Akademie, příloha Lidových novin, přinesla v únoru 2010 hned několik článků, které stojí za zvýšenou pozornost. Podnětných informací a úvah na téma školství přinesla hned několik již v předchozích týdnech, tentokrát je ale koncentrace třeskutých názorů výjimečná: přečtěte si úryvky z článků, a pokuste se, sami, něco, nejlépe své názory, změnit (jak jsem doporučoval již za totality, a v polovině 90. let min. stol. v jednom čísle Baraky, věnovaném alternativnímu školství). V polovině září téhož roku pak vyšel v Literárních novinách zoufalý až otřesný článek Ludwiga Urbana, svědčící o prohlubujících se propastech mezi učiteli, rodiči a studenty, a v Akademii zase, konečně, se jako pozitivní vlaštovka objevil rozhovor s odvážnou a rozumnou učitelkou. Berte tohle čtení jako jakési výpisky o školství.
Řvu, abych mohla v klidu učit. O učitelské hysterii se vyprávějí vtipy, často je však jediným prostředkem, který vyučujícím zbývá. Jsi hysterická jako nějaká učitelka! vyčetl asi čtyřicetiletý muž v tramvaji své spolucestující (pravděpodobně manželce) tak, že se jeho slova nedala přeslechnout. Je to bohužel i hysterie, která, vybičována do krajnosti, má šanci skutečně zastrašit, a tudíž ukáznit i toho nejotrlejšího žáka. „Učitelky si to uvědomují a mnohdy začnou svou schopnost hysterického řevu na sobě cenit jako klad a používat ji i v případech, které by se daly řešit jinak. Neustálý nadměrný hluk a diskuse s bouřícími se žáky zatěžuje nervovou soustavu natolik, že odpoledne hledá učitel už jenom klid, spánek a ticho,“ chápe jedna taková i neochotu mnoha pedagogů ještě se dál vzdělávat. Sama lituje, že například na sprostá slova, která žáci pronášejí „velmi často silným hlasem a s mohutným citovým zabarvením“, nemůže učitel reagovat alespoň malým pohlavkem, takže mu (jí) zase zbývá jen zařvání ještě silnějším hlasem. „V běžné třídě se zvyšování hlasu – a nebojím se říct i řevu – prostě nevyhnete,“ připouští i pětačtyřicetiletá Hana, která učí na jedné maloměstské škole. Za cenu anonymity se přiznává dokonce k tomu, že už několikrát vypěnila natolik, že uštědřila obzvlášť drzému žákovi pořádnou facku. Hysterii Hana připouští. „Ano, jsou situace, kdy mne někdo k hysterii dožene. A chci, aby věděl, že je to pro něj nebezpečné,“ vysvětluje několik překročení učitelské pravomoci. Zároveň konstatuje, že jde de facto o jediný způsob, jak stanovit některým žákům jejich vlastní hranice. Poznámka do žákovské knížky na mnohé neplatí. Jedna věc je jasná: Kvalitní učitel by neměl být hysterický učitel. Už proto, že křik a napětí zvyšuje u žáků pocit ohrožení a pocit ohrožení brání, jak umějí vysvětlit odborníci, ukládání informací do dlouhodobé paměti. Radka Kvačková
„Z hlediska psychiatrického je paleta profesionálního postižení učitelek (i učitelů) daleko širší než jen nadměrně vyjádřené emoce a slovní agrese. Zahrnuje příznaky vesměs neurotické jako úzkost, nespavost, obavy různého druhu, bolesti hlavy, nesoustředivost, depresi, únavu, vyčerpání, podrážděnost a další. Než ale kdokoli začne udílet rady,“ varuje profesor psychiatrie Cyril Höschl, „měl by si uvědomit, do jaké míry lze břímě nápravy uvalit na učitele, tedy svým způsobem na oběti, a do jaké míry je pes zakopán v podmínkách, které systémově zavádějí nezúčastnění. Rozuměj legislativa, systém vzdělávání, politická (pseudo)korektnost, nesoulad požadavků na učitele s jejich odměňováním.“
O čem se na jedné besedě z cyklu Škola života mluvilo? Hlavně o indiánech (ostatně, jeden skutečný tam byl). A o tom, jak je dobré nevychovávat, přesněji řečeno neomezovat. Zákazy ani ohrádkami. Děti se prý dovedou o sebe postarat nejlíp samy. Jedna z diskutujících popisovala indiánské půlroční miminko, které odloženo nedaleko hluboké jílové jámy, válelo sudy na všechny strany, kromě té jediné, nebezpečné. A o indiánských chlapečcích, co dostanou, hned jak začnou chodit, do ruky luk a ostré šípy. Přesto je prý úrazů minimálně. Čím to je, že naše děti všude padají, každou chvíli se o něco pořežou a na eskalátorech přicházejí o prsty u nohou? Odpověď, kterou jsem si z besedy v divadle Čertovka odnesla, zní: Tím, že se o ně moc staráme. Kdybychom se nestarali, postarají se o sebe samy. Ale napravit už to nemůžeme. Jak prý jednou dítěti nastavíte ruku, abyste mu zabránili spadnout do jámy, už ji budete muset nastavovat až do důchodu. (Ne do svého, do jeho.).
Na exkurzi do naší redakce přišla v rámci nově zaváděné mediální výchovy sekunda jednoho pražského gymnázia. Pohled na skupinu třináctiletých byl zajímavý. Někteří z nich vypadali jako rodiče, jiní jako jejich děti, přičemž se nezdálo, že by výškové a hormonální rozdíly kolektiv nějak poznamenávaly, „Otcové“ se pošťuchovali se „syny“ a „matky“ si důvěrně šuškaly s „dcerami“. Když jsme žákům a žákyním vysvětlili, jak se dělají noviny, a zeptali se, co by ještě chtěli vidět, shodli se, že kuřárnu. Všichni. Radka Kvačková
Především je kantořina potenciálně nejuspokojivějším povoláním, jaké si člověk dnes může představit. Uspokojení, jaké dobrý učitel na dobré škole může zažít, je bezprostřední, nezpochybnitelné, protože zakoušené na vlastní kůži. Může-li někdo vidět, jak se jeho působením žáci mění, osvojují si znalosti získané od něj, otevírají se světu – kam se na to hrabe nějaké vědomí, že firmě stouply prodeje či podíl na trhu, zvlášť když má člověk podezření, že to, co firma prodává, je šunt? Vidět před očima výsledky své práce na konkrétních lidech je nepoměrně větší štěstí než se muset spokojit s naplňováním nějaké rutiny vymyšlené někým jiným či dosahováním svévolně stanovených, neustále se měnících cílů, jejichž vnitřní hodnota je v podstatě nezjistitelná. Mnohé práce jsou dobře placené právě proto, že nedávají vnitřní smysl. Takže co s tím? Maximálně rozvázat ruce těm, kteří učit touží a umějí. Nezatěžovat je zbytečným byrokratickým vykazováním. Vycházet z toho, že schopnost učit je větším dílem umění než formalizovaná věda. Nehonit je na školení pod vedením rychlokvašených expertů, kteří o učení vědí míň než oni sami. Chránit je před módními vlnami, které je nutí dát všechno stranou a vštěpovat dětem tu ekologii, tu gender, tu islám. Dát větší pravomoc v odměňování těm, kteří je vidí nejvíc zblízka, tedy ředitelům. Přimět rodiče, aby jim na tom, co se jejich děti ve škole naučí, záleželo.Zkrátka umožnit učitelům dělat ve škole to, co se nedá za peníze koupit. Martin Weiss, LN 28.7.10
Nečekaným problémem a noční můrou učitelů se staly mobilní telefony. Školáci nejenže umějí s jejich pomocí podvádět při písemkách, ale nahrávají kantory v těch nejtrapnějších situacích a obrázky pak rozvěsí na internet. Každý se pak rád zasměje tomu, jak učiteli vytekly nervy. Odborníci tomu říkají kyberšikana. Školy se proto snažily o zákaz, ale ukázalo se, že školní řád na něco takového nestačí. Šéf asociace pedagogů Jaroslav Štercl se dokonce obrátil na parlament a chtěl po poslancích záruku, že se učitelé nebudou muset bát soudů, pokud žákům mobil zabaví nebo jim ho zakážou používat. Neuspěl. Ještě před volbami chystalo ministerstvo školství novelu zákona, který by mobilní telefony a fotoaparáty zakazoval. Nový ministr Josef Dobeš se však nakonec rozhodl opačně a řekl, že zákazy nikam nevedou. Přestože videa žáků někdy poukazují na skutečná selhání učitelů, ti se nadále cítí jako lovná zvěř. Žáci a studenti zveřejňují na Facebooku jejich fotografie, kritizují je a zesměšňují. Stačí třeba vyvěsit na internetové seznamce, že tělocvikář je gay a naše třídní lesbička. Neoblíbené či málo energické pedagogy tak žáci vystaví naprosto nesnesitelným podmínkám a o zbytek se postarají vtipné komentáře. Například Facebooková skupina s výmluvným názvem „Polovina třídy spí, druhá si maluje a učitelka si povídá s tabulí,“ nasbírala za necelý měsíc přes 170 tisíc fanoušků. Podobných skupin jsou jen na Facebooku desítky, učitelé se v nich stávají terčem posměchu a urážek. Ministerstvo zatím alespoň dalo školám možnost vyšších trestů za zmiňovanou kyberšikanu, když tento pojem nově zavedlo do předpisů… Psycholog Jeroným Klimeš říká, že problémy s mobily a agresivitou žáků odhalují nový trend – učitelé a rodiče přestávají spolupracovat. Situace na veřejných školách se podle něj bude zhoršovat. „Dřív rodiče vnímali školu jako pomocníka – rodič vzdělával kluka sám, aby z něj byl dobrý kovář, a do školy ho poslal, aby se naučil číst a psát. Dnes berou rodiče školu jako něco, co za ně zařídí celé vzdělání. Jsou spojencem dítěte proti škole, chybu hledají nejdřív u učitele. Je to nový jev, zatím nevíme, jak ho řešit. Výběrové školy říkají: nemusíš tady být. Ale státní školy? Třeba ty americké jsou úplně příšerné. U nás to směřuje týmž směrem,“ varuje Klimeš. Džungle před českou tabulí, Literární noviny 37/10
My jsme moc neučily, říká o své Škole Hrou. Neříkali jsme dětem, co mají dělat. Mám totiž teorii, že dítě je tak trochu jako semeno. Tomu nemusíte říkat, kdy a jak má začít klíčit, kterým směrem pustit kořeny atd. Ono to ví. Stačí dát mu světlo a občas je zalít. Dítě má v sobě taky zakódované, jak e má vyvíjet. Stačí mu být zkušenějším laskavým partnerem a sem tam ho nasměrovat nebo korigovat… Já nemusím plánovat sexuální výchovu. Jednoho dne řekne chlapeček, že má v břiše maminky bráchu. V tom okamžiku startuje projekt, kdy se maminka domluví s učitelkou, jednou měsíčně přijde do školy, děti mají možnost sáhnout si na její bříško a popovídat si o tom… Hodnotíme jen pokrok vůči sobě: tohle jsem uměl před měsícem, teď umím už mnohem víc…My třeba učíme noty jen v případě, že máme na škole učitele muzikanta, a děti si mohou každou notu vyzkoušet a dokonce se pokoušet samy komponovat. Učit noty jen tak, aby je uměly, mi připadá jako nesmysl… Přitom v testech Kalibro, které ověřují schopnost aplikovat získané vědomosti a dovednosti, byly naše děti vždy o dvacet až třicet procent nad průměrem. Ivana Málková v rozhovoru Učit není třeba, stačí s dětmi jen být, příloha Akademie, LN 14. 9. 2010
