Raději se nikam necpi, mlč a dělej si svoje, radila mi maminka, a pak ženy a tchýně. Pro dobrotu na žebrotu, a doma není nikdo prorokem, znělo mi od těch dob v uších. Jako energický alternativec a nadšenec jsem se s neochotou a často i s odporem těch, kterým jsem radil a snažil se jim pomáhat, setkával od dětství. Právě kvůli neochotě (a dnes vím že neschopnosti) kolegů poslechnout si mé návrhy, jak a co, se rozpadly všechny rockové kapely, ve kterých jsem hrával. I současná psychologie už začíná vědět, že být věrozvěstem, evangelistou nebo moudrým, je stále obtížnější. „Když někomu, kdo se celý život cpe tlačenkou, řeknete, že se mýlil a zadělal tak sobě a svým dětem na nejrůznější nemoci, myslíte že vám bude s radostí přikyvovat? Vezme tlačenku a omlátí vám ji o hlavu.“ Jak tak bilancuji podzim (svého života), naznačím některé další souvislosti.
Tlačenkový výrok výtvarnice (v diskusi nad knihou Biomanželka) geniálně vystihuje podstatu „problému“ současné (ekonomicky i ekologicky) vlastně nenapravitelné společnosti. „Když se setkáme s lidmi, kteří nám předkládají nepříjemná fakta, většinou to jen posílí náš odpor vůči jakýmkoliv změnám“, napsal za většinu takových lidí internetový žurnalista, který byl a je nadšen článkem Toma Cromptona Společný zájem (viz i kniha Common Sense) o tom, že „bohužel stále více slepě věříme mýtu, že člověk dokáže racionálně poznávat realitu, že tedy činí racionální rozhodnutí na základě zhodnocení faktů.“
Z řady psychologických experimentů však vyplývá, že tak to nefunguje, uvádí Crompton. Namísto, abychom prováděli racionální analýzu pozitiv a negativ, přijímáme (intuitivně, podvědomě) jen ty informace, které potvrzují naši totožnost a naše hodnoty, a odmítáme informace, které jsou s nimi v rozporu. Své myšlení přizpůsobujeme své společenské totožnosti a ochraňujeme ji před jejím zpochybňováním.
Něco o tom vím. Kdykoliv jsem se pokoušel spoluhráčům, nebo v poslední době nešťastným ženám, které dokonce požádaly o radu, poradit, narazil jsem na vnitřní odpor jakkoliv se změnit. Znovu to důležité: Když se setkáme s lidmi, kteří nám předkládají nepříjemná fakta, většinou to jen posílí náš odpor vůči jakýmkoliv změnám. Roli otloukaného posla špatných zpráv (přičemž jsem jim na podnose podával zprávy dobré, o tom, jak z bryndy ven, ale vyžadovalo by to nějaké úsilí) jsem si také hodně a často užil.
Málokdo má čistě jen vnější (stoupání po společenském žebříčku) nebo čistě jen vnitřní (soustředění na vztahy s rodinou a komunitou) hodnoty. Naše společenská totožnost je tvořena směsicí těchto hodnot. Psychologické testy, provedené v téměř 70 zemích světa, ukazují, že hodnoty se shlukují v pozoruhodně obdobné vzorce. Ti, pro něž je velkou hodnotou finanční úspěch, například, mají méně slitování s druhými, mají silnější manipulativní tendence, silnější víru v hierarchii a nerovnost, silnější předsudky vůči cizincům a menší zájem o lidská práva a životní prostředí. Ti, kteří mají silný smysl pro vnitřní osobní hodnoty, prokazují větší porozumění vůči jiným a víc se zajímají o lidská práva, sociální spravedlnost a životní prostředí. Tyto hodnoty se navzájem potlačují – čím jsou silnější něčí vnější hodnoty, tím slabší jsou jeho vnitřní hodnoty. Se svými hodnotami se nerodíme. Jsou utvářeny společenským prostředím, tvrdí současná psychologie a Crompton.
Samozřejmě že jsem měl pravdu, když jsem před čtyřiceti lety varoval například sestřičky na sexuologickém oddělení (kde pracovala moje první žena) před pohrdavým a zesměšňujícím tónem, s jakým se vyjadřovaly o svých pacientech. Nakonec nenajdete partnera, varoval jsem je, protože všechny muže budete vnímat s týmž pohrdáním, s jakým jednáte s těmi dočasnými ubožáky, kteří k vám přicházejí naprosto ponížení a ztrapnění. Prostředí, ve kterém se pohybujete, a slovník, který používáte, vám zaleze pod kůži a ovlivní vaši budoucnost. Neberte si práci domů, varoval jsem. Nevěřily, a od té doby, všechny rozvedené, nemají stálejšího partnera.
Právě tak nikdo nedbal na varování před vulgárním jazykem, kouřením dívek a reklamou. Důsledky popsal ve své poslední knize i Michal Viewegh. Ale i naši předkové přece věděli, že kdo kydá hnůj, nasmrádne, nebo že vrána k vráně sedá, že slyšíme jen co chceme slyšet, a koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Morální pokles života v reálném socialismu plodí své konjunkturální ovoce dodnes (kdo tehdy nekradl, okrádal svou rodinu). Totéž tvrdí i Crompton (a psychologové):
Tím, že politika změní naše přesvědčení ohledně toho, co je normální a přijatelné, mění naši mysl stejně jako naši situaci. Pravicový posun ve společnosti, který začal se Thatcherovou a pokračoval za Blaira a za Browna (a jehož byl u nás hybatelem a představitelem Klaus a jeho tehdejší, ale i dnešní klientelistická ODS), jejichž vlády zdůrazňovaly, jak důležitá je konkurence, změnil naše hodnoty.
O neblahé roli stále bulvárnějších médií a stále pokleslejší reklamy jsem také psal častokrát. Čtenářky psaly, že to prý není zase až tak důležité. Vida: Tuto změnu posilují reklama a sdělovací prostředky. Jejich fascinace mocenskou politikou, jejich seznamy bohatých, jejich katalogy 100 nejmocnějších, nejvlivnějších, nejinteligentnějších či nejkrásnějších lidí, jejich posedlost prosazováním celebrit, módy, rychlých automobilů, drahých dovolených, to všechno nám vštěpuje vnější hodnoty. Tím, že to u nás také vyvolává pocity nejistoty a nedostatečnosti – což oslabuje naše vnitřní sebevědomí – to také potlačuje naše vnitřní hodnoty.
Psal jsem o tom již na počátku 90. let: svoboda není mít možnost, na rozdíl od doby předchozí, zvolit si mezi třemi druhy tlačenky. A na tom také ztroskotaly emancipační snahy současných žen: Namísto, abychom se postavili proti změnám v našich hodnotách, snažíme se jim přizpůsobit, píše Crompton. Nesnesitelná snadnost, s jakou se většina i těch inteligentnějších žen ochotně a rychle přizpůsobila bohatství výběru másel, svetříků, či tlačenek a genderových idejí, ale také bulvárních a ženských časopisů, je jen důsledkem přesunu pozornosti a motivace od vnitřních k těm vnějším hodnotám (viz prudký rozvoj medicinsko-farmaceutického, módního a kosmetického průmyslu, ale také rozvodů).
O nutnosti žít v pravdě, nekrást, nepřehánět požitky atd. věděli dávní jógíni (jama a nijama je, což nechtějí slyšet ani dlouhodobí čeští jógíni, kteří začnou rovnou cvičit pouze tělo, základ osmidílné cesty k nirváně) i Buddha a Ježíš a další proroci, věděl to i Masaryk, a samozřejmě to ví i většina lidí kolem nás. Jenže tak jako když neudržujeme své záhony ředkviček nebo mrkve pravidelně, a ony zarostou plevelem k nepoužití, pokud nad tím či o ním prohřeškem souseda, kolegy či šéfa a politika, mávneme rukou, že na tom zase až tak nezáleží, zaděláváme si na budoucí problémy. Nejen zjištění psychologů a článek Toma Cromptona o neschopnosti a po jisté době i nemožnosti nápravy individuální, natož společenské, ale i situace světa kolem už začíná překračovat kritickou mez bodu návratu (a krize postupuje na všech frontách, a začíná porodnictvím a zdravotnictvím vůbec, výchovu a školstvím, a pokračuje partokracií atd.). Už brzy totiž bude pozdě: společnost pak zvolí nějakou pevnou ruku, a diktatura a války se vrátí a na další dvě tři generace bude zaděláno na diktatury (přičemž se tady u nás, poprvé v historii celého slovanstva, posledních pětašedesát let neválčilo). Království nebeské za deko prevence! volám svým vytrvalým, leč přehlíženým hlasem. I Crompton ví, že mám recht (a mí pravidelní čtenáři vědí, že navíc také neustále nabízím i vize a metody k nápravě věcí lidských a příštích):
Musíme argumentovat ve prospěch lidské politiky nikoliv proto, že je ekonomicky efektivní, ale proto, že projevuje soucit a je laskavá, a bojovat proti nelidské politice na základě argumentu, že je sobecká a krutá, píše Crompton, který také objevil, co věděli moudří všech věků, a co je také jedinou nadějí na pozitivní bod obratu: Prosazováním svých hodnot se staneme změnou, kterou chceme zavést.
Začíná vám docházet, proč tak často píši a lamentuji nad situací v porodnictví a školství? Protože tam to všechno začíná, a tam také je možno a nutno začít s prevencí (tlačenky).
