Ozval se účastník několika mých seminářů, že v noci přijede na nádraží ve 23:15 a že pro mne má velký dárek. A tak jsem připravil nocleh, několikrát v mrazu vyšel ven v předpokládaný příjezd dvou posledních autobusů, a nakonec stiskl mrazivou dlaň člověka, ve kterého jsem donedávna vkládal dosti značné naděje. Hm. Ukázalo se, že dárek je nahrávka amatérského koncertu (výkon doručitele byl velmi nepodařený), a prý se chystá do Peru. Tak jsem ho zahnal do postele, že ráno bude moudřejší. Nebyl.
Vypáčil jsem z něho, že nemá ani pas ani vízum a ani žádné peníze na letenku. Zhrozil jsem se. Myslel a jednal jako malej kluk, na kterého maminka volá, ať zpomalí, že na něho ten míč počká, a ať dává pozor na tu louži a pak bezpečně přeskočí ten příkop, ale kluk nevidí neslyší a uhání za svým oč víc emočně zveličeným o to méně reálným cílem. Jak to asi dopadne? Nepříjemným překvapením bylo, že kouří, a to dosti náruživě. Tak jsem mu dal tisícovku na útratu a jízdenku domů na Moravu, poradil kde zjistí, že pas si (pravděpodobně) musí vyřídit tam, kde bydlí, že riskuje, když v mraze chodí bez ponožek (dvoje teplé jsem mu věnoval), a že první věc, kterou by měl udělat, když chce tak daleko, je, že by si na to měl nejprve našetřit… a také se naučit španělsky. Hm. Prý si koupí slovníček.
Uf. Tak šikovný hoch to byl, a tak zbytečně a hodně si to pokazil Bohužel není (v poslední době) první a asi ani ne poslední. Zbytečně spěchá a po několika letech, kdy se věnoval tomu, co mu jde (na světové úrovni), aniž by zpanikařil z toho, že ještě není milionář, teď jaksi zblbnul, jako ostatně celá řada českých emancipovaných žen.
V denním tisku mne ten den zaujal výrok matematika a nejúspěšnějšího českého spekulanta na světových burzách: Obávám se, že republika možná zkolabuje. Česko a obecně Evropa. Všude se opakuje stejná chyba: populismus a život na dluh. Posledních patnáct let si lidé zvykli žít na dluh, nepracují efektivně a přitom vyžadují relativní luxus. Od toho nebude chtít nikdo ustoupit, takže se tu chytí populisté, kteří začnou slibovat, rozdávat dárky a dotace zadarmo a přerozdělovat.
Ona zvýrazněná věta se metaforicky hodí jak na české rychlovašené bohyně (a tuhle společnost téměř všeobecně), tak na tohoto dospěle vypadajícího, leč teď tak klukovsky jednajícího mladého muže. I on, tak jako ony, chce vše hned, aniž by na to měl(y). Nejprve brát, a až poté případně dávat. Přestal (na sobě) efektivně pracovat, vyhodil vše, co doposud vykonal (také tím, že začal kouřit), a naivně doufá, že se mu podaří vycestovat a žít na dluh. Joj, ten mne ale rozesmutnil. U žen to mohou „omluvit“ případně hormony, jak ale omluvím zkratovité a naprosto absurdní jednání tohoto mladého muže? Že by za to mohly dvě ženy, které se mu v poslední době vlámaly do života?
Co se týká „ženské“ otázky, přišel mi ten den e-mailem vtip, který dokonale rezonuje s atmosférou všeobecných trendů poslední doby, a je z rodu téměř nepublikovatelných kameňáků (který ale budu občas používat jako test ženskosti některých těch rádoby a proklamativně emancipovaných – když se zasměje, prošla, když ne, je stále vztahovačná a nesnesitelně snadno podrážděná egoistka jako z vtipu samotného):
Utahanej chlap se vrací ze šichty domů, ovšem ledva otevře dveře, už na něj ječí manželka:
„No to je dost, že jdeš! Víš kde jsem byla?! Byla jsem u doktora!! – No nečum, u doktora!
A víš co mi řek?! Že mám vaginální mykózu!!! – No? Co ty na to?“
„Co já na to? – No, že je to asi spravedlivý.“
„Cože?! Co to meleš?! – Jak, spravedlivý?!?!“
„No, už je taky na čase, abys poznala, jaký to je žít s podrážděnou píčou.“
?
(prostor a čas na vychutnání, nebo rozhořčení)
!
Vtip jsem poslal jedné z těch pouhých čtyřech mně osobně známých Žen, a ta hned odepsala, že se jí vtip moc líbí, a poslala mi jej přeložený do angličtiny. Jak jsem předpokládal, i tímto testem bez zaváhání prošla. Přítel Američan mi napsal, ať vtip nešířím dál, protože je sexistický, já mu ale odpověděl, že tak jako v samotném vtipu muž jen reaguje na ječení ženy, i vtip samotný je až reakcí mužů na stále nesnesitelnější chování stále většího počtu žen. Viz i následující citace z českého tisku:
„Něžné pohlaví se rychle učí od toho opačného“, komentovala poslední vývoj Eva Bobůrková. „Vědecké studie vypovídají, že ženy a dívky mají stále blíž k agresi slovní i tělesné. Vypadá to, že my ženy, s tím, jak pronikáme víc a víc do mužských světů, se rychle učíme – ale od těch špatných.“ A šéfredaktorka webu Agresorka.cz pyšně píše: „Sociologické výzkumy dokládají, že 90% případů použití zbraně při násilí mezi partnery jde na konto nás žen…“
Spisovatelka Alena Wagnerová v rozhovoru na toto téma jinde podotkla: „Požadavek androgynní společnosti, s nímž přišlo druhé ženské hnutí, vedl k tomu, že ženy daleko víc vstupují do silného světa mužů a snaží se mu přizpůsobit. Učí se jednat stejně tvrdě a agresivně jako muži, čímž se vytrácí celá řada ženských sociálních funkcí.“
A novinářka Petra Procházková na svém blogu popsala další přehlížený důsledek všeobecného trendu, nad kterým se tu podivuji už hezkých pár let, a kterého si až teď, když důsledky bují všude kolem (i v románech), všimli i někteří ostatní: „Mám doma afgánského chovance. Měl by se tu vzdělat. Po třech letech soužití se mnou a mojí rodinou mi oznámil, že si nikdy za ženu nevezme Češku. Nevěstu nechá vybrat tatínkem. České holky prý pijí, kouří a souloží už od dvanácti, což on dobře ví. Dál jsem se raději nevyptávala…“
Uf. S Vaškem jsme uklidili většinu posledních spadaných listů (i ze střechy garáže), upravili kompost, a jako obvykle, jakoby mezi řečí, ale o to intenzivněji, prodebatovali několik duchovních témat. Druhý den mi napsal: Budiž pochválen, opravdu píšeš mistrovsky. Vše hltám, zapomínám, že mám číst pomalu, čtu tajně a potichu, abych neprobudil a nevyrušil. Při čtení tvých článků, dlouhých souvětí, si užívám, jak si má mysl užívá těch „zhoupnutí“ (nejenom poslouchání a mluvení s tebou je bohaté na Aha efekty, ale taky „okna“, když najednou zjistím, že musím zabrat, abych stíhal držet krok). Čtení tvých článků není žádná jízda z kopce zadarmo na volnoběh, často musím pořádně přišlápnout, abych zdolal kopec, kousek se svezl, nemyslel na další (Aha! vlastně nemusím, mysl se nemůže zpotit, je to ta nejpružnější věc na světě o:) a dobyl další pahorky v kopcovité krajině… Nakonec se nabízí odměna v podobě nadhledu. Zatím ještě ne z Mount Everestu, ale cesta s tebou na něj vede. To už vím. Děkuji za každý i čtený okamžik, kdy mohu být s tebou.
Další návštěva přivezla nějaká spadaná jablka, a tak jsem upekl oblíbený (nikoli švestkový, leč) jablkový koláč (k večeru dorazila další návštěva a koláč přišel k duchu mamince i lezounovi).
Ustřihl jsem další den ráno hochovi příslušný kus mapy centra Prahy, v klidu popsal a označil, kde se může zeptat na možnost vyhotovení pasu, kde mu řeknou ceny letenky do Limy, a aktivně rozehnal zklamání a smutek (z jednoho) a pocit na pašáka (z druhého studenta) sbíráním posledních spadaných ořechů a listí. Protože střední cesta je cestou mimo jakékoliv extrémy, a já se už dávno naučil nepropadat ani skepsi či smutku, ale ani euforii či naivnímu nadšení.
Uf. To byl den…
