A mimochodem, umění být pozorný a stále moudřejší je i zárukou zdraví a štěstí. Nejnovější výzkumy ukázaly, že anterior cingulate cortex, ACC, umístěný jako jakýsi límec kolem propojení mozkových hemisfér, a dotýkající se thalamu, se umí vyděsit nějakou anomálií, ale pamatuje si to, a poučí se. Právě tak v tom pozitivním slova smyslu. Jinými slovy, pozornost se dá neustále vylepšovat a stává se pak automatickou reakcí na vnější podněty. Nebo jinak, jsme odměňováni dopaminem při jakémkoliv „poznání“ (zasmějeme se pochopenému vtipu), a následná důvěra a jistota v sebe sama, vědomí, že věci chápu a rozumím jim, má na naše zdraví, pocit štěstí a uspokojení významný vliv. Jde o to něčemu věřit, dodávají výzkumníci.
Zkušenost (a moudrost), vybudovaná na stále bdělejší pozornosti, pak s věkem přichází jaksi sama (když se ale v mládí naučím neustále zvyšovat bdělé vědomí, ve stáří jako když najdu). Proto je v zenových klášterech pamatováno na každičký detail, aby nic nepřekáželo mysli v její práci… a proto je pak tak obtížné to, co se tam člověk naučí, převést do každodenní praxe. Opačně, dokážu-li natrénovat neustále se prohlubující bdělé vědomí v každodenním životě, v klášteře (kdekoliv na světě) jako když najdu. Když je ale v klášteře začátečník, který je i tam nepozorný, vrátí se do všedního života právě tak natvrdlý, jako byl předtím.
Každá bezmyšlenkovitě vykonávaná činnost, která se stala automatickým zvykem, a každý vjem, může proběhnout (a ve světě bohužel probíhá) nepozorně, jen tak po povrchu (možností). Na druhé straně, v rámci pozitivního úmyslu a při troše pozornosti, se může stát učitelem a tréninkovým partnerem vše, co člověk dělá. Nezanechávat stopy člověk může trénovat na všem, třeba i na způsobu, jakým vymění roli toaletního papíru v držáku (můj student ji tam dává zásadně opačně než já, a není mu za ty měsíce divné, že jím utržený papír je vždy střapatý, zatímco mně se papír utrhne vždy přesně tak, jak je v továrně nadírkován)… a na tisíci dalších detailech každodenního života. Pojmu-li ten úmysl, pak je kterákoliv věc tréninkový předmět a kterákoliv činnost klášterní disciplínou, kterákoliv místnost klášterní celou, a kterýkoliv dům katedrálou.
Natrénovat umění být bděle vědomý ve všem, co dělá, je tedy možné a velmi užitečné, a člověk pak ani nemusí být neustále usilovně bděle vědomý 24 hodin denně. Stačí být bdělý a pozorný vteřinu předtím, než je třeba učinit nějaké závažné rozhodnutí (Odbočíme na téhle křižovatce? Osolil jsem to už? Zaplatil jsem nájem? Co jsem to měl koupit?)… natrénovaná, ale vždy zároveň uvolněná mysl (a domácí trénink bdělosti mysli při škrábání brambor, umývání oken, sklápění záchodového prkýnka, mytí podlahy, luxování, psaní, chůzi… je a může být právě tak dokonalý a účinný jako meditace a chůze v klášteře) jaksi podvědomě (automaticky) uhlídá vše: člověk pak jen intuitivně důvěřuje, a přijímá ty správné impulsy v tom správném čase.
Nejde o maličkost, nad kterou lze, právě tak jako nad neustále nevracenou páčkou vodovodní baterie, mávnout rukou: být pozorný, i k těm nejmenším detailům, a trénovat tak přirozeně pozornost, totiž zároveň znamená neustále, jakoby mimoděk, a bez viditelné námahy, trénovat hlubší koncentraci vnímání (smyslů)… a tedy být stále připravenější k tomu, aby člověk dosáhl osvícení (a mohl pak pomáhat ostatním pochopit, co je jednou z hlavních příčin jejich utrpení: absence pozornosti).
Není cesta k pozornosti, (každodenní a každovteřinová) pozornost je Cesta.
