V čem je lepší, když si např. při mytí oken člověk představuje, že čistí svou mysl? Skutečně pak čistí svou mysl? Má smysl dát si do hary i cigaretový kouř? Otázky potěšily a inspirovaly k dalším variantám toho, co již bylo, i když v jiném odstínu, častokrát řečeno. Naznačuji, že jakmile člověk zahlédne řešení (puzzle života), pak už mu všechny další odpovědi naskakují jen s vyslovením otázek, nebo, jinými slovy, každý další kamínek poznání už umí dát na správné místo mozaiky. Cesta tam je ale dlážděná správnou praxí a z ní vyplývajícími správnými otázkami.
Pracovat s harou, tedy učit se a naučit pak už i instinktivně mít to, co je nepříjemné (bouchnutí dělobuchu, výkřiky jiného, autonehoda a nutnost pomoci, setkání s agresorem atd.) v haře, takže si člověk např. uchová „chladnou“ hlavu a schopnost zareagovat vtipně, s nadhledem, a především s klidem na hladině mysli, takže např. agresor je pak překvapen absencí odporu, a zjihne, šetří hormony a ze vzbouřených emocí vyplývající další tělesné a energetické výdaje (zrychlený dech, tep, pocení). Navíc trénuje zvládání emocí (nejprve vědomě, ale s přispěním vytrénované hary se pak automaticky, tedy rychleji než vědomě, spustí správná automatická reakce).
Ale i zde je rozhodující úmysl. Rozhodnu-li se jako vášnivý kuřák (nebo jako pasivní kuřák), že budu meditovat na kouř v haře (a jako kuřák se naučím šlukovat jakoby až do hary), pak se začnou dít pozitivní věc, končící tím, že přestanu kouřit (protože do hary se mohu dostat i prostým dechem, bez škodlivých následných účinků). Samozřejmě, výhodnější je nekouřit a učit se být v haře pomocí nehmotných pomůcek: do hary si člověk může nacvičit automaticky umístit nepříjemné zvuky od souseda nebo z rušné ulice, nebo nepříjemné emoce z tv vystoupení politiků nebo nějakým hororem (třeba v podobě filmového zpracování Harryho Pottera) evokovaný strach a děs… v ideálním a daleko výhodnějším případě je ale dobré mít v haře představu mistra, nebo dokonce samotného principu toho, proč to člověk dělá…buddhovství.
Chytrý adept si ale přečte nějaké knížky a rady a ušetří do budoucna nutnost z hary odstranit z počátku příjemnou představu hmotné pomůcky meditace (růži, obrázek guru, polodrahokam): rovnou medituje na nic, nebo na, a proto je v tomto ohledu výhodný, cigaretový kouř (protože ten se vždy spolehlivě rozpustí).
A jsme u první otázky. Jen málokdo umí mýt okna jako meditaci: soustředěn(a) na 100%. Nácvik tohoto blahodárného umění je dlouhý a rušivých vlivů (vzpomínek, vizí, emocí) je z počátku příliš. Takže tak jako při zpěvu manter (kdy zpěv samotný a několik slov v sanskrtu upoutá pozornost ega a levé mozkové hemisféry, takže pak nepřekáží svých obvyklých chaosem další činnosti mozku, a ten pak poskytne drahocenný čas imunitnímu systému, protože absentují jinak běžné a všudypřítomné emoce), představa něčeho povznášejícího, obecně blahodárného, užitečného či dokonce posvátného pomáhá pozitivně vyladit a vyhladit hladinu mysli. Nakonec je hladina téměř rovná, zvlněná jen samotnou činností umývání oken (a nikoliv všemi obvyklými emocemi a nekončícím tokem dalších úvah a vzpomínek)… tělo a mysl si nejprve zvykají na to, že to je vůbec možné, existovat takto klidně, zvolna, neuspěchaně, a vytrvá-li, člověk zvládne umění být v klidu a míru při jakékoliv činnosti. A protože přece už víme, že všechno je iluze, ale mám-li na hladině mysli iluzi kladnou, tělo se uvolní (nevyžaduje tolik energie, a nešpiní sebe samo tělesnými důsledky negativních emocí) a „cvičení“ je opravdu efektivnější: člověk zároveň umyje okno, i duši (mysl).
Zpět k umývání oken s představou, že zároveň čistím své nitro. Tento multitasking, tedy umění dělat dvě, nebo dokonce několik činností zároveň, jednak otevírá cestu zjištění, že to je vůbec možné (takto vědomě zmnohonásobit zvládnutí mozku a těla), a zadruhé, buduje nová mozková propojení (narůstají nové dendrity), která, jsou-li nadále používána, tedy trénována, zefektivní práci mozku (nebo tu či onu dovednost, ať už se jedná o skateboard, ping pong, nebo skládání Rubikovy kostky či psaní sms poslepu). Jakýkoliv trénink pak jde lépe, když je mysl klidná, nebo dokonce nadšeně povznesená. Výšlap na Sněžku za trest unaví jakékoliv tělo, výšlap v partě z Klubu turistů o krásném víkendu, zvláště když jde i ta nová blondýnka z vedlejší kanceláře, tělo ani nezaznamená. To je onen rozdíl v celkovém pocitu (a tělesném výkonu) zedníka, který přehazuje cihly, nebo zedníka který staví zeď, nebo věřícího zedníka, který staví katedrálu. Člověk a hlavně mozek potřebuje vědět, jaký má jeho práce smysl: pak je uvolněn a pracuje mu to jaksi „samo“.
Ještě rada co se týká tempa: s harou je třeba nespěchat, nechat na ní, ať se projeví naplno, až bude připravena. Jediné, co člověk může udělat sám, je trpělivě trénovat ona základní cvičení pozornosti a automatického vnímání. Tak jako když se učíte ovládat sny: každý pokus o ovládnutí snu jemná vlákna snu potrhá, ale jakmile „ovládáme“ nepřímo, jen pomyšlením, sen se sám postará o další děj ve správném směru.
Buddhisté (zvláště ti salónní, intelektuální, a samozřejmě také začátečníci), ale nejen oni, totiž málokdy chápou učení Buddhy o střední cestě, tedy o nutnosti a výhodnosti naučit se být (myšleno spíše prostorově, geometricky) ve středu, vyhýbat se jakýmkoliv extrémům. Jak říkají jejich texty, od vnitřní síly ke skutečnému probuzení vede střední cesta, konkrétně osmidílná stezka „od žádostivosti k míru“, tedy způsob sebezdokonalování mezi „protiklady“, s vyloučením veškerých extrémů. Jakýkoliv pokus haře něco nařídit je egoistický, zbrklý, podložen nedostatkem relevantních informací.
Nebo, jinými slovy, když se naučím zklidnit se po výbuchu vzteku, je to stále jen (energeticky a emočně velmi náročná a člověka a jeho tělo poškozující) cesta protikladů, zatímco když zvládnu střední cestu, a zůstávám v klidném nadhledu (nebudu si např. nic brát osobně, nenechám se vyhodit z konceptu maličkostmi atd.), preventivně se tak už navždy vyhnu výbuchům vzteku… a nebudu se muset zklidňovat. Ušetřím tak energii hned dvakrát. A budu nejméně dvakrát efektivnější i v dalších disciplínách toho, čemu říkáme kvalitní život (na kvadrát).
Tak jako když umývám okna s představou, že umývám duši, a navíc vše, co vnímám, vnímám harou.
