Všimli si toho i další: mnohé české manželky jakoby poslední dobou zanevřely na své manžele jógíny a buddhisty. Přesněji vzato, na ty jejich rysy, které donedávna platily za ctnosti. Jakoby se jim přestalo líbit, že jsou hodní a že jsou milovány. Jakoby toužily po násilném opaku (tak jako se cikánkám líbí, když je muž občas seřeže). A tak je prostě chtějí vyměnit za jiný typ. Jenže manžel není mobil, a duchovnost není máslo. Naznačuji, že uvažovat (a psát a diskutovat) o buddhismu, spiritualitě nebo duchovním partnerství jako o prášku na praní, nebo reklamovat zdánlivé chyby partnera (místo pokusu o nápravu těch svých) je chybou daleko větší než malou.
V čem je žena jiná, než muž? Má snad k Bohu blíž, nebo dál? Proč asi? zauvažoval jeden internetový žurnalista, a vyprovokoval mne k reakci jak obecné, tak konkrétnější, týkající se současných českých žen. Jiný mladý muž se po dvou rozchodech (s psycholožkami) zeptal, jestli by mu ve styku s ženami pomohlo, kdyby byl osvícený… Svou odpovědí (viz níže) jsem ho nepotěšil.
Jak tušili naši předkové, a jak dnes víme, žena má k Bohu a ke skutečné, nejen té proklamované duchovnosti, přirozeně blíž, než muž. Jaké jsou ty hlavní důvody? Propojenější mozkové hemisféry, jakési pravidelné (hormonálně-menstruační, ale pro duchovnost blahodárné) zamlžení racionality, silnější intuice, transformace mozku v pubertě a hlavně v těhotenství a po porodu, který je v ideálním případě jakýmsi duchovním probuzením (osvícením) – dívka se rodí v Ženu.
Musel to vycítit i Buddha, když tak dlouho váhal se založením ženských klášterů. Hlavním důvodem tehdy bylo ale především totéž, co dnes: ženy muže při meditaci a v duchovní praxi rozptylují a překáží. Letmý pohled na obliny a mnohaměsíční práce na soustředění mysli je ta tam, odplavena hormony a tělesným vzrušením (dnes přece víme, že největším sexuálním orgánem je mozek). Jinými slovy, žena duchovnost (a mužské praktické metody k ní vedoucí) vlastně ani tak nepotřebuje. Tedy, nepotřebovala by, pokud by zůstala Ženou, jenže dnes jsou ženy většinou již tak infikovány mužským způsobem vnímání reality, že by jim taky neuškodila. Ještě jinak, původní ženská duchovnost je prostě jen jiná než ta pracně vymeditovaná mužská (podobně jako se liší strohá a přímá matematika mužů od intuitivnější, ale není-li potlačována a upozaďována, stejných výsledků dosahující matematiky ženské).
Buddha nakonec řád mnišek založil, ale původně to byl řád pro ženy, jejichž manželé opustili rodiny. Skutečnost, že připustil schopnost žen dosáhnout osvícení a poskytl jim k tomu příležitost je z jeho pohledu pochopitelný (i když, zejména uvážíme-li, jaké bylo postavení ženy v tehdejší Indii, zároveň za revoluční) čin. Mnišky ale musely dodržovat mnohem přísnější pravidla než mniši, a tak jejich řád nakonec v mnoha částech buddhistického světa zanikl, poznamenává Donald S. Lopez jr. v knize Příběh buddhismu.
Nemyslím si ale, že je zvláště dnes třeba pátrat po nějakém spirituální odpovědi na výše položenou otázku: problém není teoretický, ale ryze praktický (a proto se mu věnuji). V poslední době tak časté odchody českých manželek od buddhistických nebo jógínských manželů mají podle mne mnohem přízemnější než duchovní důvody. Jde o jev, kterého si už povšimli i nebuddhisté, pozoruhodný je ale fakt, že manželky českých buddhistů a jógínů od svých mužů odcházejí, přesto (nebo právě proto) že jsou to v jistém smyslu ideální manželé, kteří nepijí, neklejí, jsou často doma, pečlivě se starají o děti, milují, odpouštějí, jsou hodní a tolerantní…jenže, a tady narazila kosa na evoluční kámen a současný nátlak médií – jsou až příliš často poněkud nemajetní (majetek, tedy peníze, pro ně nehrají až takovou roli). Ženy české, které se tak rychle a naprosto nepřipraveny ocitly v (tolik rozkoší a požitků nabízejícím) kapitalismu, dříve či později volí partnera, který alespoň slibuje onu dávnou (a feministkami nesmyslně tvrdě kritizovanou) mužnost, reprezentovanou vysokým platem, nebo rozsáhlým movitým majetkem… nebo alespoň rádoby dobrodružným životem.
Zatímco v 70. a 80. letech min. stol. byly odchody manželek od jógínů a ranných buddhistů spíše vzácné, a měly výhradně osobní důvody, koncem 90. let min. stol. a zvláště pak s nástupem dalšího desetiletí se s rozvody těchto jinak spokojených párů roztrhl pytel (a rozvést se vždy chtěly ženy). Tvrdím, že to časově souvisí s nárůstem možností utrácet za něco, co pro buddhisty jsou zbytečnosti. A s bezprecedentním mediálním nátlakem, kterému mozek ženy nedokáže odolat.
Samozřejmě existují společnosti, ve kterých ženy stále (naštěstí) nepodlehly lákavé západní formě emancipace, a které si uchovaly jistou morální úroveň, ať už vycházející z rituálů a dávných „desater“ všeho druhu, anebo z pragmatické zkušenosti minulých generací. Například bódhisattvové, zvláště v Tibetu (a zvlášť zvláště v tantrickém buddhismu), jsou běžně ženského pohlaví (bódhisattva soucitu Avalokitéšvara, má v Číně podobu bohyně Kuan Jin, v Tibetu je to Tara), a nemyslím, že si tamější ženy stěžují na muže neschopné je zaopatřit. Jenže vlastnosti tamních (a jiných asijských) žen nelze jen tak importovat k nám, a uječené české estradiolce, střídající partnery jak svetříky, jejíž ekologická stopa je navíc gigantická, nelze (protože je pozdě, protože její mozek je již přestavěn), co se týká vztahů, jakkoliv poradit.
Tyhle nespokojené ženy, v nichž neustále sílí napětí mezi evolučně daným programem ženy a menstruace a současným tlakem médií a „módy“ a lákadel všeho druhu, takže se cítí nespokojené a nešťastné, si odmítají přiznat, že a) šťastné budou jen když budou nejprve pečovat o (své partnery i děti), a až poté o sebe, a právě proto budou intenzivně niterně a tedy i tělesně šťastny, b) guru je také jen a především (pro ty ostatní, a zvláště pro jeho manželku) člověk, c) si s tím svým nikdy neporozumí jako s kamarádkou, d) duchovní partnerství jako sociologický model pro nejbližší budoucnost (oba partneři si vzájemně pomáhají na duchovní Cestě) je u nás zatím naprosto nemožný: obávám se, že i ta „nejduchovnější“ současná česká žena by s osvíceným manželem moc dlouho nevydržela.
Jako bych slyšel námitku Buddhovy i Ježíšovy matky, stejně jako mé první i druhé ženy: co mi budeš vykládat, když ti peru ponožky… jakoby ženy nedokázaly vnímat svého manžela buddhistu (i delší dobu po období zamilovanosti) jako muže a zároveň jako buddhistu, a tak měly neustále neovladatelnou tendenci dělat ze všeho guláš (eintopf) a účelově tyto role míchat. Jako by ve jménu emancipace vyžadovaly respekt a ohledy vůči sobě samým, ale nebyly ochotné totéž poskytnout i partnerům. Z pohledu feministek a těchto žen: když muž kope díru, zmocňuje se země, znásilňuje, ale když ji kope žena, jde o imitaci ženského těla a nedochází ke zranění země. Jako by jim nikdy nedošlo, že i guru je jen člověk, a že i ten největší učitel je ve věcech vztahů bezmocný jako malé dítě.
Popsal jsem to již několikrát (ale protože nikdo nepochopil, je třeba to popsat znovu): hlubinný rozdíl v pojetí duchovnosti mezi muži a ženami, a zároveň neoddiskutovatelnou hmotnou zainteresovanost českých, ale i amerických (a těch hezčích západoevropských žen) výstižně ilustruje vtip: Americký guru, spisovatel a pyšný otec pozoruje ve dveřích se svou o generaci mladší manželkou šestiměsíčního syna, který spí v nové postýlce u otevřeného okna, jímž je vidět jasné tmavé nebe se spoustou blikajících hvězd. Po chvíli mlčení, inspirován hlubinami vesmíru i lidských duší, ženě zašeptá do vlasů: „Vím, na co teď myslíš.“ Žena po chvíli pronese: „Jak mohli chtít za tu postýlku 200 dolarů, to nepochopím.“
