Listopad v říjnu

22.10.2010

Staří Slované rozeznávali barvy roku, od prosince do února bílou, od března do května zelenou, od července do září červenou, a od září do listopadu žlutou. Teď v půlce října ořešák začal shazovat listí hromadně. Sedávám na lavičce pod ním, trpělivě odhazuji spadnuté listí z novin nebo knihy, kterou právě čtu a podtrhávám, a denně také ráno věnuji půlhodinku cvičení ohýbání se (pro listí). Když už se pro vítr nemohu shýbat pro pingpongové míčky.

Jednou na cestě na kole z blízké vesnice do Kolína jsem brzo ráno, po první mrazivé a bezvětrné noci, s úžasem musel zastavit (tehdy jsem tak po třetí v životě hořce litoval, že s sebou nemám fotoaparát): listí ze stromů opadalo najednou, a vytvořilo pod každým stromem dokonalý obrys přesně, zvláště na asfaltu silnice jako šupiny poskládaného listí. Pod několika stromy to byla dokonalá kola, jinde různé hruškoidy (ale ne pod hruškou) a ovoidy. Při cestě zpět za hodinu už byly listy rozfoukané větříkem.

Dnes ráno už byla na spadaných listech a na trávníku v Dolních Měcholupech  jinovatka, takže jsem si poprvé letos vychutnal takové to (z dětství důvěrně známé) mrazení v prstech. Sbírám nejprve listy s dlouhými stopkami (za ty se krásně sbírají a štosují v rukou), pak do dlaní smačkávám ty jednotlivé menší, a oba druhy nakonec mrsknu do jedné plastové nádoby na dešťovku, kterou jsem položil na bok (abych pak mohl hráběmi shrabané listí dovnitř nahrnout hromadně). Dokonalá meditace.

Po poledni, když už jsem měl noviny přečteny a podtrhány, jsem se pokusil fotograficky zachytit „listopad v říjnu“. Měl jsem zaměřený trávník se spadanými listy, nahoře klenbu těch ještě pevně uchycených na stromě, a snažil se vyfotit v pásu modré oblohy nějaký ten padající list. Podařilo se mi to teprve po asi třiceti zmáčknutích.

Soused pracoval na kompostu (měl jakýsi dlouhý zahrádkářský mixér na listí a rostliny, říkal tomu kultivátor), tak jsme se sousedsky pobavili o krásách tohoto způsobu podzimu, a já mu vyprávěl o objevu terra prety. Puberťáci nahoře dlouho spali, protože taky dlouho ponocovali (jejich spolužačka, také puberťačka, ale v minisukni a na vysokých podpatcích polokozaček, odvrávorala v sedm ráno). Když vyšli, nabídl jsem jim, ať si odstřihnou hrozen divokého vína, které dosládlo na jižní straně plotu. I psaní blogů mi totiž, přinejmenším od návratu z Londýna, jde jako po másle. Asi jsem dozrál (na podzim svého života) jako to psí víno.

Pavouk se odstěhoval, možná protože se do jeho obrovské pavučiny začaly chytat listy ořechu:  jeden pracně ale velmi šikovně odstranil (Vašek si užil při jeho pozorování), ale pak přistály další dva, a tak to asi vzdal. Zato se objevilo babí léto, dlouhatánská na slunci se lesknoucí vlákna jiného druhu pavoučků. Jeden, zelenkavý, mi přistál na stole.

Ořechy jsou letos daleko menší než loni, a tak z těch uschlých pak před Mikulášem vyberu a každé vnouče a každá dcera ode mne dostanou „tři oříšky“… podle velikosti. Pro ty nejmenší mám vlašské minioříšky maličkosti tak o průměru ne víc než jeden centimetr, těm větším vyberu větší.

Když už jsem u sklizně: grafik už zpracoval mé připomínky a nové kapitolky, takže brzy začnu dokončovat druhé aktualizované vydání Nové doby porodní. A další knihu (ze)nových duchovních fejetonů Budouc(t)nost duchovnosti už mám také téměř připravenu, ještě poslední korektury, a pak si ji nechám vytisknout.

Ta ranní jinovatka mne donutila meditačně se zavrtat do dolních vrstev banánové krabice, ve které a pod kterou jsem měl mít rukavice, šálu a tlusté ponožky na zimu… a vida, byly tam. A tak jsem, osvícen zářivkou, kterou tam mám jen pro tyto případy, obvykle ji nepoužívám, vyházel ty již prošlapané a někdy i děravé do popelnice, a krabici naplnil novými, které jsem zakoupil, protože se mi osvědčily, ve velkém.

Prozkoumal jsem poněkud podrobněji čtenost mých fejetonů (google nabízí službu „analytics“, s řadou údajů a statistik), a je to jak jsem očekával: ty článečky, na které jsem pyšný, jsou nejméně čteny. U těch náročných z poslední doby, kdy jsem zaznamenal překvapivě velkou čtenost, přes 300 a více čtenářů, bylo ale také největší procento „opuštění“: nebyly dočteny. Právě tak asi i mysli čtenářů nebyly tím, co jsem chtěl sdělit, dotčeny. Zato mě potěšili mí pravidelní a nejlepší čtenáři a napsali mi domácí úkol (viz).

Podzimy (zvláště ty slunečné, říjnové a listo-padové, ale i ten životní) budiž pochváleny…