Cesty (ženského) ega jsou nevyzpytatelné, hlavně však mnohotvárně vynalézavé. Napsaly mi dvě ženy, kterým došlo, že transformace je i v jejich případě nanejvýš nutná, ale „cestou“ si popletly prst, ukazující na Měsíc poznání, s Měsícem samotným. Jedna se zeptala: Můžete, prosím, napsat, jak se podle Vás mají chovat muži k ženám? Tentokrát ke svým partnerkám? Hm, tahle otázka (jen v opačném gardu) by muže nikdy ani nenapadla (muž je ženou fascinován, a uctívá ji jako Sfingu, takže by ho rozhodně nenapadlo chtít, aby se k němu nějak chovala). Upozornění, tento fejeton je jen pro ženy životem již poučené a změklé (tedy ne např. pro onu studentku, která má vždy, když si přečte můj článek, chuť ňákýho chlapa nakopnout), a šprtky (ty, které mne znají, vědí, že tohle slovo myslím nanejvýš pozitivně) mohou klikat o 106 a strávit tak „terapeuticky“ celou noc. A protože vyšel nový Viewegh (viz Konečně!), i můj poslední na toto téma. Howgh.
Varování ministryně genderu a ženských příležitostí: přečtení některých částí tohoto blogu může vážně ohrozit integritu vašich dosavadních (světo)názorů.A protože druhá žena nastavila (počítač při překlepu navrhl termín nasvatila, a opět se freudovsky trefil) zrcadlo svému nastavování zrcadla, pokusím se (nejen jim) naznačit, inspirován Savčenkem, že „podle mne“ se žena především nemá chovat mužsky. Při vší úctě a v naději, že to nevezmou osobně, jim oběma (a jim podobným) nastavím zrcadla.
Autorka druhého e-mailu pochválila blog, ve kterém jsem komentoval styl dr. Savčenka a nabídl i link na video s jeho přednáškou: Viděno ženským okem – dr. Savčenko má zvláštně tvrdý přístup, ale v mnohém jsou jeho slova naprosto pravdivá; jinak probudit, nežli šokem, vlastně mnohdy nelze. Jenže, tvrdé ženy, když tak dštíte svou nespokojenost do zrcadel (svých mužů), co se vám asi vrátí? Zjednodušené poselství tohoto zamyšlení (v parafrázi kdysi slavného Fučíkova citátu) zní Ženy, měl jsem vás rád, změkněte!
Poslední roky totiž narážím převážně na ženy, kterým v rámci jejich Cesty uniklo to základní: žena nemůže v sobě objevit a restaurovat Ženu, pokud jako metodu zvolí boj, a nikoliv umění „prohrát“ (již jsem zde kdysi psal o tom, že žena v boji s mužem vždy spolehlivě zvítězí jen tak, že prohraje – omdlí mu do náruče). „Boj“ (což může být a je i vyžadování, aby se ten druhý změnil) je vždy velkou chybou ega (tohle je již začátek odpovědi první tazatelce). Z pozice mého zamyšlení je pak jedno, jestli padly do pasti strakatých časopisů a mýtů a iluzí předchozích generací žen, nebo si nikdy nepřečetly to podstatné, tedy že je to muž, kdo se v období zamilovanosti musí radikálně změnit, ale po dvou letech se prostě vrátí ke svému zadání (evoluce zavelí).
Mnohé ženy totiž v elegantní značkové masce emancipace či boje za svá práva pokroutily a zamlžily původně dobrý úmysl stát se samy sebou (rozuměj, napsáno Savčenkovým termínem, obdivuhodnými ženami). Tím, že na sebe navlékly mužské brnění logiky a soupeření, naplnily McLuhanovo medium is a message, tedy s čím a jak zacházíš, tím se také stáváš. Už jsem zde také několikrát psal, že to není zase až tak jejich vina (traumatický porod a nenavázaný vztah s matkou, maskulinní společnost plná mužských direktiv a nutnosti soupeřit, nemožnost ubránit se nátlaku reklamy atd.). Jen skutečná Žena dnes odolá a zůstane ženou (a naučí se vnímat cokoliv ze strany muže jako pokus o pochopení, a všechny spory jen jako sémantické nedorozumění).
Autorka druhého e-mailu píše (logicky a mužsky) stylem, jakoby ve vlastním zrcadle postupem času viděla stále víc jen to, co chce vidět: důvod, že nemůže nebýt tvrdá. Souhlasím, že v Savčenkových seminářích a rozfázovaných technologiích existuje riziko, že se některým ženám (těm, které ještě výš nedosáhnou) zalíbí toliko v roli mrchy, manipulující všemi kolem sebe jen pro vlastní pocit uspokojeného ega. Takové zaseknuté ženy nejspíše odmítnou jít dál vývojem (a na další stupeň semináře - k Ženě), a libujíc si v přebujelém sebevědomí (zaměněném s vědomím si sebe) mohou považovat mezistupeň za cíl.
Není ona ta pohádková otázka moci chtivé královny Zrcadlo zrcadlo, kdo je v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější? je, ačkoliv se jedná o krásu ženy, typicky mužská, protože soupeřivá (tak jako jsou všechny ty soutěže miss z hlediska skutečného ženství naprosto nesmyslné, a ženy degradující… což ostatně platí i o bulváru a ženských a hanbatých časopisech, ale také o muži vedeném porodnictví)?
Málokdy někdo tak naplní rčení „pro oči nevidí“ než terapeutka, která šmahem uplatňuje mužský způsob probouzení žen, anebo uječená žena (která nevidí břevna v očích svých, protože je příliš a vlastně celoživotně soustředěna na smítky v očích partnerů), jež vidí jen to, co chce: Zejména mi ale libozvučel jeho popis ženské intuice jako hologramu… Výstižné, dokonalé, potvrzuji; žiji to už roky a termín „hologram“přesně vystihuje ten způsob vidění, který uplatňuji nejen v diagnostice. Nicméně jako žena – diagnostička a terapeutka často musím uplatnit právě mužský způsob probouzení žen k ženskosti, jinak prostě neslyší.
Hm. Nemusí, ale té původní měkkosti už asi není schopna. Právě takto si spletly cestu s cílem i mnohé další, které např. podnikaly, a zorganizovaly své partnery tak, až ti byli, opět Savčenkův termín, „odskočeni“, jako by se nechumelilo, jako by ženské ego bylo jediné důležité, a na egu, osobnosti partnera nezáleželo… a které pak ve svém zrcadle vidí rozvod ne jako společnou prohru a neschopnost naučit se poučit, ale vítězství nad mužem. Tyhle ženy již nerozeznají, jestli jsou svým pokřiveným odrazem v zrcadle, nebo pokřiveným zrcadlem samým (a když jim někdo doporučí, aby si zrcadlo mysli umyly, mají chuť ho, místo poděkování, nakopnout). Kéž by se chovaly ke svým mužům alespoň tak vstřícně a bezpodmínečně (unconditionally), jako se chovají ke svým pejskům.
První tazatelka totiž dokonale reprezentuje ty emancipované a vzdělané (a na muže rozhořčené) mladé ženy, které na mých (a zcela jistě i na Savčenkových) seminářích říkají: Ano, musíme se změnit, ale ať začnou muži! Jejch zastaralé programy, které by rády transformovaly, ovšem spolehlivě vyvolají jejich nespokojenost s životem, a tedy mužem. Rozpor mezi tím, co jim velí ženské tělo a hormony, a co naučené mužské styly chování a jednání, nepostřehnou, ani kdyby je kopl do zadku. Následná niterná nespokojenost (a neukojenost) je pak přenášena (nepřímo, odrazem od zrcadla) na partnery a společnost (přímo otřesná je pak jak neinformovanost mladých žen, tak její důsledky).
Začít nápravu pokřivených vztahů totiž, vážené ženy, opravdu, ale opravdu musíte vy, protože jedině vy jste toho (bohužel dnes už často jen teoreticky) schopny. „Vše je v rukou člověka, a člověk je v rukou ženy“, říká správně Savčenko, a odpovídá tak první tazatelce na její otázku v úvodu. Žena je inspirace muže od počátku věků, ale když se chová stále více mužsky (bojuje, soutěží, vyčítá, je věčně nespokojená a naježená, vyžaduje, kritizuje a útočí, místo aby přijímala), a čeká, až se začne měnit muž… tedy když muži, který jí vůbec nerozumí, nastaví své pokřivené zrcadlo, inspirovat přestane, a nezíská ani ona, ani muž. A společnost je taková, jaká dnes je: bezvýchodná a ke krizi se řítící.
Nenapíši, jak se mají chovat muži k ženám, a nebude lépe, dokud ženy nevzdají své mužské programy, a neotevřou se jak svému ženství, tak prostě jinému mužství partnera… Jinými slovy, když v zrcadle, které nastavují, vidí jen to negativní a zmateně pak zamykají svou intuici za dveře genderu, a okna (své již téměř zapomenuté ženskosti) zabedňují téměř militantními feministickými názory, aby dovnitř nemohli ti, co „zavinili“ jejich nespokojenost, tedy muži, jak pak ale bude moci vejít ten vysněný pan dokonalý?
Je to paradox, že? Jediná skutečná cesta k ryzí ženskosti vede přes „slabost“, tedy např. umění prohrát a umět skousnout jazyk mezi zuby (což věděl už i Shakespeare). Oběma, ženě i muži, sluší především pokora, a žena je Ženou, jen když je, ve všech aspektech toho slova, měkká (a oblá): ne tedy tvrdá (a vyhraněná).
