Hned v druhé minutě druhé ranní meditace v rámci pokusů o změnu matrixu se mi vším tím štěstím vyhrnuly slzy z očí. Patřím mezi 5% nejbohatších lidí na planetě. V mé zemi už celý můj život, tedy pětašedesát let, nebyla válka. Mohu jedenáct dní po sobě v 5:11 jedenáct minut meditovat na představu světa, ve kterém budou všichni schopni zažívat štěstí (a jsem si jist, že to je, při správné motivaci, a ještě lepším úmyslu, jen otázkou času). Realizoval jsem (umanutě a vytrvale) své potenciály – a učím tomu i ostatní. Přesvědčuji už třetí generaci (většinou žen), že umí zpívat a umí být šťastné, jen si nepřekážet. Zatímco kdysi se mi smáli(y), a donedávna mne pomlouvaly, skončilo i období mrtvých berušek a já si teď užívám období, kdy to začíná i jim fungovat. Šťastných a děkovných reakcí přibývá, i po letech.
Od toho roku 1981, kdy jsem se štěstím z rozluštění (otevíracího) kóanu v rámci víkendového zenového pobytu ve Varšavě v průběhu zazenu rozplakal, a slzy pochopení a obrovského vděku za vše, tělo, život, možnost meditovat a dosáhnout osvícení, zarezonovaly v naproti sedící Sherry Rochesterové, drobné Kanaďance a studentce korejského mistra Seung Sahna, která měla totéž už za sebou, a proto se rozplakala se mnou a za mne a věděla, že já vím, že ona ví, že já už konečně, po tolika letech tak intenzivního hledání a snažení, vím (že štěstí a niterná svoboda je snadná a přirozená, přesněji napsáno, vrozená věc).
Býval jsem šťastný, kromě intenzivních chvil nějaké nespravedlnosti, celé dětství. Běhal jsem a skákal a dělal všechny možné i nemožné sporty, organizoval turnaje, učil kamarády vylepšovat jejich sportovní výsledky a dovednosti, a nenechal se ani matkou, ani učiteli, zmanipulovat, že to či ono se „nesmí“.
Když dnes znovu a znovu učím, jak být šťastní, mám z čeho čerpat a citovat. Mohu chrlit stovky vtipů a veselých historek „z natáčení“, protože jsem za těch pětatřicet let zažil stovky situací, ve kterých se (mi) podařilo příliš vážné adepty duchovna rozesmát (a být tak všichni šťastní). A mohu si užívat, tak jako při dnešní ranní meditaci: stačilo vizualizovat ve vzpomínce první z dlouhatánské řady situací, kdy jsem nejen já měl v očích slzy obrovského štěstí, a už se hrnuly jak slzy, tak další vzpomínky (a nezáleželo na tom, jestli tehdy byly okolo mne desítky, nebo stovky a někdy i tisíce podobně k slzám dojatých a šťastných lidí).
Léta přesvědčuji české ženy, aby byly pyšné na to, že jsou ženy. A tedy šťastné. Stejně dlouho jim pomáhám prolomit tabu a jeden z mnoha iluzorních programů téhle společnosti, totiž že stáří, a v jejich případě i menopauza, není nic, na co by se měly těšit. Opak je pravdou, jak dokládá další z podobných výzkumů:
Stáří vnímá většina lidí jako období smutku, ztrát či dokonce zoufalství. Stereotyp o „typickém“ smutném starém člověku sdílí spolu s mnoha mladými i sami starší lidé, a to i přesto, že většina z nich popisuje sama sebe jako poměrně spokojené. Že stáří je obvykle šťastným obdobím života, potvrdil dlouhodobý výzkum, který se na tuto otázku soustředil a provedli ho psychologové na Stanfordské univerzitě. „Obecně platí, že čím jsou lidé starší, tím se stávají šťastnějšími,“ tvrdí Laura Carstensenová, profesorka psychologie na Stanfordské univerzitě. Toto tvrzení opírá o výsledky více než desetileté studie provedené na 180 lidech.
Nic nového pod sluncem, chtělo by se napsat. Všichni přece víme, že důchodci se často dojímají (až k slzám) na obyčejnými věcmi a situacemi. Jinými slovy, jsou šťastní. A je také logické, že platí, že „mrzutí starci (a mrzuté ženy) byli už mrzutými mladíky (slečnami)“, a že „šťastní lidé se dožívají vyššího věku“.
Seděl jsem, poslouchal zpěv slavíků (tohle CD z Levných knih je teď nejen mou nejoblíbenější „hudbou new age“) a užíval si možnost v klidu a míru být klidný a plný vnitřního klidu a míru, a tedy štěstí. Jedenáct minut štěstí zevnitř se očima, ale také každou buňkou těla, draly nejrůznější vzpomínky, a tedy i formy štěstí. Býval jsem při tom (a součástí aktivit a snah větší skupiny nadšenců) tehdy, jsem při tom i dnes. Mohu jedenáct minut brzy ráno nastartovat další šťastný den šťastného podzimu svého šťastného života. Mohu přispět postupné změně paradigmatu, a přeměně základní orientace společnosti: z (google) mínus na (google) plus. Z Problému na Radost. A nemusím se ani předřít, protože pracuji s tím nejsilnějším a nejpružnějším nástrojem, uvolněnou (a ze své podstaty svobodnou a tedy přirozeně šťastnou) myslí.
Pojďte a poslyšte a vychutnejte si tedy dobré zprávy o tom, že přes to, jak to se světem (médií) vypadá, nic není takové, jakým se to zdá být (a o blahodárnosti meditace ví své i David Lynch). Stačí (samozřejmě nejen těchto jedenáct rán) si na jedenáct minut sednout a představovat si, že svět je nádherné místo ve kterém se dnes a denně dějí zázraky. Například zázrak propojení stovek tisíců lidí, meditujících na šťastnou budoucnost v míru žijícího lidstva. A tahle „práce“ přitom zároveň mění a blahodárně a k lepšímu změní především ty, kteří si svět klidu a míru (zatím jen) představují. Protož mozek se, jak dnes vědí i neurovědci, mění tím, čím se zabývá.
Spirála se neuzavírá, naopak, pokračuje stále dál a výš: ten, kdo se takto, třeba jen pravidelnými jedenáctiminutovkami splynutí se štěstím, naučí vidět a vnímat život jako dar a radost, a stáří a menopauzu jako období a zdroj štěstí, pak zcela jistě a prokazatelně nebude mrzutý, a dožije se delšího a o to šťastnějšího stáří. Tohle je radostná zvěst, vážení, a vy jste její součástí. Štěstí je snadná a přirozená věc.
